Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

James Hillman: Sny a podsvětí

bbc5a68b34_93067819_o2.jpg
Nový pohled na sny rozšiřující klasické teorie S. Freuda a C. G. Junga

Portál, 1999, překlad Hana Kašparová
Psychologie je mytologie moderní doby. V minulosti neměli lidé psychologii jako takovou, ale měli mýty, spekulativní vyprávění o vztazích lidí a nadlidských sil a obrazů. V moderní době nemáme mytologii jako takovou, ale máme psychologické systémy, spekulativní teorie o vztazích lidí a nadlidských sil a obrazů, jež se dnes nazývají pole, instinkty, komplexy. Tento rys archetypové psychologie - možná charakteristický znak, který ji odlišuje od ostatních typů psychologie - je také proces. Nabízí příležitost reflektovat každý psychologický názor jako fantazii nebo mytologéma. Funguje jako sebekritika pozitivistických postojů prostřednictvím mýtů.

-------------

Potomstvo Noci dává snu atmosféru, která je na hony vzdálena šťastnému optimismu psychologie růstu nebo tajné rozkoši sexuální touhy. Nikdo nám netvrdí, že nám naše sny pomáhají, že doprovázejí náš život, aby nám ukazovaly, kam máme namířit své tvůrčí úsilí. Ani nám nikdo neříká, že sny vyvěrají z nějakého pramene našeho libidózního potěšení, z nějaké studnice přání. Naopak spíše se v nich objevuje zrada a konflikt, smutek nad tím, že stárneme, nevyhnutelnost osudu - jedním slovem - deprese. Sen nás stahuje dolů a nálada, která odpovídá tomuto pohybu, je plíživý, zádumčivý, introspektivní pocit deprese.

----------------

Chybou empirismu je snaha všude využívat smyslové vnímání i pro halucinace, pocity, představy i sny. … Tyto rychle se pohybující obrazy byly nazývány stíny. Stínový svět v hlubinách je přesná kopie denního vědomí, jenom je třeba ho jinak vnímat, imaginativně. Je to metafora tohoto světa. Naše černá bytost vykonává všechno, jak to děláme v životě, ale její život není pouze náš stín. Z psychické perspektivy jen stín má podstatu, jen to, co je ve stínu, má opravdový význam pro věčnost. V psychologii tedy stín není jen to, co ego vrhá za sebou, vytvořené egem z jeho světla, morální nebo vytěsněná nebo zlá myšlenka, která má být integrována. Stín je vlastní materiál duše, vnitřní temnota, jež stahuje dolů a ven ze života a udržuje člověka v trvalém spojení s podsvětím.

----------------

Existuje zvláštní souvztažnost mezi tušením skutečnosti podsvětí a tušením hodnoty duše. Zdá se, jako by v případě, kdy nemáme žádnou živou představu o podsvětí, došlo ke zploštění, dokonce k odosobnění, které musí být kompenzováno epikurejskou společností a přátelstvím. Čím méně podsvětí, tím méně hloubky a tím horizontálněji se rozšiřuje člověk. Materialistické hledisko končí v jakési prázdnotě, sám dům Háda je nyní spirituální vakuum, protože jeho mýty a obrazy jsou nazývány iracionální simulacra, představy strachu a touhy. Na konci je deprese - a to naznačuje, že ta pronikající, i když skrytá deprese naší společnosti je částečně odpovědí duše na její ztracené podsvětí.

------------------

Když se výklad obrací ke snícímu z hlediska toho, co ve snu dělá ego, nebo se obrací k chování snového ega z hlediska života snícího, je s egem ve snu nakládáno na objektové rovině jako se skutečnou postavou každodenního života. … Aby tedy dosáhl plně subjektového, musí ten, kdo pracuje se sny, sáhnout do poslední kapsy objektivity, do snového ega, jeho chování a jeho pocitů, a přitom je udržet uvnitř obrazu. To znamená podřídit ego snu, rozpustit ho ve snu, ukázat, že všechno, co ego udělalo, pocítilo, řeklo, odráží situaci v obrazu, tedy že toto ego je plně obrazové.

Není to jednoduchá práce, protože ego je archetypově fenomén pozemského světa, je silné ve svých hrdinských postojích, dokud se tím, že se naučí snít, nestane obrazovým egem. Obrazové ego je doma v temnotě, pohybuje se mezi obrazy jako jeden z nich. Náznaky tohoto ega se často objevují ve snech, v nichž nás netísní absurdity a hrůzy, které by nás šokovaly v denním světě bdělého vědomí. Obrazové ego si uvědomuje, že takové obrazy nejsou jeho vlastní a že i jeho tělo, pocity a aktivita ve snu patří snovému obrazu. První věc, kterou tedy musíme udělat, když učíme ego, jak má snít, je poučit ho o něm samém, že i ono je obraz.

--------------

Freudova teorie vypadá jako vědecky biologická, že nám unikají její romantické rysy. Narcis, jak Freud sám naznačuje, to prozrazuje. Konec konců instinkt krve a žláz si žádá uspokojení svého druhu. A přece Freud trvá na tom, že celý proces uspokojování instinktivních přání je vnitřní, plně psychický nebo narcistický. Žádná vnější událost není třeba, žádný zápas, útěk, jídlo, milostná předehra nebo cokoliv podobného. Instinktivní žádost je uspokojena jedině obrazem a psyche spí v pokoji. Snění se stává superinstinktem: jednak uspokojuje jiné instinktivní žádosti, včetně potřeby spánku, jednak narcisticky naplňuje svou vlastní touhu po obrazech.

------------

Zapomenutý sen je sen, který se brání tomu, aby byl zapamatován, možná proto, že paměť je zapřažena do jha denního světa a zapomenutý sen odmítá takto sloužit. Nechce odevzdat svůj obsah na posílení ega. Čím více nasakujeme podsvětím, například při analýze, tím méně Lethe odporuje. Sny přicházejí snadněji, protože máme nyní lepší vztah k celé rodině, do níž Lethe patří. Z toho, že mezi zapomínáním a sny je tak blízký vztah, vyplývá, že snění samo o sobě, je proces zapomínání, určité prvky jsou odstraňovány ze života, aby už dále neupoutávaly takovou pozornost, vypadávají z paměti, jsou spláchnuty - což je pohyb z ega do psyche.

------------------


Sny a podsvětí: Obrazy jako potrava duše

Zkoumání snů je problematikou mimořádně komplikovanou. Schopnost snění je podle všeho vlastností pouze těch nejvyšších obratlovců (savců), u dalších organismů nebyla fáze REM zaznamenána. Kniha Sny a podsvětí je přitom pokračováním a rozvinutím teorií, které o problematice snu spředli "otcové" psychoanalýzy Freud a Jung.

James Hillman vychází ve své knize Sny a podsvětí především z antických vzorů. Jeho publikace je v jednom úhlu pohledu čímsi na způsob přehledu antické mytologie a filosofie, bohatým gejzírem nápadů, odkazů a asociací. Všichni, kdo mají v oblibě terminologii i myšlenkový svět starého Řecka, budou tedy knihou potěšeni, dokonce i když nebudou sdílet autorovu koncepci snu.

Hillman tedy vedle sebe vrství psychologické asociace vztahující se k antickému myšlení. Zdrojem úvah mu kromě řecké mytologie jsou především Hérákleitos a jeho zlomky plné paradoxů a pohledu do "hlubiny", v menší míře také Platón.

Základem psychologie je samozřejmě psýché, lidská duše. Ve staré řečtině toto slovo znamenalo motýla, odkazuje však také k čemusi chladnému (ještě dnes se třeba mikroorganismy dobře snášející chlad označují jako psychrofilní). Chladná je řeka v podsvětí, život duše se zde zmrazí.

Jak už je patrné z názvu knihy, autor dává sny do přímé souvislosti s podsvětní hlubinou a smrtí, stínovou říší Hádovou. Nejde však jen o smrt fyzickou, příliš doslovné a fyzické chápání věcí je spíše neduhem než dokladem realističnosti. Ve snu a v posvětí není totiž přítomna fyzická látka, ale spíše jen psychické obrazy, stíny žijící svým vlastním životem.

Autor uvádí překážky, které v naší kultuře stojí v cestě skutečnému přijetí snu: jde např. o materialismus (jehož obdobou jsou i různé matriarchální kulty typu Gaiy, zbožštění fyzické přírody atd.), příliš hrdinský postoj k obrazům a stínům (ten v jisté podobě začal už ve starém Řecku v souvislosti s hrdiny typu Hérákla, kteří podsvětí navštívili a například odtud vyvedli na denní světlo trojhlavého psa Kerbera) či o křesťanství s jeho negací podsvětní perspektivy a vypjatým etickým dualismem (etické hledisko je z hlediska podsvětí zcela irelevantní).

Ale i freudovská psychoanalýza či jungovská psychologie nás při vší úctě, kterou věnují snu, podle Hillmana zavádějí poněkud mimo: Sny bychom totiž neměli vykládat ve vztahu k běžnému životu, nějak je rozkrývat a jejich motivy vystavovat dennímu světlu. Nejde vůbec o to, jaké osobní zážitky či frustrace byly snad původním zdrojem snu. A už vůbec nejde o to, že by nám sny měly poskytovat nějaké návody k jednání či dokonce poučení do světa dne.

Postoj "užitečné zkušenosti" je třeba odmítnout a sen vykládat z jeho vlastní perspektivy, samozřejmě plné paradoxů. K jednomu z největších patří fakt, že duše v přítomnosti stínů a smrti, v podsvětní hlubině Hádova sídla, vlastně nejvíce žije. V souvislosti s podsvětím a smrtí se tedy nejedná o nějakou depersonalizaci spojenou s rozpuštěním duše (Autor mj. také kritizuje snahu zbytečně se vciťovat do věcí - s postojem "jaké to je být plenou, dítětem atd." se ve snu daleko nedostaneme. Naše psýché sice není duší bdělého světa, ale stále zůstává koherentní, ve své individuálnosti a jedinečnosti od okolí oddělenou strukturou.).

Jde především o obrácení perspektivy: Sen zde není kvůli bdělému životu, ale kvůli sobě samému. Naše duše je duší především ve svém snění, osvobozeném od etických měřítek a fyzické reality bdělého života (Neboť etika je další z "bdělých" věd, které nemají v podsvětí místo). Ačkoliv to v knize není výslovně nikde uvedeno, ona obrácená perspektiva vzbuzuje spíše dojem, jako kdyby naopak denní život byl tím, co slouží účelům snu, jakousi až nepodstatnou epizodou, která odděluje jednotlivé výlety duše do podsvětí.

Recenze může působit poněkud zmateně a v doslovném chápání je koneckonců lehce zmatená i kniha sama o sobě. Ovšem použité metafory jsou minimálně velmi silné a působivé. A pokud přijmeme autorovu myšlenku, že naše duše se živí obrazy a pije energii se stíny, pak je třeba říct, že kniha Sny a podsvětí poskytuje pro psýché extrémně dobrou výživu. Osobně musím říct, že se jedná o jednu z nejpůsobivějších publikací, které jsem kdy přečetl.

(James Hillman: Sny a podsvětí, vydal Portál, http://www.portal.cz)

Pavel Houser

------------------


Hlubiny snu a podsvětí

Na rozdíl od Freuda či Junga nejsou pro Hillmana sny žádným poselstvím bdělému světu ani reakcí na každodenní události, ale spíše obrazem vzešlým z nehybné hlubiny, která se o "nadsvětní život" nijak nezajímá. Sny nechtějí nic sdělovat, nejsou symbolem ničeho jiného kromě sebe samých...

V psychologické terminologii chápeme často Zemi jako místo, kam ukládáme mrtvé. Země je však současně životodárná, představuje základ pro existenci různých vegetačních a jiných přírodních cyklů. James Hillman se snaží od sebe Zemi a podsvětí oddělit - jedná se podle něj o dvě zásadně jiné říše a zásadně jiné psychologické topologie.

Hillmanova práce využívá především řecké mytologie. Hádés není Gaia, podsvětní říše se nachází hluboko pod zemí ve fyzickém slova smyslu. Podsvětí je skutečnou hlubinou, místem temným a pro jeho popis se dobře hodí citáty třeba z Herakleitových zlomků. Představu, že by vegetační cykly byly nějakou zárukou zmrtvýchvstání a že by tedy třeba pohřeb do země mohl být chápán jako nový začátek, Hillman zásadně odmítá. Nejsme obilí, abychom se po zasetí znovu rodili.

Podsvětí není tedy pro Hillmana místem nějakých časových smyček, jde naopak o krajinu, kde neplyne čas. Podsvětí není živočišné a tělesné, naopak různé kulty Země-Gaie jsou spíše obdobou vulgárního materialismu. Vegetační cykly souvisí s představou plodnosti tělesné sexuality, ta však v podsvětí na této úrovni schází. V Hádově říši je duch svlečen z těla, chybí zde hmota a duše je oblečena pouze do nemateriálních obrazů (eidolon). Právě tyto sny a obrazy jsou její potravou po smrti i během bdělého života.

Osobně musím říci, že je mi Hillmanovo pojetí s jeho důrazem na "zkušenost podsvětí" dosti sympatické, především proto, že se neuchyluje k různým banálním poučkám, které často doprovázejí teorie typu Gaia. Hádés je v jeho pojetí Bohem chladným, nadaným úžasnou střízlivou inteligencí. Právě jeho dimenzi bytí bychom podle Hillmana měli integrovat do své psychické zkušenosti. Podsvětí přitom není stav, který se dostaví po fyzické smrti, ale spíše neustálá zkušenost duše, hlubina, ve které mají původ sny.

Ale pozor. Integrace zkušenosti podsvětí se příliš nekryje třeba s představami jungovského sjednocení. Nejde ani o to, že by se nám sny a podsvětí snažily něco sdělovat. V tomto smyslu je podle Hillmana zásadně chybná třeba snaha vykládat sny ve stylu "tím a tím snem má být řečeno/symbolizováno, že je třeba se chovat tak a tak".

Na rozdíl od Freuda či Junga nejsou pro Hillmana sny žádným poselstvím bdělému světu ani reakcí na každodenní události, ale spíše obrazem vzešlým z nehybné hlubiny, která se o "nadsvětní život" nijak nezajímá. Sny nechtějí nic sdělovat, nejsou symbolem ničeho jiného kromě sebe samých, tedy kromě obrazů. Jde nicméně o obrazy, které vyživují naši duši.

(Zdroj: James Hillman: Sny a podsvětí, Portál, Praha, 1999)

Pavel Houser
21.05.2013 13:07:10
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one