Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Thomas Andrew DuBois: Úvod do šamanismu

Thomas Andrew DuBois: Úvod do šamanismu - obrázek

Thomas Andrew DuBois: Úvod do šamanismu - obrázek

Volvox Globator, 2011
překlad Radovan Kalmus
V latinském spisu Historia Norwegiae, datovaném do období 1178 až 1220, nacházíme například nejranější popis sámského (laponského) náboženského rituálu, který obsahuje jasné šamanské prvky. Žena upadá do bezvědomí sražena neviditelným protivníkem a dva soupeřící šamani se pokoušejí získat zpět její ztracenou duši. Na zem rozprostírají látku, aby vytvořili rituální prostor pro svůj zákrok, tancují, bubnují a zpívají zaklínadla, dokud neupadnou do transu. Skryté nebezpečí jejich aktivit je zdůrazněno skutečností, že jeden ze dvou šamanů umírá v transu, jako oběť léčky nastražené duchovními nepřáteli. Druhý však přežívá a je schopen vrátit zpět ženě zdraví. Šaman vypráví o tom, jak se během svého vytržení proměňoval do různých zvířat, včetně velryby.

Pravoslavný kněz Avvakum, který byl na Sibiři ve vyhnanství v letech 1653-1664, popisuje ve svých pamětech odsouzeníhodné chování ruského důstojníka, který vyhledal evenckého věštce, aby se dozvěděl výsledek nadcházející bitvy. Věstec, jemuž Rus zaplatil, vykonal oběť a rituál s transem: Když nadešel večer, čaroděj přinesl živého berana do blízkosti mé chatrče a začal nad ním čarovat, otáčeje ho stále dokola, až nakonec oddělil beranovi hlavu od těla a odhodil ji pryč. Začal poskakovat kolem, tancovat a svolávat démony a pak mocně zakřičel a padl na zem s pěnou u úst. Démoni na něj tvrdě doléhali a on se jich ptal: "Bude tažení úspěšné?" Avvakumův text zaznamenává první použití evenckého (tunguzského) kořene shaman jakožto verbální označení pro praktiky tohoto druhu. O něco později nizozemský cestovatel v této oblasti Nicolas Witsen přejal termín shaman jako podstatné jméno ve svém německy psaném textu z roku 1692.

Jak severoasijské, arkticko-sibiřské, altajské, tak sámské bubny obsahují vyobrazení kosmických prvků a duchů průvodců nebo božstev na bláně bubnu, čímž se buben stává mapou kosmu, používanou znalým šamanem. Vědci zkoumající mozek zjistili existenci určitých buněk v hipokampální oblasti spánkového laloku, jež ukládají a vyvolávají informace o místě. Tyto "místové buňky" dovolují vnímajícímu rozpoznat konkrétní lokalitu bez ohledu na to, jak se tam dostal. Dohromady pomáhají "místové buňky" vytvořit "poznávací mapu", která umožňuje vnímajícímu orientovat se ve známem světě. Je zajímavé, že lidé mohou používat stejný druh buněk a nervových procesů pro orientaci ve virtuálním světě vytvořeném pomocí počítačové grafiky.

Jon Crocker (1985): Pro lid Bororo je bari, šaman duchů (bope), stejně prokletý jako požehnaný. Bope nejdřív začnou dávat vědět o své přítomnosti budoucímu barimu prostřednictvím snů, zejména snů o létání v doprovodu jiné duše. Postupně začne mít budoucí bari vidění v bdělém stavu a nakonec začne slyšet tázající se hlasy. Může například spatřit kámen, který se z ničeho nic pohne, uslyšet hluboké zavrčení nebo hlas, který se ho ptá, kam jde. Pokud řekne cokoliv o těchto divných věcech druhým lidem, bope se okamžitě rozhněvají, přestanou ho mít v oblibě, a dokonce ho mohou i zabít. A člověk znalý, který rozumí významu těchto událostí, o nich může záměrně mluvit proto, aby se vyhnul povolání šamana, ale přijímá při tom určité riziko. Nakonec o sobě dají bope vědět jasněji a nabídnou barimu možnost stát se šamanem. Pokud kandidát přijme, je obdarován loveckým štěstím a mocí léčit choroby. Spolu s manželkou se však také stanou vyvrheli komunity - odborníky, jejichž přítomnost je jak obávaná, tak znečisťující.

Marina Rosemanová (2001): Mezi Temiary v lesích Malajsie se zdroje kulturní, environmentální a ekonomické zkázy stávají také potenciálními zdroji duchovních sil. V chápání Temiarů spočívá nadpřirozená síla ducha tunelu nebo náramkových hodinek v tom, že jsou součástí světa mimo les. Jako bytosti zvnějšku se mohou vznášet nad příkrovem lesa a hledat pacientova zatoulaného nebo ztraceného ducha, aby ho mohl léčitel navrátit zpátky do těla. Taková asimilace se stává způsobem, jak vytvořit sociální šev, uměním přežít, technologií udržení osobní a sociální integrity tváří v tvář téměř drtivé převaze.

P. E. Treťjakov: Ostjacký šaman občas prodá svého blízkého ducha jinému šamanovi. Když dostane zaplaceno, splete si vlasy do copů a určí čas, kdy má duch přejít ke svému novému pánovi. Když duch změní majitele, působí novému vlastníku utrpení. Pokud nový šaman tyto účinky nepociťuje, je to znamení, že ještě stále není zběhlý ve svém úřadu.

Norman Bancroft Hunt (2002): Angákokova komunikace s duchy se koná v rámci qasgiq za přítomnosti širokého smíšeného publika. Publikum hraje zásadní roli jak kvůli svědectví, tak kvůli povzbuzování angákoka i společnému uznání jakéhokoliv provinění, které možná urazilo duchy. Říká se, že angákok je schopen odhalit temný mrak obklopující přestupníka, který je pro obyčejné lidi neviditelný. Na jedné úrovni angákok samozřejmě naplňuje lidskou potřebu jistoty a na další poskytuje bezpečný prostor pro zpovědi o nerozvážnostech, které by v tak úzce semknutých společenstvích jinak vedly k rychlému nárůstu napětí. Přežití Eskymáka závisí na úzké spolurpáci a sdílení, a proto by přetrvávající napětí podkopávalo životaschopnost skupiny. Bez mechanismu řešícího neshody by byly eskymácké komunity roztříštěné a zranitelné.

Johan Johanson Aiki (1890): Příběhy dávného zlostného noida jménem Káren-Ovllá byly téměř sto let po jeho smrti široce známy sámským vypravěčům. Káren-Ovllá byl údajně zodpovědný za smrt svého syna, oslepení manželky a smrt synovce. Zároveň se často zdálo, že se jeho činy udály bez jeho vědomé vůle. Jeho duchové pomocníci mu četli myšlenky a následně jednali, přičemž trestali každého, kdo noida zpochybňoval nebo mu v něčem bránil. Občas se také duchové mstili Káren-Ovlláovi za jeho jednání, které považovali za urážlivé nebo zesměšňující. Šaman se musí mít na pozoru, aby měl nad duchy navrch, jinak vztah ovládnou ke škodě všech.

Robert Desjarlais (1995) při zkoumání léčebných metod používaných yolmskými šamany v Nepálu naznačuje, že patrně spoléhají na proces, který nazývají "aktivací": Já tomu rozumím tak, že obřady opravdu mají někdy pozitivní vliv díky své tendenci působit skrze nepřímé, nevyslovené prostředky - méně zřejmé aspekty rituálu -, aby tak negovaly přecitlivělost vyvolanou ztrátou, vyčerpaností a apatičností a vytvořily novou vitalitu, duchapřítomnost a pozornost. Jednoduše řečeno šaman mění to, jak se tělo cítí, změnou toho, co cítí. Jeho kakofonie hudby, chuti, zraku, hmatu a kinestezie aktivuje smysly. Tato aktivace má potenciál "probudit" osobu, změnit smyslové podklady bezduchého těla, a tím změnit způsob, jak se osoba cítí.

Ede Frecska a Zsuzsanne Kulcsarová (1989): Endogenní opioidní peptidy v mozku napomáhají mozkovým prožitkům a zprostředkovávají pocit pohody. Zakoušení sociální příslušnosti - lidská vazba, pocit jednoty nebo společné identity - vede ke zvýšené produkci uvedených peptidů, což zase obratem posiluje pocit štěstí a důvěry. Endogenní opioidy také navozují pocity euforie, cenné v boji proti bolesti nebo traumatu. Také mohou zvýšit schopnost těla v boji proti nemoci (imunokompetenci). Tyto peptidy, působící zejména v přední orbitální kůře mozkové, stejně jako ve spánkovém laloku a amygdale, představují chemické prostředky mozku, jak sám sebe přesvědčit, že je vše v pořádku. Léčebné rituály s šamanovým intenzivním zaměřením na pomoc pacientovi a také hřejivá přítomnost a podpora příslušníků komunity mohou způsobit dramatické zvýšení hladiny endogenních opiátů, produkovaných pacientem v reakci na sociální chování druhých. Depresivní stavy často vzdorující západním terapeutickým přístupům jsou vnímavé vůči léčivým obřadům skrze přemodelování a přeorientování osobnosti ve změněném stavu vědomí.

Lisha Liová (1992): Diváci mohou odposlouchávat duchovní cestu mandžuských šamanů sledováním změn nástrojů nebo rytmu. Určité rytmy, všechny založené na lichých číslech, se používají k určení šamanova pohybu kosmem a označení oslovených duchů. Podle některých starých šamanů jsou "staré modely s důrazem na třetí dobu" určeny k uctívání bohů, kteří žijí v nebeské oblasti, "modely s důrazem na pátou" slouží k předání záměru bohů lidem, "modely s důrazem na sedmou" jsou k odvrácení démonů, "modely s důrazem na devátou" jsou k jednání se všemi živými bytostmi v různých oblastech kosmu, tj. s lidmi, bohy, démony atd. Zkušení lidé dokonce poznají podle určitého rytmu, použitého spolu s dalšími prvky produkce, které úrovně kosmu už šaman dosáhl a s kým je v kontaktu.

Robert Jourdain (1997): Je pozoruhodné, že něco tak mocného, jako je hudba, je tak postradatelné. Tím, jak naše mozky zařadí na nejvyšší rychlost, cítíme, že se naše existence rozšiřuje, a uvědomujeme si, že můžeme být někým více, než normálně jsme, a že svět je něčím více, než se zdá být. To je dostatečný důvod pro extázi. Mechanismy hudebního vnímání jsou složité. Melodie jsou zpracovávány v oblasti spánkového laloku, známého jako primární sluchová kůra. Určité neurony v této mozkové kůře reagují na specifické zvuky, ačkoli všechny buňky jsou do určité míry drážděny, když se setkávají se sluchovými vjemy jakéhokoliv druhu. Primární sluchová kůra pak přenáší informaci do okolních buněk, tedy sekundární sluchové kůry, kde je dále analyzována. Zde se funkce pravé a levé poloviny mozku liší. Buňky sekundární pravé poloviny mozku pomáhají třídit a analyzovat simultánní zvuky, náročné hierarchie sekvencí a harmonií. Buňky sluchové kůry levé poloviny mozku analyzují posloupnost zvuků a hierarchii sekvencí, jako je rytmus a taneční kroky. Vzhledem k tomu, že levá polovina je zodpovědná za zpracování jazyka, dá se takové zaměření na sekvence očekávat.

Daniel Levitin (2006): Prospěšné a posilující aspekty hudby se zdají být zprostředkovány zvýšením dopaminu v nucleus accumbens a podílem mozečku na regulaci emocí díky jeho propojení s čelním lalokem a limbickým systémem. Když posloucháme hudbu, různé buňky a různá centra našeho mozku se začnou synchronizovat s přicházejícími impulzy tónu, harmonie, rytmu a tempa hudby a reagují podle svých vlastních možností tak, že uvolní endogenní opioidy.

-------------------

http://zpravy.idnes.cz/kniha-o-samanismu-nad-kterou-se-netreba-osivat-f4l-/kavarna.aspx?c=A120203_141643_kavarna_chu

Kniha o šamanismu, nad kterou se netřeba ošívat
11. února 2012

Publikací o šamanismu u nás vycházejí desítky. Jejich kvalita značně kolísá a mnohé názvy těchto publikací až na první pohled nevzbuzují důvěru. V tomto kontextu je třeba přivítat vydání knihy Úvod do šamanismu od Thomase DuBoise, profesora skandinávských studií na wisconsinské univerzity.

DuBois ve své práci nejprve zevrubně přibližuje "dějiny setkávání s šamanismem". Kriticky navazuje na své religionistické předchůdce, jejichž některá díla mimochodem vyšla i česky, jako Cesta šamana: jak probudit svůj vnitřní potenciál od Michaela Harnera a zvláště Šamanismus a nejstarší techniky extáze od světoznámého filozofa Mircey Eliadeho (na základě tohoto spisu vzniklo také obsáhlé české heslo "šamanismus" na Wikipedii).

Následně Thomas Andrew DuBois podrobně popisuje šamanskou kosmologii (konkrétní šaman přitom může poznat "jen část těchto mnoha zásvětí, které znají jiní šamanští praktikující stejné kultury"), povolání a společenskou roli šamana, jeho vztahy s ochrannými duchy, které mohly mít i sexuální rozměr, a dále rituály i pomůcky, jež šaman používá či používal (bubny, masky, kostýmy, zrcadla).

Povolání k šamanství je prý někdy rozeznatelné ještě před narozením: jeden budoucí šaman údajně už "v děloze prováděl neobvyklé pohyby a neustále sebou házel". Šamanství sice bylo (a je) spojeno s mocí, ale neslo s sebou i mnohé povinnosti, které podle kolektivního mínění převažovaly nad výhodami (a do jisté míry byl prý u šamana vyloučen prvek individuální vůle nebo "dokonce vědomí v rámci jeho role"). Autor rozebírá i různé teorie vysvětlující trans, do něhož se šamani dostávají. Odmítá scientistické výklady redukující vize na pouhé symptomy psychických onemocnění. Polemizuje rovněž s těmi, kteří chtějí vidět v současném šamanismu pouhé "přežitky" z minulosti nebo "šarlatány". Na druhou stranu poctivě referuje i o tom, že působivost šamanských rituálů se někdy - alespoň částečně - zakládá na tricích, jako když šaman předstírá, že z těla nemocného "vytahuje" jeho nemoc, již představuje pírko zbarvené krví z šamanova prokousnutého rtu. Celkově však nepopírá "účinnost šamanských terapií u pacientů a komunit, které si jich cení".

U DuBoise neušlo kritice přehlížení a pronásledování, které se šamanům dostalo od křesťanských misionářů či vědců, kteří k nim přistupovali z hlediska křesťanství coby domněle nadřazeného (či jedině platného) náboženství. Ovšem referuje i o těch, kteří některé formy hnutí new age, exploatující náboženské dědictví starých kultur, označují za "součást velmi starého příběhu bělošského rasismu a genocidy indiánského lidu".

Naopak spíše se sympatiemi pojednává o synkretismu šamanství s velkými světovými náboženstvími. V takových případech prý třeba malajští šamani sami sebe chápou jako zbožné muslimy, zatímco ti čínští pokládají své povinnosti za součást taoismu či buddhismu. Přitom třeba v Japonsku se prý můžeme setkat minimálně se čtyřmi podobami šamanismu: buddhističtí kněží, kteří na sebe berou šamanské role, asketičtí mniši synkretického řádu Šugendo, slepé věštkyně a potulní praktikující, kteří poskytují služby klientům na požádání. V Koreji zase registruje, jak je tradiční šamanismus místními intelektuály oživován coby součást národního kulturního dědictví, přičemž politická moc ho využívala coby emblému sociální stability a konzervatismu. V tradiční patriarchální venkovské kultuře prý ovšem šamanky figurovaly jako podvratný element, což využívali studentští aktivisté vnímající šamanismus naopak jako symbol politické změny.

DuBois vůbec s potěšením konstatuje současnou vzrůstající vlnu zájmu o šamanismus, podle něj "snad ještě nikdy předtím nebyl šamanismus tak přitažlivý pro tolik lidí na světě". Zdůrazňuje přitom, že velký podíl na tom mají vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří mají šamanismus nastudovaný z publikací Eliadeho či Harnera. Zřejmě vskrytu doufá, že k jejich klasickým dílům čtenáři přidají i to jeho, což by si Úvod do šamanismu zasloužil. DuBoisova kniha přitom není příručkou o tom, "jak se stát šamanem", což je případ publikace Harnerovy.

I když nemusíme souhlasit s Eliadovým tvrzením, že "znalost šamanismu je nezbytná pro každého skutečného humanistu", tvoří šamanismus významný duchovní proud procházející napříč staletími i civilizacemi. DuBoisova publikace ho přibližuje způsobem čtivým, mnohostranným, nezkresleným předsudky.

Autor: Jan Lukavec, kulturolog, redaktor serveru iLiteratura.cz

---------

http://www.culturologia.cz/1_1_2012/soukup_recenze_a.pdf

Šamanismus na cambridgeský způsob
Aktuální překlad kriticky shrnuje rozmanité antropologické a religionistické přístupy k fenoménu šamanismu

PhDr. Martin Soukup, Ph.D.
Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Americký folklorista Thomas Andrew DuBois (narozen 1960) získal své vzdělání především na University of Pennsylvania, nicméně pobýval také na univerzitě v Helsinkách. Po téměř desetiletém působení na University of Washington se přesunul University of Wisconsin-Madison, kde v současnosti působí jako profesor skandinávských studií. Jeho kniha Úvod do šamanismu vyšla ve Spojených státech amerických v roce 2009. Na český knižní trh se tedy dostala aktuální kniha, v níž autor kriticky shrnul rozmanité antropologické, etnografické a religionistické přístupy k šamanismu. Český zájemce o tuto tematickou oblast měl dosud k dispozici především klasické dílo od Eliadeho a Xenofontova, z nějž sám Eliade hojně vycházel. Za povšimnutí stojí také Vitebského práce či nedávný překlad díla Lewis-Williamse, které Dubois ve vlastní knize také komentuje. To je zhruba vše ze solidní literatury k šamanismu, co měl dosud český čtenář k dispozici.

Průvodcem po světě šamanismu se v knize stal DuBoisův žák Thai Vang Yang, který pochází z Laosu a je příslušníkem etnika Hmongů. Tento student antropologie se stal praktikujícím šamanem (txiv neeb). Výklad jednotlivých témat Dubois na základě sdělení svého studenta doplnil o poznatky o stále živých tradicích hmongského šamanismu. Tím dostává kniha pozoruhodný rys autenticity. Autor rozčlenil samotnou knihu do čtrnácti kapitol, v nichž se postupně vyrovnal s významným kulturním jevem a dějinami jeho zkoumání. Šamanismus vymezil jako "soubor praktik a pojetí týkajících se kosmu, spirituality a lidských potřeb" (str. 13). Při výkladu šamanismu jej inspiroval britský sociální antropolog Timothy Fitzgerald, jenž zcela odmítl náboženství jako pojem a navrhuje fenomény spojované s náboženství zkoumat s pomocí tří vzájemně spojených koncepcí: soteriologie, rituálu a politiky. V návaznosti na něj se DuBois rozhodl zkoumat šamanismus s pomocí výkladu kosmologie, role a rituálu. To do značné míry předurčilo i strukturu samotné knihy, v níž tyto atributy šamanismu podrobně vysvětlil s pomocí bohatých odkazů na odborné zdroje. Zvláštní pozornost ovšem věnoval také transovým stavům a rozmanitosti jejich vyvolávání, včetně užívání enteogenů. V této souvislosti nevynechal ani diskuze nad neurologickými základy transových stavů a jejich možné souvislosti se schizofrenií, hysterií a epilepsií.

Za pozornost stojí i kapitoly věnované neošamanismu, kdy se přirozeně věnoval dílu Carlose Castanedy a Michaela Harnera. Nevynechal ani revitalizační hnutí, která se objevila u mnoha etnik, která v minulosti praktikovala šamanismus, a jejichž příslušníci chtějí navázat na bohaté tradice a obnovit je. Neošamanismus a revitalizační hnutí vytvářejí ovšem poměrně komplikované soužití. DuBois shrnuje slovy: "Ale dopad těchto neošamanismů na původní šamanské kultury je určitě problematičtější, neboť se zde jedná o složitostech zachování a udržení kultury, o exotizaci a asimilaci, a to zejména ve vztahu k nově vznikajícím ekonomickým prostorům, jako jsou vzdělání, cestovní ruch a prezentace kulturního dědictví. Snad ještě nikdy předtím nebyl šamanismus tak přitažlivý pro tolik lidí na světě. Nezbývá než počkat, abychom se dozvěděli, jaký dlouhodobý účinek bude mít tento rozšířený zájem jak na komunity, které v současné době udržují prastaré šamanské tradice do značné míry neporušené, tak na ty, jejichž vztah k šamanismu byl zprostředkován skrze vědu nebo marketing" (str. 342). Celkově lze knihu hodnotit jako dobrý příspěvek k překladové odborné literatuře. Vytknout snad lze občasné překladatelské nedůslednosti, jako například převod slova "informant" jako "zpravodaj" (str.14, orig. str. 7). V české odborné terminologii se užívá překladu "informátor", případně anglikanismu "informant". Tyto nepřesnosti plně vyvažuje fakt, že autor shrnul na jednom místě aktuální stav zkoumání šamanismu, kriticky zhodnotil díla minulých i současných badatelů, kteří přispěli ke zkoumání šamanismu. Český čtenář má díky tomu příležitost se snadno zorientovat v aktuálním dění na tomto poli bádání a sáhnout po dalších dílech, na něž DuBois odkazuje. Z řady důvodů knihu jistě přivítají nejen všichni kulturologové, antropologové, etnologové a sociologové, kteří se zajímají o náboženské jevy.

07.08.2012 16:11:45
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one