Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Pavlína Brzáková: Dědeček Oge

Pavlína Brzáková: Dědeček Oge - obrázek

Pavlína Brzáková: Dědeček Oge - obrázek

Učení sibiřského šamana

Eminent, 2004

Kniha zachycuje proměnu obyčejného člověka v léčitele a přibližuje praktiky sibiřských šamanů. Vyprávění o životě dědečka Ogeho od řeky Podkamenné Tunguzky je okénkem do světa přírodního národa, který jen těžce odolává současným vlivům globalizace. Autorka je známá etnoložka a šéfredaktorka časopisu Regenerace.

Zase se zaměřím na něco jiného než nějaká středověká alchemická pimprlátka. Tentokrát zabrousím kamsi na Sibiř. Někdy rád naslouchám příběhům dědečka Ogeho, jak je sepsala Pavlína Brzáková.

Nejradši ze všech mám ten o čekání:

Čas plyne a řeka teče a voda v ní. A muži vyrazili na lov a ženy zůstaly doma a čekaly na ně. Dlouho. A dlouho. A pak napadlo stařenu, že se vracejí. Napadlo to potom i jiné ženy.
"Budou tu zítra," řekla jedna žena, která si všimla, že kroky mužů jsou ještě hodně vzdálené. A tak čekaly dál. Čekání se naučily jedna od druhé. Dcera od matky. Matka od báby. A bába od řeky.

Lesní lidé říkají, že matička řeka odnáší veškeré utrpení a napomáhá čekání. Proto se jí každé ráno klaní.

Mám též rád Ogeho vyprávěnku o manželské lásce:

Byly dvě ženy, každá měla svého muže. Žily s nimi ve stanech a dobře se jim žilo. Oba muži chodili na lov a přinášeli ženám jídlo.
Jedna žena muže na lov vyháněla, a když se vrátil, sotva přišel, už se začala vyptávat, kde byl, co prý viděl a tak. Muž se sotva držel na nohou. Chudák si sedl na zem a zíral do prázdna, třásl se vzteky. Křičel, ať už zmlkne, ale nic to nepomáhalo.
Když se druhý muž vrátil do stanu, žena poklekla a sundala mu boty.
"Celý den jsi chodil, celý den jsi lovil. odpočiň si," stáhla mu boty a dál nemluvila. Pak rozestlala lože a dala muži napít. Když se dosyta muž prospal, položila před něj večeři. Muž se posilnil a začal jí vyprávět, jak strávil den. A co ulovil.
Zatímco v prvním stanu vřely neshody, v druhém stanu panoval klid a soulad.
Po čase první muž svou ženu zabil. Zatímco druhý muž se svou ženou žil šťastně až do smrti.

Lesní lidé říkají, že laskavost a mírnost ženy jsou základ pro rodinné štěstí.

--------------------------------------------------------------------------------

Etnoložka Pavlína Brzáková (nar. 1972) se od roku 1991 zabývá evenckými kočovnými pastevci sobů v oblasti centrální Sibiře. Vydala dvě knihy sibiřských pohádek a příběhů Goromomo goroló a Jamtana, z nichž první sbírka v roce 1996 získala cenu Josefa Hlávky. V roce 2000 následovala novela Stíny na kupecké stezce a v témže roce vyšla v Krasnojarsku v rámci sedmdesátého výročí založení Evenckého autonomního okruhu kniha Goromomo gorolo - davnym davno, na níž se také podílel ruský autor Vitalij Voronov. Po ní v roce 2002 následovala mytologie Cesta medvěda. Další knihou Pavlíny Brzákové je příběh tunguzského šamana, nazvaný Dědeček Oge. V současné době působí Pavlína Brzáková jako šéfredaktorka časopisu věnujícího se alternativním metodám léčení - Regenerace a dokončuje doktorandské studium etnologie na FF UK.

Jak jste žila předtím, než jste se vypravila na cesty?
Intenzivně jsem si uvědomovala, že se svým životem musím něco udělat. Taková ta naprogramovaná cesta spočívající ve studiu, jeho zdárném ukončení a pak třeba založení rodiny mě upřímně řečeno děsila. Hrůzu mi naháněl ten plán a přání rodičů a celého mého okolí, jak bych se měla chovat, jak jednat, jak žít. Cítila jsem uvnitř obrovský tlak a jeho přemáhání mi působilo deprese. Byla jsem velmi unavená. Říkala jsem si, jak může být člověk unavený, když toho zase tak moc nedělá. Ta únava byla chronická. A když jsem poslouchala sama sebe, zjistila jsem, že jsem v podstatě temperamentní člověk, který jenom svou energii stlačuje dovnitř... Rozhodla jsem se k "výbuchu".

V kolika letech jste vycestovala?
V prvním ročníku na FF UK. Hodně jsem pracovala a díky nejrůznějším brigádám nashromáždila obnos, abych mohla vyjet. Tehdy mi bylo necelých devatenáct let. Zažívala jsem obrovské uvolnění, když jsem mířila vlakem po transsibiřské magistrále směrem na východ. Od té doby uplynulo hodně času. Dneska mám za sebou sedm pobytů na Sibiři, jednu výpravu do Peru a jednu na Kostariku. Sibiř mám však někde hluboko ve svých kostech. Život v tajze v prostředí kočovných pastevců sobů mi dal mnohem víc, než bych mohla v domácím prostředí zažít a pochopit.

Změnily vás nějak vaše cesty? A v čem?
Těším se z obyčejných věcí. Jako bych byla znovu dítě. Prohlížím si svět kolem sebe drobnohledem. Dokážu se dívat hodiny na stromovou kůru a ten pohled mě neomrzí. Když jsem v přírodě, sednu si a čekám. Neruším svět kolem sebe a počkám si, až za mnou sám přijde. Tuhle jsem třeba viděla malého kosáčka v trávě. Přilétla za ním kosice, aby ho nakrmila. Podivila jsem se, jak dlouho na matku čekal. Pak jsem tam seděla až do večera a dívala se, jak ho máma krmí. V tomhle je taky smysl života: sedět a dívat se, jak jiní žijí. Dřív jsem to uměla tak, že jsem musela jet daleko, abych se dívala. Ale ono je krásné dívat se kolem sebe i na místě, které nám přijde už "okoukané".

Stejné je to i se vztahem k člověku. Většinou je pro nás člověk zajímavý, dokud ho nepoznáme. A když ho poznáme, tak se zaměřujeme na jiné lidi, které ještě neznáme. Mířím tak trochu k "věrnosti"... Moc jí kolem sebe nevidím a nějak ji mezi lidmi postrádám... Ale "být věrný" a nenudit se přitom bývá někdy velmi těžké. Je to možná jedna z nejtěžších věcí na světě. Taky mám radši míň slov, protože jsem pochopila, že člověk, který umí hezky mluvit, nemusí být o nic lepší než ten, který mlčí a své myšlenky vyjádřit nedokáže. Dřív jsem víc věřila slovům. Teď jsou pro mě důležitější činy. Pomoc druhému je často podmíněna rychlostí konání. Kdo hned pomůže, dvakrát pomůže. "Odkladky jsou odpadky," říkávala moje babička.

Pomáhají si lidé na Sibiři víc než my tady, v "civilizaci"?
Těžko říct. Kde je větší chudoba, lidé na sebe berou menší ohledy. Záleží na stupni chudoby. V chudším kraji mohou být vztahy mezi lidmi hlubší, ale při velké bídě nastává i rozkol v rodině.

Také není dobré, což se nám stává často, si "přírodní národy" idealizovat. Staré lidi, kteří se o sebe nedokázali postarat, nechávali kočovníci umřít v tajze. Dali jim jídlo na pár dnů a opustili je. S příchodem bolševismu do tajgy se objevily sociální dávky a staří lidé měli důchod. Každý společenský systém má svá vlastní pravidla, která při střetu kultur někteří odskáčou, a jiní na nich profitují. Můžeme říci, že mizení sibiřských národů zavinil střet s bílou civilizací - s Rusy. Je to pravda. Ale první Rusové, kteří se v tajze objevili, kočovníky nijak neničili. Sami byli vyhnáni. Tak například vesnici Vanavaru založily ruské rodiny, které byly bolševiky rozkulačeny. Hlava rodiny šla do vězení, jeho žena naložila na vozík pár věci, popadla děti a bolševici je pak hnali bažinami před sebou na koních. Příchodem bolševiků trpěli všichni. Všechno špatné pramení z touhy po moci a ovládání jiných.

Co moudrého vám řekli na Sibiři? Setkala jste se s opravdovým šamanem?
Setkala jsem se s šamanem a několika šamankami. Co moudrého mi mohli říct? Že jejich lid strádá, protože pije vodku. Ale to vidí každý, kdo do těch míst zavítá. Že tajga je matka a jediný bůh. Že lidé v Boha nevěří, a proto nemohou žít spokojeně. Myslím si, že pravdy musí člověk objevovat sám v sobě. Skutečnou cenu má jen to, co je prožité a zažité.

Potom mi také místní lidé vyprávěli o šamanovi, jemuž přezdívali dědeček Oge. Jeho životní příběh jsem zpracovala do podoby románu. Zachycuje dobu od třicátých do sedmdesátých let, kdy přišel do tajgy bolševismus a způsobil, že se kočovníci přesunuli do vesnic a začali takřka ze dne na den žít usedlým způsobem života. Šamani měli zakázáno provádět obřady a používat bubny. Dědeček Oge také přesídlil do vesnice, kde nakonec zemřel. Kniha Dědeček Oge - Učení sibiřského šamana obsahuje lesní moudrost, která je jistě inspirativní i pro nás.

Co je tedy přenosného ze života kočovníků do naší současnosti?
Možná bychom se mohli zamyslet nad tím, co je skutečná láska. Lesní lidé například říkají, že láska je najít si svého člověka, poznat ho a naučit se s ním žít. Jít s ním přes všechny překážky, které život člověku připraví. My jsme však zvyklí konzumovat lásku jako všechno ostatní. Zbavujeme se jí, když nevyhovuje našim požadavkům. Myslíme si pak, že láska odešla, nebo že ani nebyla. Jenže s láskou se to má jako s ohněm v kamnech. Když nebudeme přikládat, oheň nám prostě vyhasne.

Autor textu: Iva Tereza Grosskopfová

http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=675&webSSID=626a1ec0b2bda6c51fa40d0f9eba2ed3


--------------------------------------------------------------------------------

Michaela Ditrichová Bednářová:

Moje cestování je ženské

Rozhovor s etnoložkou, spisovatelkou a redaktorkou Pavlínou Brzákovou

Pavlína Brzáková je etnoložka a v současnosti šéfredaktorka časopisu Regenerace. Dlouhodobě se zabývá evenckými kočovnými pastevci sobů a už téměř čtrnáct let za nimi jezdí do oblasti centrální Sibiře. Sibiř a její lidé jsou námětem všech jejích dosud vydaných knih (Goromomo goroló, 1995 – získala o rok později literární cenu Josefa Hlávky –, Jamtana, 1996, Stíny na kupecké stezce, 2000, Cesta medvěda, 2002, Dědeček Oge, 2004, Až odejdu za horu, 2004) i připravované Modřínové duše.

Nedávno jste se už po osmé vrátila ze Sibiře. Jaké to je, vplouvat zpět do české reality?

Tato cesta byla jiná v tom, že trvala jen měsíc, a než jsem si zvykla, že tam jsem, už jsem byla zpátky. Návrat byl prudší než jindy. Kvůli Regeneraci mám tempo života rychlejší a učím se okamžitě přepínat. U předešlých cest to bylo jiné. Po tří- či čtyřměsíčním pobytu na Sibiři jsem měla vždy pocit, že se v mém životě stalo něco mimořádného, že jsem téměř prožila jiný život. Lidé tady byli ale pořád stejní. Cítila jsem, že přátelé musejí vidět mou velkou proměnu, ale oni říkali jen, to je dobře, že už si zpátky, a myslím, že neviděli nic.

Máte někoho, s kým můžete své zážitky nebo odborné zkušenosti sdílet?

Mám dojem, že se u nás utvořila taková „skupinka přátel Ruska“. Jsou to lidé, kteří do Ruska jezdí, i když ne do stejných míst jako já. Dvě cesty jsem absolvovala se scenáristou a kameramanem Martinem Ryšavým, se kterým si o Sibiři povídat můžu. V poslední době se moc nevídáme, protože on na Sibiři tráví hodně času. Když se ale potkáme, zjišťujeme, že Sibiř a vše, co k ní patří, nám zalezlo natolik pod kůži, že už ani nemáme chuť o tom mluvit.

Jak se stane, že se středoevropská dívka začne zajímat o oblast ve všech smyslech slova nám tak vzdálenou, jako je Sibiř? Kdy se vaše láska k tomuto území zrodila?

Moje láska má asi dva kořeny. Jako dítě jsem měla moc ráda pohádky. Můj dědeček je uměl vyprávět. Tedy jen tři, ale když je povídal, byly pokaždé jiné. A taky mě bral do lesa. Měla jsem velkou fantazii a viděla tam všelijaké bytosti a skřítky… V okolních lesích byla tvrziště, ze kterých po vypálení na počátku 15. století a působením času zbyly jen nepatrné náznaky. Moc ráda jsem k tvrzištím chodila a chtěla jsem se dozvědět o jejich historii co nejvíc. Ve čtrnácti jsem proto začala sepisovat kroniku naší vesnice Oseku. Pátrala jsem v pramenech a hledala lidi, kteří by mi měli co říci. A dozvěděla jsem se mimo jiné a náhodou o legionářích, kteří pobývali v Rusku. V královéměsteckém okrese je 33 vesnic a já jsem na kole jezdila po těch vesnicích a dohledávala jména lidí, kteří byli v legiích v Rusku, ve Francii a Itálii, a sestavovala vzpomínky na ně. Překvapilo mě, že jsme se tehdy o této významné kapitole naší historie v dějepise neučili. Legionáři se proto stali námětem mé sočky. Náš učitel mě sice zrazoval, ale práce byla hotová ve chvíli, kdy došlo ke změně režimu, a tak vše skončilo bez konfliktu. Moje práce se nakonec stala jedním z materiálů, díky nimž byla jména prověřena a legionářům byly postaveny pomníky.

Co vás učili na etnografii na FF UK?

Původně jsem chtěla studovat hlavně archeologii. Byla jsem ale z venkova a konkurenti z měst byli lépe připraveni z různých archeologických kroužků. Neudělala jsem úplně dobře přijímací zkoušky. Na druhý obor – etnografii, dnes etnologii, jsem se ale dostala. Směřování etnologie na fakultě je samozřejmě hodně dáno tím, jací lidé tu přednášejí. Dnes se mi zdá, že se tu pro studenta vytváří spíš inspirace. Není cílem obsáhnout vše, co je k dispozici. Pro mě škola znamenala způsob, jak si najít vlastní zájem a pracovat na něm.

Sibiř vám někdo na škole nabídl?

Ne, to ne. Ovlivnili mě především už zmiňovaní legionáři, kteří na Sibiři pobývali poměrně dlouho a většina jejich zápisků pocházela právě odtud. Taky jsem četla knížky Eskymo Welzla. Původně jsem vlastně chtěla jet na východ od Uralu. Nejdřív jsem si ale musela vydělat nějaké peníze. V den, kdy jsem dostala vytouženou výplatu z brigády, jsem se seznámila s Rusem, který pocházel ze Sibiře, a všechno se poskládalo samo a trochu jinak, než jsem původně plánovala.

Jak se jezdí na Sibiř?

Na Sibiř se může jednoduše letecky. Já jsem ale, kromě letošní cesty, vše poctivě ujela vlakem. Nejprve do Moskvy a pak čtyři až pět dní po transsibiřské magistrále. Dále na sever už se létá, tam jiná možnost není. Poslední úseky cesty byly různé: buď jsem se domluvila s požárníky, že mě někde vysadí z vrtulníku, nebo jsem plula s rybáři loďkou, anebo šla pěšky. Každá cesta byla úplně jiná.

Vy jste podle všeho velmi dobrodružná povaha…

Já vůbec nejsem dobrodružná…

Počkejte, to je divné.

Moje cestování je ženské. Osobně to chápu tak, že žena má spíš tendenci bydlet, kdežto muž se přesouvá prostorem, fascinují ho proměny, chce si něco dokázat, že vystoupí na tu a tu horu, dostane se tam a tam, a samozřejmě na území, kde ještě před ním nikdy nikdo nebyl. Chce mít pocit, že je objevitel a dobyvatel. Já s vypětím všech sil odjedu, je pro mě hrozné, že jedu do takové dálky, ale nakonec přijmu rytmus cesty. A jsem šťastná, když unavená dojedu na nějaké místo, kde začnu žít. Baví mě s lidmi bydlet a sdílet.

Širší čtenářská obec zná vás a „vaše“ kočovné kmeny z beletrie. Předpokládám, že jako etnoložka produkujete i texty vědecké.

Právě se mimo jiné zabývám disertační prací. Nevím, jestli vyjde knižně, možná ano. Dříve jsem neměla ambici psát vědeckou studii. Po prvních dvou cestách jsem si uvědomila, že na Sibiři musím pobýt víckrát. Bez toho není možné napsat něco smysluplného. Na Sibiř jsem začala jezdit v necelých devatenácti letech a cítila jsem, jak mě ty cesty mění a zároveň se mi tím mění pohled. Pochopila jsem, že musím trochu dospět, sama se vnitřně ustálit. Jinak by případná studie byla postižena mým vnitřním formováním. Myslím, že z nedávné doby už jsou ty serióznější postřehy. Lidé na Sibiři se dřív tolik nezamýšleli nad mými otázkami, nebrali mě tolik vážně. A také po roce 1995, kdy změny Ruska došly i na východ, se Sibiř hodně proměnila.

O čem ta práce je?

O proměnách území, které se jmenuje Evencký autonomní okruh. Ty proměny začínají někdy ve třicátých letech, kdy na řece Podkamenné Tunguzce, což je přítok Jeniseje, postavili první kolchoz, a pak vznikly první vesnice. Tehdejší kočovníci byli nuceni začít žít usedlým způsobem života, odebrali jim děti, aby prošly výchovou v ruských školkách a školách. Pak padesátá léta... Sedmdesátá, kdy se objevily v tajze první expedice hledačů nerostných surovin. Disertace je o minulém režimu a jeho pádu po roce 1991 a co to všechno způsobilo. O navracení kočovišť pastevcům, kteří již zapomněli, co je to starat se o sobí stáda. Studie je i o tom, jak není možné odolávat vlivům globalizace, a že skutečný návrat k tradici, jímž některé sibiřské národy žijí, již prakticky není možný.

Jak vypadá život etnoložky v místě „zkoumání“ na Sibiři?

Snažím se fungovat jako obyčejný člověk. Neříkám nikomu, že jsem nějaká etnoložka. Kdybych nebyla člověkem, ale etnologem, mohli by se lidé cítit jako předmět výzkumu. Takto se můžeme poznávat vzájemně. I když je málo těch, kteří se ptají, jak se u nás žije. Oni otázky neumějí pokládat, nemají zkušenosti s jiným prostředím. Když jim něco začnu říkat sama, mám pocit, že je to brzy unaví, neumějí si představit, co jim vyprávím. Nejsem si jistá, zda je to vlastně únava, nebo strach.

Bydlíte v čumu?

Bydlím různě. Těch pastevců či pasteveckých rodin už je málo. Většina lidí žije ve vesnicích nebo ve srubech, a když přijdou o stádo, jejich jedinou obživou je rybolov. Ryb je tam stále dost, i když v posledních letech jich také ubývá.

Mám podezření, že na Sibiři se jedí jen ryby, občas nějaký ten sob a v létě se nepohrdne lesními bobulemi…

To není podezření, to je fakt. Jinak to nejde. Občas do vesnice přiletí vrtulník a přiveze hrách, pohanku, cukr, droždí, sušené nudle, konzervované sladké mléko a hovězí.

Kolika let se lidé na Sibiři dožívají? Je možné, že organismu stačí ty velmi omezené zdroje potravin?

To je těžké říct. Oni většinou neumírají přirozenou smrtí. Zničí se totiž buď alkoholem, jsou někým zabiti, zabloudí a zmrznou. Smrt stářím není úplně běžná. Je to hrozné, ráda bych se mýlila, ale v posledních letech je to tak.

Vozíte si vlastní zásoby?

Nemá význam tahat s sebou něco na tak dlouhou cestu. Dneska už si beru minimální množství věcí a jím, co je k dispozici. Myslím si, že když se jedí syrové ryby, tak tělo dostává vše potřebné. Ryba se promyje, prosolí, pak se zhruba patnáct minut počká a může se jíst. Sibiřské ryby jsou tučné a dobré.

Mluví všichni rusky?

Mluví. A u Evenků, v jedné vesnici, už jsem začala rozumět i jejich jazyku a základní věci jsem si dokázala domluvit.

Nevadí například Evenkům ruština?

Ne. Evenkové obývají obrovské území, krom Sibiře žijí v Mongolsku a v Číně. Protože nežijí kompaktně na jednom území, podlehli silně asimilaci. Nedávno byla snaha o návrat k původnímu životu, ale nedaří se to. Děti se ve škole evenkštinu učí už jako cizí jazyk. Jejich rodiče evencky nemluví. Jen nejstarší generace, ale ta už odchází. Bude to tedy spíš zázrak, když někdo v budoucnu bude mluvit evencky.

Evenkští intelektuálové, kteří vysokou školu vystudovali díky původně násilné snaze SSSR, by dnes rádi obrodili svůj národ. Má to smysl, není to umělé?

Umělé to je. U každé kultury platí, že když začne dělat muzea, což je vlastně taková „kulturní konzerva“, živá kultura je pryč. Co je to například česká (lidová) kultura? Je to určitý výsek, který národopisci zachytili a pojmenovali. Je to jako zastavit ptáka v letu. Vše je pohyblivé, mění se a kultura je živá věc. V momentě, kdy začneme přemýšlet, co žijeme, přestáváme to žít a přestáváme být autentičtí.

Je možné počátek úpadku či proměny Evenků nějak datovat?

Na Podkamenné Tunguzce to bylo v roce 1925, kdy tam přišli první Rusové a začali stavět vesnici. V mnohém to bylo setkání prospěšné, ale s příchodem bolševismu do tajgy přišlo i násilí a likvidování kočovné kultury, což se později ukázalo vzhledem k geografické poloze jako čirý nesmysl.

Nezdá se vám, že sledujete spíše ničení Evenků?

Mě zajímají proměny. Ničením bych to nenazvala, to by bylo moc pesimistické. Sibiř se zkrátka proměňuje. Nad Kelty taky nebrečíme, že už tady nejsou.

Ale něco z nich v nás zůstalo. Žádná civilizace nezanikne bez důsledků pro vítěze. Myslíte, že něco z Evenků taky v lidech zůstane?

Ve mně určitě. V posledních letech jsem učila v tajze evencko-ruskou míšenou mládež vyhánět komáry ze srubu rojovníkem bahenním. Rostl jim kolem srubu, zatímco oni kupovali proti hmyzu drahé japonské tablety, které pak zapalovali. Dým z rojovníku komáry nejen vyhnal, ale dokonce zlikvidoval. Stačilo je po zásahu zamést smetákem na lopatu.

Dále si myslím, že kdo pozná sílu sibiřského lesa, jistě na lidi v něm nikdy nezapomene.

Podle lidové slovesnosti, kterou ve svých knihách zachycujete, se zdá, že etnika střední Sibiře nemají příliš bohatý duchovní život.

Jak se to vezme. Kdo žije v lese, žije pokorně. Je odkázaný na to, co mu příroda dá. Bohatství může člověk zažít tak, že žije „v tichosti“. A les člověka do ticha přímo nutí. Do ticha, do samoty, hlouběji k sobě a k tomu, co ho přesahuje.

Přežití je, myslím, základem všech témat mýtů či pohádek sibiřských kočovných kmenů. Ale v jiném smyslu; mluvím o starosti o potravu, strach z nepřítele, ze zimy, z komárů…

Hloubka duchovního života tamních lidí je ve stavu mysli. Sami sebe vnímají jako součást přírody. Člověk je pro ně každý tvor. Medvěd je člověk, sob je člověk… Kočovníci se nikdy nad žádného tvora nevyvyšovali. Tak třeba při lovu: nezastřelí vše, co jim přijde do rány, vybírají si, aby přírodě co nejméně uškodili. A samozřejmě zabijí jen tolik, kolik zrovna potřebují a spotřebují.

Zdá se mi, že obsahově je lidová slovesnost Evenků či Něnců málo bohatá. Alespoň vnímám-li ji mimo jistě velmi poetickou tajgu, v klidu svého bytu.

Jejich bohatost spočívá v jednoduchosti. Celý život v tajze je krásný právě díky té jednoduchostí. Příběhy jsou bohaté po emocionální stránce. Když člověk zažije vyprávění přímo v lese, dostane se po měsíci nebo dvou do naprosto odlišného myšlení a žití, a pak musí být příběhy uchvácen. Tedy alespoň já určitě.

Z jaké doby jsou příběhy, které sbíráte?

To je různé. Některé příběhy se týkají osob, jež žily v nedávné době – myslím tím různá vyprávění ze života lovců a rybářů. Některé příběhy jsou ovšem velmi staré a předávají se po generace. A pak jsou tam také pohádky, jimž člověk počátku nedohlédne.

Máte nějaké konkurenty či partnery jiných národností, kteří se o lidovou slovesnost také zajímají?

Je hodně vědců a spisovatelů, kteří nacházejí inspiraci u sibiřských národů. Kdybych však měla hovořit o někom ve vztahu k mé osobě, pak je to ruský lovec Vitalij Voronov, s nímž jsem vydala antologii Cesta medvěda. Tento spisovatel se narodil na řece Podkamenné Tunguzce a žil ve velmi těsné blízkosti s evenckými pastevci. Nyní jsme se domluvili na další spolupráci, protože nás spojuje nejen zájem o mytologii kočovníků, ale především láska k tajze.

Téměř všudypřítomnou postavou vašich knížek je šaman. Ale není tu lákadlem pro hledající lidi, zmlsané či unavené civilizací?

Pro mě je šamanem člověk, který si uvědomuje tíhu svého údělu a dokáže ji nést. Dnes je ale často šamanství předmětem obživy. Na tom se samozřejmě podílejí i různá média. Vytvářejí virtuální realitu, vytahují různé šamanské techniky, zajímavosti, pracují s myslí, s tělem, se zvířecími pomocníky a tak dále. V posledních letech se v západních zemích rozmohlo, že si etnologové a antropologové přivážejí šamany, aby předváděli rituály na půdě univerzit. Na jedné straně tím porušují jakousi etiku – nezasahovat do prostředí, které pozorují, na straně druhé jsou přivážení šamani již stejně civilizací narušeni. Tím, že je odvážejí z jejich přirozeného prostředí, vytvářejí v tradičním prostředí dojem, že když se člověk stane šamanem, bude také cestovat na Západ a zbohatne. S tím jsem se setkala nyní na jihu Sibiře. Kdekdo chce být šamanem, protože zde cítí šanci k výdělku.

Kdo je tedy šaman například pro Evenky?

Tam vše probíhá na nejjednodušší úrovni. Onemocníte, potřebujete pomoc, šaman zná byliny, ví, jak s nemocí naložit. To je jeho nejdůležitější funkce. Další je doprovázení člověka ve chvíli jeho smrti. Šaman pomáhá nejen odchodu duše do správných dimenzí, ale i pozůstalým. Ulehčuje bolest, vede obřady. Letos jsem byla v Tuvě na rodinném obřadu sedmého dne. Mladý muž zemřel na rakovinu a šamanka duši zemřelého vysvětlovala, že už není mezi živými – duch zemřelého totiž zpočátku neví, kde se ocitl a co se stalo. Do devětačtyřícátého dne pak probíhá proces, kdy se duše naprosto oddělí od fyzického těla, teprve potom šaman odvede během dalšího obřadu duši na onen svět. Zároveň také zprostředkovává kontakt mezi duší zemřelého a pozůstalými. Následuje obřad očistný, který je určen pro pozůstalé. V případě zmíněného mladého muže se šamanka věnovala matce zemřelého. Měla jí dodat sílu a pocit smíření a vyrovnání se se ztrátou.

Dědečka Ogeho jste sama ilustrovala. Souvisí vaše malování s pobyty na východě?

Od určitého momentu jsem se začala věnovat automatické a léčitelské kresbě. Zajímalo mě na sobě samé pozorovat, co se děje, když člověk začne kreslit samovolně.

O čem píšte teď?

Dopsala jsem Modřínovou duši, takový „příběhopis“. Každá cesta mi přinesla nová seznámení s lidmi a krajinou. Tajga, lidi, zvířata a věci mají své příběhy. Snažím se, aby byl v knížce vidět posun od prvního setkání se Sibiří, kdy jsem přijela naprosto naivní a hledala šamana, protože jsem si myslela, že mi sdělí něco zásadního a tím mi změní život, až po další myšlenky a touhy, které mě potkávaly. Život se mi po první cestě nakonec opravdu změnil, ale ne díky šamanovi. Bylo to spíš setkáním s přírodou. Závislost jsem si utvořila spíš na tajze, a ta pak vyústila v pocit, že chci žít v lese napořád. Navíc jsem na Sibiři nalezla lidi, kteří mi byli velice blízcí. Řešila jsem otázku, zda zůstat tam, nebo se vrátit domů. Ale úmrtí mi pak tuto otázku nečekaně vyřešila. Pochopila jsem, že moje místo je tady. Dálka mi umožnila návrat k sobě, a toho si cením nejvíc.

Tajga vás určitě naučila pomalosti, klidu…

Ne. Často mám pocit lovce...

http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=1170
29.07.2008 16:05:53
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one