Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Stephen Larsen: Dveře šamanů

Stephen Larsen: Dveře šamanů - obrázek

Stephen Larsen: Dveře šamanů - obrázek

Otevření představivosti pro sílu a mýtus

Volvox globator, 1999, překlad Pavel Hub

O mýtech a mytologii

Existují dvě hlavní skupiny lidí, tříděno podle toho, jak se kdo staví k mýtům, pohádkám, vizím, snům a podobným věcem.
Do první patří ti, kteří jsou svými vizemi vedeni k rozjímání o dimenzi tajemství v životě, nevyžadují žádné vysvětlování mýtů, ale spíš mýtus žádá po nich jejich pozornost.
Druhá skupina se snaží o to, aby bylo jejich vědomí oproštěno od mýtů, aby pro ně neexistovalo tajemství.
Dohodnout se tyto dvě skupiny mohou jen stěží, třeba to ale jde.

Existují asi čtyři různé způsoby, kterými různí badatelé v minulosti přistupovali k mýtům, a to tyto:

První je euhemerismus (podle Euhemera Mesenijského), ten chápe mýtus jako postupně přibarvované vylíčení skutečné události. Euhemeristé nejsou ochotni vidět fantastické události mýtů jakožto reálné, dokonce ani v případě, že se měly odehrát kdysi dávno. Z moderních myslitelů sem jde přiřadit třeba Robert Graves.

Druhý směr lez nazvat z přirozených příčin vysvětlující. Ten vidí mýtus jako seriózní pokus dobře to myslících, ale nevzdělaných primitivů vysvětlit tajemné příčiny přírodního dění. Mezi tyto koumáky patří třeba James Frazer, autor slavné Zlaté ratolesti.

Třetí názor je možno nazvat přání splňujícím přístupem, tento přístup nejvíc učaroval Sigmundu Freudovi, který prohlásil, že všechny náboženské ideje jsou iluzemi, splněními nejstarších, nejsilnějších a nejneodbytnějších přání lidstva; tajemství jejich síly spočívá v síle těchto přání.

Čtvrtý přístup, sociální emanace, předpokládá, že mytologie je ve své struktuře pouhou ozvěnou sociální struktury, struktury komunity. Tento postoj sdílí většina moderních antropologů, kteří vycházejí z "strukturalisticko-funkcionalistické" školy, jejím hlavním zástupcem je Claude Lévi-Straus.

Ani jeden z těchto výkladů ale nemůže mýtus zcela vysvětlit, mnoha mýtů nemá například s vysvětlováním přírodního dění nic společného, ani jakožto záměr, ani jakožto přání, a různé výklady mýtů jsou mnohem méně pravděpodobnější než mýty samé.

Všechny tyto systémy mají jednu společnou věc, nejsou ochotné akceptovat mýtus jako něco, co má hodnotu v sobě samém a o sobě, jako něco, co je dáno svým vlastním významem, a nemusí ho tedy hledat dodatečně a někde jinde.

Joseph Campbell vidí čtyři funkce mýtu, které vytvářejí rámec pro jeho plnější pochopení, jsou podle něho zahrnuty v každé fungující, živé mytologii, nemají chuť mýtus nějak redukovat a pouze ho vysvětlovat. Jsou to funkce mystická: jejím úkolem je probudit v jedinci pocit posvátné úcty a vděčnosti k tajemné dimenzi vesmíru. Druhou funkcí je poskytnou obraz vesmíru, vhodného k obývání. Třetí je zhodnocovat a podporovat všechny normy určitého mravního řádu té společnosti, ve které jedinec žije. A konečně čtvrtá má člověka vést, stupínek po stupínku, ke zdraví, síle a harmonii ducha v celém předvídatelném běhu smysluplného života. V psychologické rovině je podle Campbella spíše než na integraci do společnosti brán zřetel na strukturu a dynamiku psýché.

Jerome Bruner, vývojový psycholog, o mýtech říká, že mytologicky poučená komunita dává svým členům k dispozici celou knihovnu spisů, na jejichž základě může jedinec posuzovat vnitřní drama svých nesčetných totožností. Osobnost tak může napodobovat mýtus.

Stephen Larsen tvrdí, že živý mýtus nepředstavuje ani orientaci, ani vedení. Ve své extrémní podobě by tak mohly mýty ustrnout v ortodoxii, která nemá se skutečným životem skoro nic podobného.

Závěrem téhle krátké poznámky úryvek z práce náboženského historika Karla Kerenyie:

Ztratili jsme bezprostřední cit pro velké skutečnosti ducha - a k našemu světu všechna pravá mytologie patří. O tento cit nás připravila právě naše příliš ochotná, prospěšná a výkonná věda. Vysvětlila nám nápoj v našem šálku natolik, že o něm víme už vše napřed a daleko lépe než staří dobří pijáci. …Musíme se ptát sami sebe: můžeme ještě vůbec mít bezprostřední zážitek a potěšení z mytologie?

O šamanismu a schizofrenii

Hodně velký rozdíl v tom, jak se dá vnímat abnormalita, pro někoho úlet, duševní ochoření, pro někoho výlet Jinam, je dost podstatná věc. To, že to berou jinak šamanská společenstva třeba na Sibiři a odborníci vědečtí tady u nás, je každému poměrně jasné. Proč je brán výlet Jinam jako duševní porucha zrovna tady, má dva hlavní důvody. Za prvé nežijeme v mytologickému vnímání reality vhodném prostředí. Za druhé, což mi přijde důležitější, člověk, na kterého to přijde, není vůbec připraven. Z rodiny, ani ze školy, ani odnikud jinud. Takže se prostě zblázní. U nás se už nepočítá s tím, že existuje něco jako noc duše, smrt ega, cestování z těla ven, setkání se s Duchem, napadení psýché stíny. Neexistuje rámec do kterého by se daly zážitky z numinózních výletů ducha zasadit. Když je budoucí šaman postižen šamanskou nemocí, schizofrenií, paranoiou, epileptickým záchvatem a jinými podle doktorů zvěrstvy, má dvě možnosti: buďto se nechat usmýkat duchy k smrti, a nebo projít iniciačními procesy, kdy pochopí, o co jde, a dokonale svou "nemoc" zužitkuje nejen ku svému prospěchu, ale i ostatních. U nás nic podobného neexistuje, prostě se to snaží okolí člověkovi vyhnat z hlavy. Většinou se to povede, ale člověk je pak postižený a stigmatizovaný jako nějaký zmetek ze sériové výroby. To že každý zná nějaké ty pohádky a má jakýs takýs pojem o třeba řecké mytologii je úplně k ničemu, když si to nedokáže propojit s prožitou cestou do Jinam. Nikde se člověk nedozví, jak si ten zážitek zapasovat do normálního života. Schizofrenní ataka je potom vědomím přeložena jako něco nečekaného, nemilého a dokonce nebezpečného. Může to sklouznout do tichého šílenství, kdy si člověk vytvoří nějaký ten svůj na realitě nezávislý vlastní svět. V horším případě si předělá i celé vidění okolního světa, vymyslí si nějakou vlastní mytologii, které uvěří, jakože třeba je vyvolený a jdou po něm nebo něco podobného, takže skončí s největší pravděpodobností u odborníka v bílém plášti. Do dnes mi není jasné, proč u nás neexistuje jiná možnost než blázinec, popřípadě nějaká obskurní sekta, kde se setkání s numinóznem dá jakkoliv zneužít. Křesťanské církve jsou k ničemu, tam je všechno už pár stovek let ztuhlé a zajeté v kolejích různých dogmat, které nejsou o nic tolerantnější nežli odborníci s toliko vědeckým pohledem na svět. Jediné řešení téhle zapeklité situace je setkávání se s šamanskými tradicemi, kde se aspoň zprostředkovaně člověk může dozvědět, co to vlastně prožil. Nemám z toho žádnou radost, že naše společnost pro lidi se zážitky holotopního světa nemá nejmenší pochopení. Až mě někdy něco napadne, co s tím dělat, asi si to nechám pro sebe, protože do pakárny se mi už nechce.

Sen a indiáni

To se takhle sejdou kolem ohníčku indiáni třeba kmene Naskapi a začnou probírat, co se komu zdálo. Tihle lidé moc dobře vědí, že život není jen to, co je kolem, jídlo, pití, oblečení, hádky, udobřování, snažení se o komfortek. Je jim jasné, už dávno jim to bylo jasné, ještě než na to přišli slovutní psychoanalytici, že kromě tužeb, o nichž jde říct, že jsou svobodné nebo přinejmenším námi určovatelné, má naše duše i touhy vrozené, skryté. A ty pocházejí z hlubin duše, a nikoliv skrze poznání.

A pak, když každý dovypráví ten svůj sen, tak si o tom povídají. Irokézové to provádí na jaře, na podzim a v průběhu zimního slunovratu, při velkých snových slavnostech, kdy bratrstvo Křivých tváří kurýruje zúčastěné indiány pomocí výkladu snů. Sen jako projev vnitřního života je pro ně symbolem, klíčem k tomu, co se v člověku "kazí". Nejde jen o potíže duše, jako třeba deprese, ale i fyzické potíže díky snu začnou promlouvat. Sen je taková brána k terapii, k zahojení bolesti.

O snech se jen nepovídá, ale mohou se i dramaticky ztvárňovat, nebo se může taky doslovně vykonat to, co sen žádá, nebo, pokud tohle není možné, třeba v případě agresivní náplně snu, tak se sen předvede jen tak symbolicky, je to vlastně cesta k vyřešení potíží, které se člověkovi vyjevily díky snu. Dneska se tomu u nás říká psychodrama, je to poměrně novinka, a přitom indiáni tohle provozují už staletí.

Je zajímavé, jak indiáni a jiní "primitivové" přistupují k noční můře dítěte. U nás je obvyklé říct: "Neboj, holoubku, to byl jen sen, to nebylo doopravdy." Malajští Senojové dítěti řeknou spíš, že sen je doopravdy, patří zčásti do skutečnosti, která je jiná než svět bdění. Dítěti je poté dodávána odvaha k tomu, aby žilo se svým snem, aby jej nepotlačovalo, ani před ním neutíkalo. Když se dítěti zdá hrůzný sen o pádu, dospělý Senoj mu na to poví: "To je ale nádherný sen, jeden z nejlepších snů, jaké člověk může mít. Kam jsi spadl a co jsi objevil?"

Vize Černého losa

Vše ohlásila nemoc.
Nohy, ruce, hlava mu otékaly,
malému devítiletému chlapci kmene Oglala.
Položili ho do teepee, otvorem hleděl do nebe.
Z mraků vystoupili dva muži:

Tvoji Předci Tě čekají

Jak pírko lehký vyšel s nimi ven,
tam, kde se bílá oblaka kupila jako hory.

Viděl nebeské koně, duhový stan,
pohár, co dává život,
luk, který vše zničí,
posvátnou dýmku s orlími křídly,
zářivě červenou hůl, ona dokáže léčit.

Čtyři obtížné výstupy ho čekaly:
Zelený, černý, modrý, ten nejhorší.
Modrého muže Černý los zabil.
On přinášel nemoci a útrapy.

Vyvstala v chlapci píseň síly:

Velký národ uvedu v život
Tak pravil národ v oblacích
Sílu mi dal, abych jej znovuustavil

... a pak se vrátil.

Dlouho se bál, nevěřil nikomu, matce ani otci.
Když se objevila oblaka, hrůzou trnul.
Vše kolem mu šeptalo, nutilo ho
říct o své vizi ostatním; havrani, kojoti,
všichni na něj promlouvali.

Teprve v šestnácti prozradil svou vizi
medicinmanovi Černé cestě.
Ten si ji vyslechl a řekl:

Synovče, teď již vím, co tě sužuje!
Musíš konat svou povinnost a předvést
svou vizi pozemskému lidu, musíš ukázat tanec koně
Pokud tak neučiníš, přihodí se ti něco ošklivého

I sehrál Černý los svou vizi.
Černá cesta i Zpívající medvěd,
šest starců kmene coby Předci, četný houf dívek,
válečníci a jejich koně, všichni pomáhali.

Když byli v řadě čelem k západu,
vzhlédl Černý los k mraku, který odtud přicházel.
Lid utichl a koně se přestali vzpínat.
Napřáhnul pravou ruku dlaní vzhůru a provolal:

Hej-a-a-hej! Hej-a-a-hej! Hej-a-a-hej! Hej-a-a-hej!

Předkové zazpívali posvátnou píseň.
Koně napřímili uši, řehtali dlouho.
Teepee z mraků vysílalo blesky, spustil se prudký déšť.
Na lidi však dopadlo jen pár kapek.

Předkové, vy mě vidíte!
Duchové světa, pohleďte!
Co jste mi pravili, nyní konám!
Slyšte mne a pomozte mi!

V okamžiku, kdy tanec skončil,
Černý los jakoby se vznášel.
Cítil se velmi šťastný,
neboť i lidé byli šťastnější.
Nemocní se cítili zdraví,
i koně jen zářili.

Strach, který tak dlouho Černého losa sužoval, byl tentam.
Když se objevily bouřkové mraky,
vítal je, své nebeské příbuzné.

Černý los brzy ráno zdravil jitřní hvězdu.
Mnozí vstávali, aby se na ni podívali spolu s ním:

Pohleďte na hvězdu porozumění!

 
12.07.2008 21:41:06
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one