Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Steve Jones: Y: Původ mužů

Steve Jones: Y: Původ mužů - obrázek

Steve Jones: Y: Původ mužů - obrázek

Paseka, 2008, překlad Arnošt Kotyk
Příjmení vs. chromozom Y

Ač jsou jména nejednoznačná, přece jen o minulosti vypovídají více než pouhá identifikace nějakého vzdáleného otcova předka. Například v Anglii jsou jména v čase méně stabilní než ve Francii, kde bychom ještě před sto lety většinu stejných jmen nalezli v tomtéž départementu. Ukazuje se, že Britové se stěhovali po okolí více než jejich francouzští bratranci. Kromě toho je manželství dvou lidí s týmž příjmením - což je dobrá indikace příbuzenského křížení - mnohem méně časté na anglické straně Lamanšského průlivu.

Geny, stejně jako jména, jsou dávnými systémy totožnosti. Jsou rozmanité a mění se s během generací, ale na rozdíl od příjmení dokážou uchovat historii po tisíciletí. Jak se chromozom Y mění mutací, zaznamenává minulost dvěma různými způsoby. Je dobře vybaven nefunkční DNA. Většina této DNA, stejně jako zbytek genomu, má malou mutační rychlost. Jednou za několik tisíc generací se v DNA změní jedno písmeno nebo se kousek mobilní DNA přemístí do nového domova. Tyto velké, ale vzácné mutace - něco jako "Gunnison" v příjmeních - rozdělují chromozomy ve světě do sérií dávných a oddělených tříd. Stovky takových haploskupin už byly ve světě zmapovány.

Mužské chromozomy nesou i krátké sekvence DNA opakující se od začátku do konce, dvakrát, třikrát, desetkrát. Pro tyto prvky je typický vysoký výskyt mutací, s průměrným posunem v počtu opakování jednou za 300 nových spermií. Proto také mohou během několika generací vznikat velké rozdíly. Tyto haplotypy - Gemové a Jamesonové genetického světa - rozdělují každou haploskupinu do ohromného počtu menších linií, které se mění určitou rychlostí.

Haploskupiny a haplotypy vázané na chromozomy Y vypovídají o minulosti daleko víc než většina genů, protože na rozdíl od informace rozptýlené po celém genomu není jimi nesená informace přeházena v každé generaci. Výsledkem je, že chromozom naznačuje zřetelně, v jakém pořadí jednotlivé mutace nastaly. Příjmení James, Gems, Gemson a Gimson mohou být seřazena pouze do jediné logické série a totéž platí o opakovaných sekvencích na chromozomu Y. Vypracování systému divergence ve vzorku takového chromozomu poskytuje pak vysoce rozvětvený strom otcovského následnictví. Mnoho lidí se snaží na základě svého jména sestavit rodokmen. Tráví pátráním v záznamech farností nebo v seznamech cestujících na lodi v honu na předky léta a někdy až s jistou posedlostí. Těch 50 milionů občanů, kteří v roce 2001 na internetu vyhledávali informace o sčítání lidu ve Spojeném království roku 1901, způsobilo zhroucení adresy a o genealogii se teď na webu zajímá více účastníků než o jakékoli další téma kromě pornografie. Genetika dodává tomuto snažení další impulzy. Oxford Ancestors (s jejich testem linie Y díky dr. Sykesovi z oné slavné univerzity), Relative Genetics, Family Tree DNA a další, kdo nasedli do vozu historie, vám rádi pomohou. Těch 200 dolarů za vzorek není nijak málo, ale pár dní s DNA vám řekne více než roky v archivech.

Příjmení pomáhají při pátrání v otcovských liniích, kde pouze muži předávají dědictví (třebaže, pokud jde o jména, i ženy se někdy mohou zapojit). Toto pravidlo původu stálo sice u základů římského impéria a mnoha dalších společností, ale obsahuje fatální omyl, který způsobuje, že jakýkoli rodokmen, politický nebo genetický, založený na mimopohlavní dědičnosti nemůže přetrvat.

Sňatek váže dohromady dva lidi a čtyři kopie jejich chromozomů, ale vnáší do hry jediný chromozom Y, takže mužské chromozomy se vyskytují čtyřikrát méně často než všechny chromozomy dohromady. Protože je jejich populace tak malá (a ještě se zmenšuje, jestliže ti, kdo je nesou, jen málokdy vítězí v erotické bitvě), riziko náhodného vymizení jakékoli mužské linie, ať už císařské nebo plebejské, narůstá.

Záznamy o tisících britských rodin v minulých pěti stoletích ukazují, že v průměru třetina mužů neměla vnuky, což znamenalo konec otcovské linie a ztrátu jejího chromozomu. Takové náhodné ztráty v malých populacích mají značný a trvalý účinek. Jakmile jeden typ zmizí, ihned se zvýší výskyt jiných a s postupem generací stále méně otcovských linií přetrvává. Během času způsobí náhodná evoluce tohoto druhu, že izolované skupiny se začnou rozcházet.

Hledání synů v římské aristokracii (a v současné japonské císařské rodině) ukazuje na alarmující tendenci otcovských linií, ať jsou sebemocnější. Efekt je značný: ani jediné jméno z 5 000 jmen feudálních rytířů zahrnutých v Knize posledního soudu Viléma Dobyvatele už nežije. Jediný způsob, jak si zachovat odznak šlechtického stavu, příjmení nebo genu, je dát sexualitě šanci a dovolit, aby linie proběhla občas ženskýma rukama. Normanská aristokracie (na rozdíl od jejích následníků na anglickém trůně) byla v této věci přísná, a tak se rytíři Viléma Dobyvatele brzy z dějepisu vytratili.



I když /evropští/ muži mohli být v několika posledních koloniálních stoletích dobrodruhy, po většinu doby zůstávali doma. Anglické slovo "husband" (manžel) vzniklo ze staroanglického "house dweller" (ten, kdo bydlí doma), což je v příkrém rozporu s představou násilníků a plenitelů, protože většinu doby setrvávali muži opravdu na rodné hroudě.

Manželé cestovali méně než manželky z důvodů finanční prozíravosti. Zemědělci předávají půdu svým synům. Ti si do domácnosti přivádějí ženy pocházející znedaleka a během času se geny nadále šíří spíše přes ženy než přes muže.

Dávná mužská letargie setrvala téměř do současnosti. Například Italové stále udržují zvyky starých Římanů. Devět desetin svobodných mužů žije u rodičů (nebo v témže bloku obytných domů) a na mnoha místech žije čtvrtina sezdaných párů v manželově rodičovském domě, protože "ženin dům je jako vězení". Ve své neochotě stěhovat se následují italští muži francouzského filozofa Blaise Pascala. Ten hlásal, že mužova nespokojenost začíná tehdy, když se odstěhuje z domova. Všude ve světě se muži drželi této rady. Celé tisíce let postupovaly tři ze čtyř společenstev podle římského příkladu a dcery se stěhovaly, aby se připojily k otcovské linii, zatímco synové zůstávali tam, kde se narodili.

Pak se ekonomická rovnováha změnila a evropští nositelé chromozomu Y začali být mobilnější. A miliony nositelů chromozomu Y se stěhovaly z domova. Tak jak chudoba vyháněla miliony Italů i příslušníků dalších národů z jejich rodné země, proudila jména - i geny - do Nového světa. Synové římského císařství zanechali stopu v New Yorku, jak si povšimne každý návštěvník tamní čtvrti Little Italy, i dále na jihu. Dodnes je mužské dědictví v některých oblastech Brazílie, pokud jde o jména a geny, zřetelně vázáno na Romula a Rema.

Stejně smělí byli Britové. V Amerikách žije mnoho Sykesů a ještě více Američanů nese příjmení James, nemluvě o záplavě jména Jones. Miliony Američanů mají předky v Evropě a na jejich hladu po detailech jejich minulosti se přiživuje genealogický průmysl.

Tento text je úryvkem z knihy
Steve Jones: Y: Původ mužů, Paseka 2008

http://www.scienceworld.cz/biologie/prijmeni-vs-chromozom-y-454/

-----------------------

Chromozomy Y vypovídají o americké anabázi ve všech jejích stadiích. Ukazují, jak nebezpečná musela být cesta přes zledovatělou šíji na Aljašku. Tentýž haplotyp, odkaz jediného muže, sdílí polovina všech severoamerických indiánů - jde o důkaz toho, jak málo bylo tehdy těch odvážlivců, kteří překročili Beringův most. I další cesta byla obtížná, s množstvím překážek. Čtyři z pěti jihoamerických indiánů nesou tutéž verzi chromozomu Y; to dokazuje, že ještě menšímu počtu lidí se podařilo překročit rovník. Na severu (ale nikoli na jihu) jsou některá příjmení tak výrazná, že naznačují pozdější migraci z Asie.

Genetika v podstatě potvrzuje to, co odkryla archeologie o lidech, kteří přešli ze Sibiře na Aljašku a doputovali až do Patagonie. Geny nám však prozrazují mnohem více, než naznačují fosilie.

Některé z amerických otcovských linií se dodnes vyskytují v Asii. Jedna je běžná, jak lze konečně očekávat, u Sibiřanů žijících nedaleko Beringovy úžiny. Dnes však můžeme sledovat kořeny amerických mužů daleko hlouběji ve Starém světě.

V nížině kolem Jeniseje v Krasnojarské oblasti ve východním Rusku, v srdci Asie, 5 000 kilometrů od Beringovy úžiny, žijí Ketové. Před dvěma stoletími to byl početný kmen. Jeden cestovatel z 19. století popsal jeho příslušníky jako zavalité muže se štíhlýma nohama a klátivou chůzí, těkavýma očima a trhavou mluvou. Vypadali prý podobně jako Finové. Dnes jich přežívá sotva tisícovka, většinou v chudobě a v příchylnosti k vodce, kterou jim obchodníci dávají za kožešiny. Jejich jazyk je na pokraji vyhynutí - hovoří jím jen několik set jedinců - a tak se zoufale snaží o jeho udržení. Jde o posledního člena kdysi prosperující skupiny jazyků Jugů, Pompokolů, Arinů a dalších, jimiž se ještě před sto lety hovořilo na rozsáhlém území jižní Sibiře. Nepodobaly se ostatním jazykům regionu, například jejich slovesa měla až 18 různých tvarů. Ketština je vzdálený příbuzný ohromné jazykové rodiny, která zahrnuje i čínštinu, několik kavkazských jazyků, některé z jazyků Nového světa a snad i baskičtinu.

Slovo "Ket" v ketštině znamená muže, a chromozomy ketských mužů ukazují, že mají blízkou vazbu na rodilé Američany: Nejběžnější haplotyp v Novém světě, jehož nositeli je většina amerických mužů, lze vysledovat až ke Ketům, kteří se v tom ohledu liší od kmenů žijících v jejich okolí. Domorodí Američané mohou tak hledat některé ze svých předků v srdci země, která se donedávna nazývala Sovětský svaz.

------------------

Baskové, kteří se (stejně jako někteří Keltové) snaží potvrdit svoji národní integritu dynamitem, jsou dlouho známí svou odlišností od svých sousedů. Liší se jak geny, tak jazykem (na rozdíl od velštiny, která spolu se sanskrtem, řečtinou a angličtinou patří do indoevropské jazykové rodiny). To všechno podporuje přesvědčení Basků, že jsou potomky dávných iberských lovců a sběračů, kteří dokázali vzdorovat vlně zemědělců přicházejících z východu ještě předtím, než se objevili Keltové. Pocházejí z kultury tak staré, že z ní prakticky nic nezbylo. Jména řek Isar v Německu, Isere ve Francii, Yser v Belgii, Jizera v Česku a Esera v severním Španělsku se vztahují k baskickému výrazu pro vodní tok. Nepodobají se žádnému slovu v existujících jazycích; jde o pozůstatky jazyka, který byl vymýcen indoevropskými zemědělci. Baskové odmítli s přistěhovalci jednat - či mluvit -, a proto zůstali celých 5 000 let separovaní. Jejich pohrdání bylo téměř absolutní, proto jsou jejich geny stále zcela odlišné od genů jejich sousedů.

Baskové nejsou tak jedineční, jak si myslí, mají na severu příbuzné. Jejich mužské chromozomy jsou téměř identické s velšskými. Zdá se tedy, že Velšané nesdílejí svoje mužství s potomky keltských kultur střední a jižní Evropy, které jim poskytly jejich jazyk, ale se starším a bojovnějším lidem, obývajícím dnes severozápadní Španělsko.

Příběh psaný velšskou DNA odhaluje dvouznačný postoj britských domorodců k novému způsobu života, který se objevil před přibližně 5 000 lety. Místní obyvatelé si mohli podržet své chromozomy Y, ale brzy přijali cizí způsob života (a jeho ženy). Zavrhli svůj původní jazyk (který se mohl podobat baskičtině) ve prospěch jazyka příchozích zemědělců. Velština sama není nic víc než dialekt indoevropštiny zatlačený na okraj pevniny blízkým jazykovým příbuzným, angličtinou. Keltský jazyk se stal ikonou velštiny (s příslibem jeho zachování v národní hymně), ale je to nováček.

Otcovské linie dnešních Velšanů a Basků jsou přímými potomky nejranějších moderních Evropanů. Tito průkopníci se rozšířili po pustinném kontinentu v mírnějším údobí mezi ledovými dobami asi před nějakými 50 000 lety - tehdy má také svůj počátek moderní evropská kultura zvaná aurignacien. Zanechali po sobě štípané čepele a škrabadla z pazourku, které byly brzy nahrazeny zdobenými nástroji, zhotovenými z parohů, zubů apod. Na Sibiři, tisíce kilometrů odtud na východ, se dala do pohybu jiná civilizace. Bylo tam tehdy tepleji než dnes a krajinu pokrývaly spíše dubové a jilmové lesy než borovice jako dnes. První moderní lidé se se svými kamennými nástroji objevili v jižní části oné rozsáhlé krajiny v přibližně stejné době jako aurignacká kultura. Brzy i oni přišli s uměním a kostěnými a slonovinovými ozdobami.

Po určitou dobu se lid aurignacké kultury i lid jeho sibiřské obdoby živil lovem jelenů a sbíráním bobulí, ale pak se znovu, naposledy, objevily ledovce. Takové klima sotva dovolovalo lidem zůstat na místě (třebaže i tehdy vznikaly jeskynní malby). Vyhnalo je ze severní Evropy na jih a z velké části Sibiře se stala "mamutí step", kde lidé lovili chobotnatce a další savce. V době vrcholících mrazů, před nějakými 18 000 lety, opustili i tito drsní Asijci své domovy, mrazivou a větrnou poušť.

Našli útočiště u Bajkalského jezera, nedaleko domova dnešních Ketů. Celé statisíce let jeho obrovské množství sladké vody nikdy nezamrzlo a bylo bezpečným útočištěm mnoha forem života. Když se po poslední době ledové oteplilo, pionýři toto útočiště postupně opouštěli. Někteří postupovali za ustupujícím ledem na sever, došli až do nehostinných částí Sibiře a pak pokračovali dále do Ameriky a časem zaplnili Nový svět až po jeho jižní špičku.

http://scienceworld.cz/biologie/chromozom-y-naznacuje-spolecne-koreny-velsanu-basku-a-snad-i-indianu-396

----------------

Ruská politika byla od Říjnové revoluce poháněna testosteronem. Otěže moci přešly od Lenina (holohlavého) ke Stalinovi (vlasatému), k Chruščovovi (holohlavému), k Brežněvovi (vlasatému) a pak v rychlém sledu k Andropovovi (holohlavému), Černěnkovi (vlasatému), Gorbačovovi (holohlavému), Jelcinovi (vlasatému) až k současnému prezidentovi Putinovi s velmi prořídlým temenem. Ti bezvlasí byli svého druhu reformátoři, zatímco ti vlasatí byli - podle některých - reakcionáři. To by pak (i když ne všechny důkazy jsou spolehlivé) američtí senátoři museli být tlupou konzervativců, protože mají více lebečné pokrývky než většina. Americký trichologický cyklus má však delší historii než ten ruský. Několik prezidentů před Eisenhowerem bylo holohlavých, ale od padesátých let už žádný plešatec zvolen nebyl - ve všech volbách (kromě jedné) lepší hříva vyhrála. Osud Williama Haguea a bezpochyby i Iaina Duncana Smithe, jeho nástupce a šéfa britské konzervativní strany, ukazují, že jde o pravidlo univerzální. Holá hlava, stejně jako vousy, je sekundární pohlavní znak, častější u mužů než u jejich partnerek, ale bez přímé účasti v rozmnožování.

Darwin věnoval mužskému ochlupení ve svém Původu člověka mnoho stránek. Dával za naši holou pokožku vinu sexuálnímu vývoji a měl za to, že člověk, a především žena, byl zbaven chlupů z okrasných důvodů. Ať už se vyvinuly jakkoli, vousy a holé hlavy jsou milníky sedmi věků mužství. Po bezpohlavním dětství v prvních dnech po početí se zárodek může vyvíjet jedním ze dvou směrů. Nevědomky přijímá osud určený jeho DNA, byť je stále ještě možné, že se vrhne jiným směrem. Při narození, což je třetí jednání v celoživotním dramatu, se už hoši od děvčat liší. Teprve v pubertě ovlivňuje testosteron, ten princ (a princezna, protože hraje roli i u žen) hormonů, tělo, lebku i mysl. V dalším jednání, už pátém, tedy v dospělosti, se manželé a manželky vydají jinými směry, každý podle určitého vnitřního rytmu. Potom ženy projdou menopauzou, což je hormonální posun sdílený do určité míry i jejich partnery. Příběh končí v sedmém, postsexuálním, jednání, druhém období bez dětí, kdy muži a ženy ztrácejí své odlišnosti v obecném zapomnění. Každá fáze v mužské kariéře je poznamenána změnami v hormonech a v jejich zástupci, ochlupení. Každá z fází je výstupem i vstupem a každá nějak poznamená jedince, kteří jí projdou. Snad proto je holohlavost tak málo vítána. Všichni nakonec trpí, ale ti, kdo ztratí svoji krytinu zamlada, vyšlou příliš brzy signál o úpadku. Pouze jeden z deseti mužů by litoval ztráty svého pokryvu, ale většina těch, koho podobný osud potká, má starost. A to oprávněně, protože v průzkumu provedeném firmou vyrábějící paruky shledala děvčata pouze jednoho z šesti holohlavých mužů přitažlivým, na rozdíl od poloviny vlasatých. Málokdo je tak citlivý jako Elíša (malí chlapci se mu pošklebovali "a pokřikovali na něj: ,Táhni ty s lysinou!' On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodina jim zlořečil. Vtom vyběhly z lesa dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti."), ale Holohlaví američtí muži z jejich předsednické kanceláře v Morehead City v Severní Karolíně odhadují, že každý rok utratí půl miliardy dolarů za vlasové náhrady. Příčina toho stavu se stala předmětem mnoha debat. V roce 1890 Scientific American shledal, že "odsouzení hodné" jsou žesťové nástroje, zvláště fatální je trombon a lesní roh. V armádě se opravdu holohlavosti říkalo "trumpetová nemoc". "Klavír a housle", na druhé straně, "a zejména klavír" vykazovaly "nepochybný pozitivní vliv". Vlasy, s jejich ztrátou a nárůstem, jsou mužstvím v miniatuře, od početí po hrob.

Kde a kdy vlasy rostou, záleží na povelech od chromozomu Y, z varlete a z mozku. Mnoho omylů v přenosu, příjmu a překladu ukazuje na komplexnost mužského stroje. Alespoň v obrysech jsou pokyny na cestě k dospělosti, i u vlasů, zcela jednoduché. Prodlení znamená být ženou a bez úsilí je těžké být čímkoli jiným. V roce 1889, když mu bylo přes sedmdesát, prohlásil francouzský biolog Charles Edouard Brown-Séquard, že se mu vrátilo mládí. Píchl si injekci testikulární tekutiny vzaté z varlat psů a cítil se silnějším a uvolněnějším než předtím. Dokonce se mu oblouk moči při močení zvětšil o několik palců. Brzy nato se touto kouzelnou tekutinou léčila rakovina, gangréna a hysterie. Jeho tvrzení bylo plané, zato testikulární kapalina odhalila velkou pravdu: že mužství je chemie. Náznak povahy reakce se dostavil, když jalovičky se samčím dvojčetem se ukázaly být samci, ale jen tehdy, když sdílely krevní oběh bratra před porodem. Pak přišel rozhodující pokus. Z králíků vykastrovaných v embryonálním stavu se vyvinuly samičky, ale pokud obdrželi extrakt z varlat, mohli být tohoto osudu ušetřeni, což posloužilo jako důkaz, že pohlaví není pevné, ale je určováno něčím v krvi. Viníka, který měl v tom prsty, bylo těžko lapit. V třicátých letech minulého století destilovali němečtí vědci sedm tisíc litrů moči policistů v pošetilé snaze izolovat mužskou esenci. Neodrazeni rozemleli pak tunu býčích varlat, stejně bez úspěchu. Zato stejně ctižádostivá skupina holandských badatelů vyluhujících varlata tisíců myší, se setkala s úspěchem. Našli testosteron, jeden z mnoha hormonů, které vyznačují dráhu od chromozomu Y k dospělosti. Takové látky spadají do tří skupin. První je založena na tukových látkách, druhá na proteinech a třetí na řadě nepříbuzných sloučenin. Všechny látky první, lipidové, skupiny, tedy i testosteronu, se odvozují od té nechvalně známé sloučeniny, cholesterolu, a všechny jsou sestaveny na uhlíkaté kostře, která trochu připomíná trojrozměrné šplhadlo. Hormony nejvíce zapojené do mužství, androgeny, obsahují 19 atomů uhlíku, tedy o jeden více než jejich ženské obdoby, například estrogen. Jejich páni, proteinové hormony, pracují blíže k velitelskému centru v mozku, zatímco třetí skupina aktivistů se pohybuje po celém těle. Většina uvedených látek se váže na specifické receptory na cílových buňkách a působí tak, že zapínají nebo vypínají různé geny. Hladiny takových látek kolísají během hodin, dnů a roků. Dohromady vzato koordinují sexuální aparát s řadou dalších tělesných funkcí. Většina vnitřních regulací není omezena na jedinou skupinu. Testosteron plní i důležité úlohy u žen (třeba podněcuje růst chlupů ve stydké oblasti). Stejně tak se estrogen cítí doma i u mužských partnerů; produkuje ho příbuzný speciální enzym zvaný aromatáza. Výsledkem je to, že části varlete mají více receptorů pro tento hormon, než má vaječník, a občas bývá hormonu vystaveno spíše sperma než vajíčko. Všichni muži po padesátce mají více estrogenu než ženy po menopauze. Jméno hormonu je odvozeno z řeckého jména pro ováda a u mužů je to název docela přiléhavý.

Pohlavní hormony spouštějí geny na správném místě a ve správnou dobu a zajišťují, aby se funkce vhodné pro jednoho z partnerů neprojevovaly u druhého, což vysvětluje, proč geny mužských vlastností nejsou omezeny na chromozom Y. Jsou ve skutečnosti rozptýleny po celém genomu, ale zapínají se pouze u mužů. Jejich přítomnost u partnerů lze odhalit rychlou dávkou testosteronu. Ten způsobí, že slepice obrůstají ozdobným peřím nebo že ženám naroste knírek. I muži skrývají některé nečekané schopnosti.

Schopnost těla omezit škodlivé působení mutací, které podporují pouze jedno pohlaví, způsobila, že sám chromozom X se ujímá vlády nad řadou mužských funkcí. Mnoho genů se vyskytuje spíše na dráze spermatu než na jejich zdánlivě přirozeném místě, totiž na chromozomu Y. Jejich nečekané umístění je následkem redukovaného stavu chromozomu Y. Většina chromozomů se vyskytuje, stejně jako ledviny nebo oči, ve dvou kopiích, takže (stejně jako při selhání ledvin nebo zranění oka) způsobená škoda je zmírněna přítomností nepostižené kopie. Kdykoli se však zásah vyskytne u muže, chromozom X ochranu neposkytne. Barvoslepost je stokrát častější u chlapců než u dívek. Zodpovědný gen je umístěn spolu s tisícem dalších na chromozomu X, a protože jeho kopie jej nemůže maskovat, porucha se projeví u syna, zatímco u dcery obvykle zůstává skryta.

Hladiny hormonů jsou citlivě regulovány. Některé, včetně testosteronu, reagují na svou vlastní přítomnost: je-li jich mnoho, jejich produkce se zastaví, je-li jich málo, zase vzroste. Některé další jsou pod přímou kontrolou mozku. Primární náznak mužství sám je udržován v rezervě do doby, než je ho zapotřebí. Testosteron je stokrát koncentrovanější v krvi než v cílových oblastech, ale většinu času tráví ve vazbě na proteiny, z níž je uvolněn teprve tehdy, když je ho zapotřebí. Někteří nadšenci v pochybné touze stát se mužnějšími tuto vnitřní rovnováhu narušují. Požívají anabolické steroidy, léky podporující růst a léčbu nemocí, podávané osobám léčeným na popáleniny nebo osteoporózu. Ve Spojených státech (ale nikoli v Evropě) si lze některé druhy steroidů koupit volně v lékárně. Po konopí a amfetaminech je to třetí nejčastější droga nabízená britským školákům. Náruživí nadšenci zdatnosti berou někdy až padesátinásobek doporučené dávky a jejich užívání přiznává desetina návštěvníků některých tělocvičen. Polovina všech Američanů je nespokojená se svým zevnějškem a řada těchto nespokojenců se snaží o jeho změnu. V ordinacích se tak ocitají muži s bigorexií, stavem, kdy je jejich mohutné svalstvo doprovázeno nepatrnými varlaty a neschopností produkovat sperma. Vysoké hladiny umělých steroidů (jen ve Spojených státech se jich na černém trhu objevuje za miliardy) narušují produkci jejich přirozeného ekvivalentu. Někteří z uživatelů se navracejí do jakéhosi období dospívání, s vyrážkou na obličeji a skřehotavým hlasem, zatímco jiní se posunou do předčasného pozdního věku (doprovázeného holohlavostí). Dalším narostou prsa, pokud se cizí látka přemění na estrogen. Ve snaze vrátit se k normálu berou někteří muži tamoxifen, lék vynalezený pro blokádu hormonálních receptorů při léčbě rakoviny prsu, zatímco jiní zase užívají léky pro vrácení plodnosti ženám neschopným porodit. Tyto snahy uniknout z atletova dilematu jsou téměř vždy odsouzeny k neúspěchu.

Freudova stará představa žen jako zmenšených mužů je veskrze chybná. Biologie ukazuje, že muži bojují o to, aby unikli ženství uvnitř sama sebe. Už od početí nutí mužova chemie embryo k složitému a nejistému počínání. Holohlavost může být jen nepatrnou pokutou, ale naznačuje mnohá rizika, podstupovaná těmi, kdo putují k tomu cíli. Vlasy rostou přibližně z pěti milionů váčků, továren umístěných v kůži, které úzkou pochvou vytlačují měkkou bílkovinnou hmotu zvanou keratin. Každý vlas vyroste o 15 centimetrů za rok a na konci svého přirozeného života vypadne. Než váček začne znovu pracovat, několik měsíců si odpočine. Období růstu, pět let na hlavě a tři měsíce na obočí, určuje, jak dlouhý vlas nakonec vyroste. I mozek tu hraje svoji úlohu. Většina mužů ztrácí své vlasové váčky do šedesáti let, ale někteří je vyčerpají už mnohem dříve. Deset milionů Britů se považuje za plešaté. S postupujícími lety jejich pokryv řídne a jednoho dne se jim vlasy na povrchu neobjeví vůbec. Příliv pokožky se rozšiřuje, až zůstane pouhý útes s vlasy. A u některých nešťastníků i ten se zcela ponoří. Holohlavost se dědí v rodinách. Plešatý byl John Adams, druhý americký prezident, jeho syn, šestý v pořadí prezidentů, trpěl podobným problémem a jeho rodina je holohlavá i v současnosti. Dříve se předpokládalo, že za tento stav může gen, jehož účinek se projevuje pouze u synů, i když jej předává matka i otec. Jediná jeho kopie prý stačila, aby polovina synů plešatého otce byla též zcela bez vlasů. Problém je mnohem složitější, protože více než polovina holohlavých má otce s týmž problémem. Zdá se, že je za to zodpovědno několik genů. Dnes máme k dispozici vzorek DNA, který umožní mladým a dosud vlasatým mužům, aby si, pokud si přejí, ověřili, zda jim vlasy později v životě vypadají.

http://www.paseka.cz/photos/0000002821_20110926170612IEFPNOIU.pdf
29.03.2013 10:39:20
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one