Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Mnislav Zelený - Atapana: Malá encyklopedie šamanismu

Mnislav Zelený - Atapana: Malá encyklopedie šamanismu  - obrázek

Mnislav Zelený - Atapana: Malá encyklopedie šamanismu - obrázek

Libri, 2007
http://www.libri.cz/data/pdf/449.pdf

V mnoha buddhistických sektách se užívá bubnování nebo jiných rytmických zvuků ve všech obřadech. Ve společnosti Eskymáků, sibiřských národů, severoamerických indiánů či australských Aboridžinců a Afričanů se užívá buben v dobrých i špatných časech. Když má společenství nějaký problém, šaman bije na buben proto, aby se rozehnaly špatné vlivy, které jej zapříčinily, ale v dobách velké radosti se také bije na buben, a dobrotivé nadpřirozené síly jsou jím zvány k oslavě. Buben má tedy hlubokou symboliku a magické funkce. U sibiřských národů ho musí schválit uctívaný šaman-předek a pak mu duchové propůjčují moc: bubnování je naléhavým hlasem šamana volajícím po spojení s nadpřirozenými silami, ale také vypovídá o nemocech a utrpení lidí klanu. Bubnování podobně jako chrastění řehtačky či jiné hudební nástroje vyvolává extasi, pomáhá šamanovi létat, přivolává duchy a navozuje s nimi komunikaci čili efekt přechodu do transcendentna.

Šamani v arktických a subarktických oblastech používají bubínek či spíše tamburínu jako řehtačku k navození transu, aniž by potřebovali další podpůrné prostředky, například psychotropní rostliny. Tamburína je z jedné strany potažená jelení, sobí či koňskou kůží pomalovanou symboly, z druhé strany je vnitřní držadlo ve tvaru lidského těla, tzv. „tűngűr äsi“, „pán bubnu“, které sibiřský šaman drží v levé ruce. Čukčové pro svoje bubny používali jemnou blánu mrožího žaludku, Korjakové kůži z vlčího ocasu. Šamani Jukagirů a Jakutů k potažení paličky na bubnování používali kus své vlastní kůže z lýtka. Původně se buben během obřadu měnil v divoké zvíře, v symbolismu Jakutů a ostatních turkických a mongolských skupin už představoval koně. V některých výkonech tancující šaman-pták může jet na bubnu-koni a oblékat kovové sobí parohy. Buben u sibiřských národů bývá oválný ze sobí, losí či koňské kůže, u Evenků pomalovaný ptáky, hady, zvířaty či výjevy z třívrstevného kosmu spojeného kosmickým stromem. Když šamani Tuvinců bubnují na dolní část bubnu, která představuje podsvětí, znamená to, že komunikují s Erligem, pánem zásvětí, naopak, když tlučou na horní část, mluví s Űlgenem, bohem nebes. Jejich bubny jsou plné hadích symbolů (kosmický had).

Šamanské bubny Saamů byly zpravidla oválné o rozměrech okolo 22 x 18 cm až po 85 x 35 cm a patřily klanovým šamanům. Malování bubnů bylo oproti ostatním pestřejší a bohatší. Jsou zde figury lidských postav sedících v lodích či lovících v lesích nebo pasoucích soby, stromy, zvířata, jezera, hory, ohrady sobů, lyže, luky, sítě. Objevují se zde i křesťanské misie, mytologické postavy, hrobky. Kresby krví odrážejí heliocentrickou představu vesmíru, dělení kosmu na tři vrstvy, kdy nebe zaplňují astrální postavy, střední zóna reflektuje sociální vztahy mezi členy klanu a zvířecí figury v podsvětí symbolizují totemické představy společnosti.

Buben se objevuje už na paleolitických skalních kresbách. Už tehdy lidé poznali, že bubnování s určitým počtem úderů za sekundu aktivuje mozek na určité vlnové délce.

-------------------

„Candomblé“ (jazyk Bantů) – součást afrobrazilských kultů, podobně jako „makumba“ v jihovýchodní Brazílii a v poslední době populární „umbanda“ a „quimbanda“ z Rio de Janeira a São Paula. V oblasti Karibiku se vyskytuje příbuzné „voodoo“, na Kubě „santería“ neboli „lukumí“ (jazyk Jorubů). Tvůrci a nositeli „candomblé“ jsou potomci afrických etnik Ewe, Joruba, Jeje, Bantu. Magicko-religiózní praktiky mají velice blízko zbytkům šamanismu v Africe, kde je rozšířeno i samotné „candomblé“ (např. v Beninu a v Ghaně). Oficiálním jazykem kultu je v Brazílii nago vycházející z afrického jazyka joruba. „Candomblé“ můžeme považovat za spirituální formu náboženství s uctíváním desítek bohů a stovek duchů. Nejvyšším bohem je Olorum (jorubsky), jehož původ je neznámý.

Duchové „orixás“ navazují na oblíbené kulty předků v Africe a také i jejich jména pocházejí z jorubského panteonu. „Orixás“ jsou v Africe klanová božstva, zbožštělí duchové prapředků a současně představují přírodní síly vod, větru, lesů a světla. Podle některých badatelů je kult „orixá“ původu totemického. Ten zprostředkovává styk věřících s Olorumem. „Orixás“ v Brazílii ztratili vlivem otrokářského chaosu klanový význam, ale zato se stali božstvy náboženských bratrstev, kde představují kosmické živly a jevy (duha, vítr, bouřka). „Exú“ vnímají běloši jako ďábla, ale pro Afrobrazilce je cestou mezi materiálním světem a spiritualismem. Vše spojené s penězi, láskou a ochranou jim obhospodařuje právě duch „exú“. Toto náboženství, které se formovalo od druhé poloviny 16. století do konce 19. století, je považováno za animistické.

Každý při narození je vybrán svým duchem-ochráncem či duchy, kteří k němu přicházejí při ritech. „Candomblé“ je typickou ukázkou synkretismu, v němž se vedle afrických kultů spojují i křesťanské prvky. Africká božstva se propojují se svatými a získávají i jejich jména. Obřady se konají v domech-chrámech „tereirro de candomblé“ (portugalsky), posvátných územích a organizačně i duchovně jsou vedeny matkou svatých „ialorixá“. Přípravná část je uzavřená jen pro zasvěcené, zato druhá včetně obětí Olorumovi a posedlostí tanečnic duchy „orixás“ je veřejná slavnost-mše. Bubnování a exaltický tanec přivolává duchy „orixás“, které do tanečnic a média postupně vstupují. Jde o posedlost duchy a také o mediumismus. V brazilských státech Alagoas se nazývá „batuque“, v Recife „xangó“ a v Pará „babassue“.

„Jednoho večera v roce 1969 jsme se přemístil do čtvrti Brotas v brazilském městě Bahía, které je doménou černošského obyvatelstva. Takhle možná vypadala Evropa před čtyřmi či pěti sty lety. Po deštěm a splašky rozryté hliněné uličce Campinas běhá a křičí snad stovka polonahých a křičících dětí a mezi nimi se motají špinaví psi, kočky a slepice. Domky, chatrče, malé prodejničky a hospůdky nechávají do široka otevřenými dveřmi nahlédnout téměř do intimního života jejich obyvatel s hádajícími se muži u partičky karet nebo domina, se sedícími matronami v oknech bez oken s natočenými vlasy na umělohmotných natáčkách a s vyvalenými prsy ve špinavých podprsenkách nebo klábosícími na rozlámaných štokrlatech před prahem, chrápající ožralí ležící v nejnemožnějších pozicích v blátě či mezi odpadky, jiní cumlající cigáro, policajt otráveně se opírající o sloup elektrického vedení. Děti soutěží v běhu v pytli, tombola vyřvává čísla a výherci šílí radostí. Noc s blikajícími svíčkami či žárovkami ozařujícími skromné vybavení místností, romantický svit Jižního kříže vykukujícího mezi temnými korunami banánů a neustálý hudební doprovod cikád a jiných zvuků lesa mne doprovází mezi černochy ke kostelu Neva Branca. Na střeše je sice kříž, ale to je z křesťanství taky všechno. Zvláštní vnitřní uspořádání je uzpůsobeno pro mystické rituály „candomblé“. Kostel je vymalován čistě bíle a vyzdoben pouze papírovými květy rudé a bílé barvy a v rozích a na sloupech visí dva zkřížené palmové listy. Ze všech stran proudí černoši, případně mulati, všichni vyparádění, ženy v barevných a širokých sukních se spoustou náramků, náušnic a náhrdelníků. Jsou usměvaví, šťastní, nálada veselá, vždyť jdou na „Candomblé de Margarida“. Je to jeden z asi deseti „candomblé“ v Salvadoru, vždy nazvaném podle ženy, která obřad vede a řídí, jako například „Candomblé Tia Magi“, „Candomblé de Procopio de Ogunja“, „Candomblé de Senhora“…

„Candomblé“ začíná rachotem tří bubnů a jednoho železného klepátka. Stejný stereotypní rytmus se hraje po celou dobu obřadu. Muži sedí v lavicích jedné poloviny, ženy v druhé polovině. Vedoucí „candomblé“ kněžka Margarida začíná předzpěvovat a tleskat. Ženy-tanečnice v bohatých krojích s náušnicemi, náhrdelníky a náramky sedící proti sobě na okraji pódia odpovídají zpěvem a tleskají. Vstávají a vytvářejí kruh nebo řady za sebou. Jsou to původně pracovní písně a tance napodobují pracovní úkony v džungli, na poli, v domácnosti, mnohdy jsou to jen stěží rozeznatelné symboly. Ženy nejdříve sebe a pak celý prostor vykuřují kadidly a přitom se křižují. Tři hlavní tanečnice seberou z vyvýšeného podia vázu, dva talíře s kukuřicí a rýží a hořící svíčku. Obejdou v rytmu bubnů několik kruhů a odnášejí oběti na dvůr pod vysoký mohutný strom. Je to posvátný strom „iroko“, kam se přinášejí oběti velkému Olorumovi. Ostatní se rituálně klaní u obou prahů modlitebny. Lehají si na bok a skládají hlavu do zkřížených loktů, pak se převalují na druhý bok. Jiné se klaní v pokleku a dotýkají se hlavou svých na sobě sepjatých pěstí na zemi.

Margarida všem žehná a zvedá jejich spojené ruce. Bubnování začíná být mystičtější. Jejich zvláštní víření adorrum má přinutit ducha k sestoupení mezi jeho věřící. Tance na rytmus reagují a pokračují v rychlejším a rychlejším tempu. Z kruhu se občas vyčlení jedna z nich a tančí uprostřed. Pohyby jsou stále krkolomnější a trhavější. Jejich několikeré sukně s drátěnou konstrukcí divoce poskakují. Začínají vířit, otáčet se kolem své osy se zavřenýma očima a rozpuštěnými vlasy. Pomalu se dostávají do transu, když tu náhle vstupuje jediný bíle oblečený muž, médium. Během tance i do něj vstupuje duch „orixá“. Jeho tvář se postupně mění a všechny přesvědčuje, že duch do něj pomalu vstupuje. Jeho exaltický tanec jej rychle dostává do transu. Hroutí se na zem. Ženy jej rychle zvedají, sundavají mu košili a oblékají mu šerpu přes prsa a masku s třásněmi na obličej. Také první žena již upadá do transu, už do ní vstoupil „orixá“. Vyráží zvířecí skřeky, vytřeštěná nepřítomná tvář, nepřirozené pohyby těla. Postupně tak odcházejí i ostatní mimo náš svět. Všichni sedící na lavicích návštěvníků včetně dětí na zvláštní samostatné tribuně řádí a křičí nadšením a tak připomínají, že „candomblé“ stále žije, že tento původně šamanský rituál pocházející ze západní Afriky, přenesený do Brazílie v době otroctví a mírně smíšený s křesťanstvím se jen tak brzy neztratí, protože se nevytratil účel a není určen pro turisty. Ti se sem dostanou jen velmi výjimečně.

„Candomblé“ a víra ve vlastní božstva a schopnosti šamanky či šamana létat do cizích světů či nyní spíše jen přilákat duchy prostřednictvím tanečního a hudebního transu do svého těla prolíná s křesťanstvím tak, že i místní katoličtí kněží včetně arcibiskupa neprotestují a počítají je za své ovečky. Zní poslední popěvky „unlo“ na závěr obřadu, které se loučí s bohy a dávají jim tak na srozuměnou, aby již odešli.“ (autorův osobní deník, 1969)

----------------------------

http://www.granamazonia.cz/cesky/clanek36.htm

Šamanismus je pozoruhodný transkulturní fenomén prolínající snad všechna etnika světa v průběhu jejich historického vývoje. Ať chceme nebo ne, každý skutečný šaman je obrovský znalec přírodních zákonů zasahujících do nejniternějších tajemných zákoutí duchovního světa lidí, zvířat, rostlin, tedy světa živé přírody, ale také do zákoutí světa přírody neživé, do světa skal, krystalů, větrů, oblaků, vod......

Jenže to je právě to naše přízemní dělení světa, dělení na živý a neživý svět či svět lidí a zvířat, což je pro obyvatele dávných kultur velice povrchní, světské. A právě kupodivu moderní věda, která, podle našich naivních, i když všeobecně přijímaných představ, je v opozici šamanismu se čím dál tím více přibližuje světonázoru šamanismu. Ten ve své zkušenosti od úsvitu lidských dějin, možná více než 40.000 leté existence bere svět živé i neživé přírody za jednotnou formu, s kterou lze komunikovat. Vždyť, kde je pohyb, i když pouhá pulzace či kmitání krystalů, lze s ním navázat styk. Moderní věda, například kvantová fyzika či neuroteologie napravuje námi pošramocenou reputaci šamanů, z jejichž magických letů do zásvětí či do nebeských výšin jsme si dělali pouhou legraci a jakýmsi obloukem se vrací a sbližuje se šamanismem, jehož pro nás tajuplné zákony odhaluje a verifikuje.

Tajemné zákony přírody a kosmu se však otevírají jen těm zasvěceným a vyvoleným, kteří se vydávají na celoživotní náročnou a vysilující cestu řehole, jak je k tomu určuje posvátná iniciace a posvátné tradice. Je to služba pro lid. Šamanismus proto nemůže být otevřen všem, a i z těchto důvodů pravý šamanismus je ve své podstatě dalek veškerým módních trendům, které povrchní formy tohoto fenoménu zneužívají v poslední době pro své cíle, často zcela osobní. Šamanismus je totiž také ojedinělý v tom, že tato služba je úzce vázána na etnikum šamana, a asi i proto šaman nemá žádné tendence se se svým uměním a znalostmi někde jinde prezentovat či dokonce pracovat. Skutečný šaman nepodléhá módním trendům ani nejezdí na konference či workshopy po světě, ale stará se o své etnikum, protože jej k tomu zavazuje jeho iniciace, tradice a celoživotní řehole. Jistě, jsou případy zaprodanců či svedených naším zájmem a tlakem, falešní šamani, kteří podlehli naší civilizaci a dělají z toho obchod. Šamanismus není žádná organizovaná instituce, každý šaman je sám za sebe, je to zcela individuální snaha jedince o spojení všech tří světů, našeho pozemského, nebeského a zásvětí, kde všude hledají pomoc pro své členy společnosti v dobách bídy, nemocí, neštěstí.

Každý šaman hledá svou vlastní cestu, která je v celé historii jedinečná a neopakovatelná, která se řídí vnitřními schopnostmi a predispozicemi každého jedince a buď je úspěšný nebo ne. Právě proto šamanismus nebylo jednotné dogma, ale široké spektrum činností a působení na cestě hledání pomoci členům vlastního etnika. I proto byl posléze vytlačen různými institucionalizovanými náboženstvími na celém světě, ale nikdy nezmizel. Část magicko-religiózních praktik přešla do náboženských systémů, jinde existoval na okraji společnosti či dodnes existuje v omezené působnosti.

Šamanismus však nebylo jen léčení nemocí a chudoby, ale i obrana před nepřáteli, pro které byl šaman naopak zlým čarodějem rozsévajícím nemoci a zlo cizákům, výchova nové mladé generace k zachování kulturních a zejména duchovních hodnot a veškeré řízení duchovního rozměru etnika. Řídil i vztah k životnímu prostředí a kvantitu lovu k ochraně zvířat. Byl a v mnoha místech světa je jakousi šedou eminencí svého společenství.

Encyklopedie šamanismu nás seznamuje s jeho rozkvětem i úpadkem na celém světě, s jeho někde jen zbylými stopami, jako v Evropě či v islámském světě, ale i místy, kde je dosud na vrcholu své mise, čímž je bezesporu Amazonie. Z těchto důvodů je Amazonie a vlastně celá Amerika těžiště informací této publikace. Těžko hledat kořeny šamanismu, i když mnozí ukazují na Sibiř, ale tato publikace se snaží dokázat, že se jedná o kulturní znak autochtonní v každé části světa, pochopitelně se svými různými formami determinovanými rozdílným životním prostředím. Bohužel naše bílá civilizace se snaží v poslední době v jakési módní vlně, znalosti šamanismu zneužít pro své osobní, nízké cíle zejména při léčení včetně používání nejrůznějších drog pro naše požitkářství a potřeby mnohdy skrytě materiálního obchodního charakteru či profilovat nové "zvěstovatele" či "guru". Tímto postojem, bohužel, stojíme přesně na opačném pólu šamanismu.

Dovolím si tvrdit, že znalosti a schopnosti šamanů se obrazně dotýkají hvězd a na jejich slovy vždy dojde, i když se zdají pro nás zmatené a neuchopitelné. Na ukázku jedno z hesel:

"Ícaro" (keč. "icarar" = očarovat) - magické chvalozpěvy, hymny, popěvky, zaklínadla (viz šaman). Zpěvy "ícaros" navozují vidění a lákají duchy ke komunikaci. Pro každé zvíře, ducha, rostlinu existuje zvláštní "ícaro", říká R. Karsten. U Šipibů se magické popěvky nazývají podle L. E. Luna "taquina", "masha" nebo "cusho". Šipibo-Konibové "ícaro" používají k diagnostice a odlišují podle Angeliky Gebhart-Sayerové písně "huena" ovlivňující obsah vizí, "masha" stupňující pacientovu mysl, "shino-hueha" navozující jeho veselí a naději, "manchari" přitahující ztracenou duši zpět. Autorka zjistila i souvislost zpěvů "ícaro" s geometrickými obrazci a je přesvědčena, že šaman se dostává pod vliv synestéze. Tedy, že jeho "ícaro" mohou být slyšitelné i vizuálně a naopak obrazce mohou být viděny akusticky. Synestetické schopnosti, synestéze (například barevné vidění číslic a samotných tónů či slyšení barev nebo chutnání tvarů) jsou fenoménem vlivu psychotropních rostlin (viz). Synestéze je vnímání jednoho smyslu druhým smyslem. Neurologie podobné případy vysvětluje křížením cest některých procesů v mozku.

Hudba a zpěv je dar z jiného světa, je to i prostředek k navazování kontaktů. Zvukové vlny vibrují jako celý vesmír, jako každá sebemenší část živé i neživé hmoty. Vhodným nastavením vibrací svých popěvků, řehtaček a bubnů šamani komunikují s organickými i anorganickými bytostmi (kvantová fyzika dokazuje pohyb anorganických částic), s duchy i mrtvými. Vše je přece v pohybu, jde jen o to najít správnou cestu k porozumění, což je snaha šamanů a cesty jejich magicko-duchovních praktik. Písně používal šaman při spojování symbolických, poetických a léčitelských funkcí, někteří z nich léčili pouze písněmi. Například terapeutickou seanci v Afganistánu prováděl šaman "bachši" v roce 1968 jen pomocí zpěvu za doprovodu houslí se strunami z koňských žíní.

Zpěváci hrdinských eposů u Mansů, Chantů či Burjatů byli šamani, kteří se stali ochránci orální kultury. Jedna z dalších etymologií slova šaman ze sanskrtu je "píseň", takže šaman nemusel být jen asketa a léčitel, ale také básník a zpěvák.

M.Z.-Atapana

-------------------

http://www.rychlik.wz.cz/lnrec.htm

„Šamanismus je stav mysli, způsob nazírání, je to vlastně nejstarší duchovní disciplína obsahující poznání světa i snahu o ovlivňování přírodních sil ve svůj prospěch,“ píše Mnislav Zelený-Atapana, jenž má terénní zkušenosti z Amazonie. Autor dnes už nedostupné Indiánské encyklopedie (1994) si nezadal snadný úkol. V šamanistickém lexikonu chce Atapana na 288 stranách vysvětlit pojmy z antropologie, etnobotaniky i psychiatrie, tudíž musí být nutně výběrový. Hlavní potíž tkví v nesourodosti hesel, kdy na jedné straně dostáváme systematický výklad a jinde jen drobty či výtah z vlastního deníku. Něco podobného se dá říci o pramenech: Zelený odkazuje na klasiky typu Czaplické (Sibiř), Reichela Dolmatoffa (Amazonie) či Wassona (houbičky Mazatéků), ale stejně přistupuje i k vědeckými kruhy odmítnutým badatelům Harnerovi (od Šuárů k neošamanismu) nebo Narbymu (vazby na DNA).

------------------

http://cestovani.idnes.cz/ucil-jsem-libat-dvacet-nahych-indianek-vypravi-cesky-cestovatel-p8c-/igsvet.aspx?c=A080624_172008_igsvet_tom

Mnislav Zelený - Atapana

Narodil se  roku 1943, vystudoval etnografii v Praze a indianistiku v Limě
Uskutečnil mnoho výprav mezi jihoamerické indiány; jeden z kmenů (Jawalapitiové) jej v roce 1989 adoptoval a dal mu jméno Atapana
O indiánech vydal knihy: Prérijní a pralesní indiáni, encyklopedii Indiáni tří Amerik, Duch s rozkvetlým penisem a Malá encyklopedie šamanismu

* Vědci nafotili kmen pralesních indiánů nedotčených civilizací. Co jste si nad těmi fotkami říkal?
Že jsou ti indiáni chudáci. Cokoli objevíme, to taky zničíme, takže už si v životě nebudou žít tak dobře jako doteď.

* To jste si jistý, že se na jejich území nahrneme?
Určitě. Třeba i s dobrými úmysly, ale pro ně to bude špatné.

* Jak tihle indiáni přivítají prvního vetřelce?
Aby takový člověk  přežil, musí se umět chovat; jinak ho zabijou.

* Jak byste se choval vy?
Přibližoval bych se k nim třeba půl roku, protože indiáni se nás bojí. Jsme zlí duchové, a abychom se k nim dostali a přežili, musíme podvádět. Zatlačit je do kouta, až rezignují. Pořád je to stejné jako za Kolumba – nemají zrcátka, nože, a na tohle indián slyší, takže bych přinesl dárky, pohodil bych je a zmizel.

* Zahrál byste si na dobrého ducha...
Přesně. Za čtrnáct dní bych přinesl zase něco a po pár měsících se jim začal ukazovat. Ale stejně bych neměl nic jistého, protože indiány si nekoupíte... Vzpomínám na rok 1972, kdy jsem dorazil za Kofány, což jsou krásní, polodivocí indiáni. Přijel jsem tam s poručíkem ekvádorské pralesní armády, vylodili jsme se, ale indiáni se postavili do řady, v ruce kopí a nepustili nás.

* Jak jste je podvedl tehdy?
Nijak. Nabízel jsem jim nesmyslné obchody , že koupím jeden banán za tisíc dolarů, ale nezlomil jsem je. Pak spadlo do řeky dítě, začalo se topit a poručík ho zachránil.

* Čímž jste měli vyhráno.
Taky jsem si myslel, ale vůbec – indiáni neprojevili vděčnost. To jen my, když někomu zachráníme život, očekáváme odměnu, indiánům je to jedno. Když chceš někomu zachránit život, tak to udělej, ale neočekávej kšeftovní výměnu... Takže jsem se ke Kofánům nedostal.

* A odjel jste domů?
Ubytoval jsem se o deset kilometrů výš u jednoho odpadlíka kmene a tam pak kul pikle. Po řece pluly ženy na vratkých pirogách a za pár hodin se vracely se suchým klestím. Jenom ženy – u indiánů je striktní dělba práce ; chlap nemůže dělat činnost ženskou a naopak.

* Začínám tušit...
Ano, řekl jsem si, že udělám ženskou práci. Půjčil jsem si pirogu, mačetou nasekal pár klacků, vrátil se do osady a indiáni nechápali; nevěděli, jak reagovat. Rozdal jsem klacky ke každé chýši a za chvíli jsem už viděl za bambusem zvědavé dětské  oči. Začali jsme si hrát a pak už jsem tam byl jak doma.

* Poprvé jste byl mezi pralesními indiány před čtyřiceti lety. Změnili se hodně ?
Všechno jde šupem dolů po vodě. Například se tam hrnou turisti ze všech stran a každý chce zkoušet halucinogeny. Objevují se takzvaní šamani, kteří se odtrhli od svého etnika a drogu jim prodávají – obrovský úpadek.

* Narážíte už i na kmeny, které šamana nemají?
Bohužel. Využít naše pilulky je jednodušší než chodit po pralese a mixovat byliny, takže některé osady už žijí bez šamanů. Je to katastrofa, protože šaman je duchovní otec, který nejenže léčí a čaruje, ale hlavně stmeluje kmen a předává tradice. Dnes už mají třeba venezuelští indiáni běžně mobily, a když dostanou podporu, koupí si videokazety.

* Jaké zvyky jste od nich převzal?
Když tam jedu, žiju jako indián – svléknu se, namaluju, chodím na rybolov... Ale když se vrátím do Evropy, žiju jako Čech. Kdybych byl i tady jako indián, vznikl by mišmaš.

* Když jste v indiánské osadě, jak se chováte?
S pokorou, střídmě jako oni. Nesmíte být nervózní a honit čas, protože tam čas neexistuje. Kdybych na něco spěchal, vyzařoval bych negativní vlny, ale oni chtějí mít klid. Když je rušíte nervozitou, hned vás vyhodí.

* Takže se tam flákáte?
Jinak to nejde. Jenom tam s nimi žiju a pozoruju je.

* Jíte stejné jídlo?
Musíte přijmout všechno, nejen jídlo. Například moje adoptivní matka Ayrika měla otevřenou tuberkulózu, ale já za ní dál chodil a objímal ji... A když se jedí kobylky nebo červi, taky nemůžu říct, že si otevřu lunchmeat. Poslali by mě domů.

* Stalo se vám, že jste indiány urazil?
Udělal jsem velikou chybu – našimi léky  vyléčil indiána, který měl podle šamana zemřít. Ten nemocný odjel za tři dny na lov jako čiperka, ale já tím snížil šamanovu autoritu. Nic takového už neudělám.

* Když bude na banální chorobu umírat dítě, nedáte mu antibiotika?
To je mi dramatická otázka! Snažil bych se to vyřešit se šamanem. Řekl bych: "Vezmi si tyhle prášky, ale dej mu je sám."

* Osobně jste šamanovu pomoc nikdy nepotřeboval?
Musím to zaklepat, nikdy jsem tam neonemocněl, neměl sebemenší rýmu... Jen jednou mi šaman provedl krvavý rituál – nechal jsem si od něj rozřezat ramena na cáry.

* Bylo to příjemné?
Ani jsem nevěděl, že mi to dělá, protože šaman tohle umí perfektně, je profík. Nakonec sežmoulal pár listů ze země, namazal mi rány a krev přestala ve vteřině téct.

* K čemu to je dobré?
Přijímáte jeho autoritu, ale má to taky pragmatický význam – zesiluje se kůže. Když běháte nahý pralesem, za chvíli byste byl oškubaný na cucky.

* Měl jste někdy vztah s indiánkou?
Některé jsou krásné. Jednu takovou jsem léčil, půl hodiny s ní byl o samotě v chýši, na to nezapomenu. Stačilo dotýkat se toho nádherného těla  a cítit přirozené pižmo jejího těla – právě vůně je to, co indiáni oceňují v sexu. Tehdy jsem pochopil proč.

* Se žádnou jste si nikdy nezačal?
V tomhle jsem trochu bázlivý, ale učil jsem tam ženské líbat.

* To neuměly?
Indiáni polibky neznají. Postavil jsem dvacet krásných nahatých ženských do řady, ale připadalo jim to odporné: "Co to s náma děláš, co to je za spojování nečistých otvorů?!“

* U nás vrcholí fotbalové  Euro – jaké hry milují indiáni?
Hádejte třikrát... Taky fotbal, protože ho vymysleli. Indiáni jdou na zápas nazí třeba několik dní pralesem, u hřiště se oblečou do trenýrek, dresů, kopaček, ale po zápase se zase svléknou a odejdou do své vesnice.

* Hrajou dobře?
Výborně. Hry, to je jejich životní náplň, a tak je to správně. Kdyby začali usilovně pracovat nebo lovit, tak by si zničili okolní přírodu , přežírali by se a už by to nebyli indiáni.

* Vy taky lovíte?
Jen ryby, jinak lov pozoruju. Když se jde s foukačkou na opice, je to nádhera.

* Ublížilo vám někdy zvíře?
Snad jen komáři... Mimochodem, indiáni hmyz nezabíjejí a já už taky ne. Běžně ležím v chýši, nade mnou visí dvacet chlupatých tarantulí, pár jich spadne na zem, ale nikdy je ráno nezašlápnu. Smetu je a odnesu ven.

* Jak se indiáni chovají ke svým dětem?
Mají je rádi, ale není to vidět. Nedělají ťuťuňuňu, chovají se k nim jako k dospělým. Když dítě spadne, nechají ho ležet, když s nimi jdou do pralesa, neotáčejí se, dítě musí makat.

* Než se stane indián dospělým, musí projít zkouškou?
To je základ! Přechod do dospělosti je největší životní změnou, šaman na ni děti připravuje několik let. Žijí třeba uzamčené a potmě v části chýše, pak je šaman vypustí do džungle, kde sedí, nejedí a jenom čekají, dokud neuslyší, že je něco z přírody oslovilo. Pták, hvězda, list, kámen, bystřina... Duch bystřiny se stane ochranným duchem toho člověka.

* Bystřina ho oslovila, protože blouznil!
Vždyť taky musíte být vyčerpaní – až v utrpení pochopíte pravdu tohoto světa a hodnoty, které normální plebejec nepozná nikdy, protože ho zajímá jen materiálno.

* Jak indiáni přijímají smrt?
Když se dítě narodí, šaman mu pohladí kořen nosu, a tím otevře cestu duši, aby mohla odejít do záhrobního světa – už při narození se na smrt myslí, takže se jí nikdo nebojí. Jsou k ní vychovávaní i pomocí halucinogenů; pod jejich vlivem někdy zkolabují, ale šaman je zase vytáhne do života – většinou.

* Oplakávají se nebožtíci?
Oplakávají, protože odcházejí z tohoto světa. Ale pak se třeba snědí.

* Taky už jste jedl indiána?
Ne, dělají to jen některé kmeny a kromě příbuzných můžou mrtvého jíst pouze speciální VIP hosté. Dostanou rozdrcené kosti nebo popel ze zemřelého smíchaný s banánem.

* Aby přijali jeho sílu?
Aby ve vás žil dál... Než aby ho sežrali červi, tak to uděláme sami. A víte, jaká je největší urážka? Když se s někým pohádáte a řeknete mu: "Když mě naštveš, tak tě nesežeru."

* Poznal jste mnoho  šamanů. Kterým činem vás nejvíc překvapili?
Chirurgickým zákrokem na dálku. Indiáni mívají občas vředy, v nich červy, a když už je vřed veliký, potřebují ho zlikvidovat. Tady by se to rozřízlo skalpelem, ale šaman je dva metry od vás a směrem ke vředu vyluzuje zvuky: "Uííí, uííí!“ Udělá to patnáctkrát a já koukám s celou vesnicí, jak se vřed otevře a červi vyskáčou do deseticentimetrové výšky.

* Chápete to?
Šaman mi říkal: "To je normální – vyluzoval jsem tak nepříjemné zvuky, že vyskákali vztekem." Ta kouzla nejsou nic jiného než velká znalost přírody.

* Co bude s indiány za padesát let?
Konec. Civilizaci a takzvaný pokrok nejde zastavit. Kdybychom si jich nevšímali, tak nás přežijou, ale my jsme bohužel neustále chtiví objevů, takže je zlikvidujeme. Z osad buď zbudou skanzeny, nebo se indiáni rozptýlí.

---------------------------

Literární noviny, 26. 7. 2012

Mnislav ZELENÝ-ATAPANA: Etnopediatrie a indiáni

Návrat ke kořenům civilizace

Naše civilizace se vlastně od dob neolitické revoluce, kdy se rozhodla začít akumulovat výrobky a majetek, stále více a více vzdaluje od přírody, a tím pádem od přirozenosti jako takové. Pouze přírodní národy jsou nadále živými svědky doby před touto revolucí, tedy – doby neakumulační či předakumulační. Znamená to, že žijí přirozeně, jak jim kážou přírodní zákony. Dovoluji si tedy lidské dějiny rozdělit na dva základní vývojové stupně, epochy: neakumulační a akumulační.

Nástup nové epochy nás začal výrazně měnit. Dnešní členové naší euroatlantické civilizace jsou jejími typickými představiteli. Výsledky bádání kulturních antropologů a etnografů, jakými byli zejména Claude Lévi-Strauss, Margaret Meadová, Bronisław Malinowski, či Ruth Benedictová a další, nám přinášely zprávy o zbývajících členech komunit přírodních národů, o jejich zvycích a kultuře. Tehdy nám začalo docházet, o co jsme při cestě za materiální akumulací a honbou za mamonem přišli a že v mnohém jsme se vydali špatným směrem. Dosáhli jsme sice vynikajících technických úspěchů, tedy takzvaného technického pokroku, ale naopak jinde jsme zaostali či spíše se dostali na slepou kolej. A tak jsme se začali navracet ke kořenům civilizace, k přirozenosti. Či jsme se spíše o tyto návraty, které jsme začali označovat jako "etno-", začali snažit. A tak vznikala etnobotanika, etnozoologie, etnometeorologie, etnomedicína, v nedávné době etnomuzika či etnomóda, atd.
Ve zcela nedávné době řada autorů stojících na pomezí psychologie, psychiatrie, medicíny a pediatrie začala upozorňovat, že i v jejich oborech je možné se přiučit u dávných přírodních komunit. Začali upozorňovat, že právě i při výchově dětí jsme se nevydali zrovna dobrým směrem. Mnozí byli dříve přesvědčeni, že staré způsoby jsou k ničemu, že jsou překonané a že moderní svět potřebuje moderní progresivní metody výchovy dětí a rodičovství. Jenže chyba lávky. Dávné kultury byly přece životně závislé na výchově zdravých a silných osobností i po stránce psychické, aby jejich komunity i nadále vzkvétaly. Matky a otcové při výchově svých dětí udržovali přirozenost okopírovanou od přírody, od zvířat. I tam viděli mateřský pud, rodičovskou lásku a snahu vychovávat silné jedince. I tam viděli, a dodnes vidí, takové drobnosti, že mláďata savců pijí mateřské mléko podle své potřeby a chuti. A to je jistě ta správná cesta, k níž se navrací ti odborníci, kteří přidali předponu etno- právě k pediatrii.

Dítě určuje rytmus

Etnopediatři jsou přesvědčeni, že je to jediné správné řešení, správný návrat. Knihu Meredith F. Smallové Naše děti, naše světy jsem si přečetl s velkou chutí. Já sám jsem za léta strávená mezi indiány Amazonie zažil řadu situací, které závěry plynoucí z této publikace potvrzují. Nevzpomínám si například, že bych tam viděl plačící či řvoucí mimina a děti. V celé komunitě byla vždy pohoda. Žádný zvýšený hlas, křik, řev, ryk, shon, frustrace, vyhrožování, tresty… Dalo by se říct božský klid. Ženy-matky téměř nikdy neodkládaly svá mimina. Neustále je nosily na boku či v šátku nebo popruhu, i když sbíraly suché klestí, kukuřici nebo lovily ryby do sítí.
V roce 1982 jsem jednou u Kofánů v ekvádorské Amazonii viděl ženu, jak se vrací z lesa s nákladem klestí na zádech a s miminem na boku. Před sebou měla hlubokou rokli, kterou protékal potok. Indiáni přes ni položili kmen stromu místo mostu. Jen přejít po tomto "mostě" vyžadovalo soustředění. Žena po něm začala přecházet, když tu, asi uprostřed, se lidské mládě rozhodlo, že se napije z prsu. Už vidím, jak by reagovala každá žena z naší civilizace: "No přece chvilku počkáš, než přejdu rokli, ne?" Jistě o nic nešlo, jen o pár metrů. Jenže indiánka se zastavila, a zatímco balancovala nad propastí, dala svému dítěti napít. Dítě má prostě u indiánů přednost ve všem a kdykoliv. Indiáni podvědomě cítí, že dítě je jejich budoucnost, že bez nich etnikum nepřežije. Nepřemýšlejí však o tom racionálně jako my, ale jednoduše dětem vycházejí ve všem vstříc. Dítě samo si určuje svůj vlastní rytmus dne, ne vědci a odborníci jako u nás. Z dítěte pak roste osobnost svobodná, vyrovnaná, silná, odpovědná sama za sebe. Jistě i společné spaní celé rodiny, tedy matky, otce a několika jejich dětí, které se odehrává v obrovské rodinné hamace (závěsné lůžko), hraje svoji roli. A nikdo si nestěžuje, že se tlačí, že nemá dostatek prostoru či pohodlí nebo, že se děti vrtí a vyrušují. Ti maličcí v noci totiž nepláčou a nevyrušují. A usínají bez zvláštních rituálů a hraček, jen se houpají s celou rodinou v hamace.

Vzorce chování a prostředí

Samozřejmě každé odlišné prostředí ovlivňuje tyto vzorce chování a výchovy. V bohatých a úrodných oblastech deštných lesů Amazonie se rodí spousty dětí. Manželských i nemanželských. Nikomu to nevadí. Potravy je tady dost. Matky Eceejů v peruánské Madre de Dios, Kofánů v ekvádorské Amazonii nebo Yek´wanů v povodí Orinoka, kde jsem v uplynulých čtyřiceti letech postupně žil, rodí desetkrát i patnáctkrát. Vysoká, až třicetiprocentní dětská úmrtnost samozřejmě způsobuje, že do dospělosti vstoupí jen ti nejsilnější a nejschopnější jedinci. Jedná se o přirozený výběr, o nutný proces, bez kterého by kmen nepřežil. Vysoký počet novorozenců vyžaduje, že do procesu výchovy se aktivně zapojí nejen starší sourozenci, ale i babičky. Není pro ně neobvyklé, že si děti svých dcer, své vnuky, adoptují a starají se o ně se svými manžely. Tento jejich nový úkol je tak emocionálně silný, že se těmto babičkám, kterým může být kolem třiceti pěti, čtyřiceti let, opětovně obnoví činnost mléčných žláz a jsou schopny kojit. Děti mají pochopitelně volný vstup ke všem rodinám, ostatně vrstevníci jejich rodičů jsou i jejich rodiče. Všude u nich dostanou najíst, všude jsou vítány, ale přesto dobře vědí, kdo jsou jejich biologičtí rodiče.
Naopak v chudších oblastech Brazilské vysočiny, kde je i málo zvěře, je porodnost výrazně nižší. V této části Amazonie je mezi indiány rozšířena matrilokalita, kdy muži chodí žít do sídel svých manželek. Nemá-li dívka svého manžela, není zajištěn pokrm, a tím i existence novorozeněte. V případě, že taková dívka přijde do jiného stavu, což jsem osobně zažil u "mých" Yawalapitiů na horním Xingú, dojde ke smutné, ale nutné akci. Dívka tehdy odešla porodit do pralesa, ale narozený plod zahrabala do země. Vrátila se sama a byla přijata, jakoby se nic nestalo, protože se to od ní očekávalo. Pro nás je to šok a vlastně vražda, ale v jejich kulturním areálu je to běžná, povinná nutnost. Dívka byla prostě loajální vůči své výchově. Takový je zákon jejich etnika, zákon přežití. Novorozeně bez otce by bylo komunitě jen na obtíž. A existence etnika, komunity, je důležitější než život jednotlivce.
Vidíme, že vzorce chování a rodičovství jsou úzce vázány na životní prostředí, na přírodu. Vše je pak správné. Oba případy, vysoká dětská úmrtnost či zabití nežádoucího potomka, jsou vlastně součástí jejich přirozené autoregulace porodnosti. Výsledkem je neexistence hladomorů a stálý dostatek potravy pro členy komunity. Ostatně šaman má za úkol regulovat i případné lovecké nadšení mužů, takže se loví pouze z nutnosti. Logicky není smyslem vybít všechnu zvěř a ryby s cílem nacpat si břich. Z toho vyplývá, že součástí diety bývá často i hlad, což vůbec nikomu nevadí. V době sezónního nedostatku zvěře a ryb nastupují ženy s dětmi a sbírají drobné živočichy, ovoce, houby.

Cestami pudů a instinktů

Jak si to vše vysvětlit? Jak to, že tito členové přírodních národů se chovají ke svým dětem tak přirozeně a asi lépe než my? Možná je to jednoduché. Mají přece za sebou tisíce let života v lůně matky přírody. A jako každé lůno i toto předává členům přírodních etnik vnitřní neviditelné hodnoty. A tou základní hodnotou je přirozenost. Členové přírodních národů tisíce let přirozeně imitovali přirozenost přírody ve svém okolí, a tak vznikala i přirozená výchova dětí. My jsme se přirozenosti vzdálili "díky" své sofistikované racionálnosti. Ta mimo jiné potlačila racionálně těžko vysvětlitelné jevy jako instinkty, pudy, tušení, znamení. Děti jsou zrcadlem společnosti. Ta naše je uspěchaná, frustrovaná, rozpolcená, nejistá, nemocná, nepřirozená, plná uměle vytvářených vzorců chování. Čím více se snažíme vychovávat, tím více jsme neúspěšní. Indiánská matka vychovává tak, že to vlastně není ani vidět. Řídí se cestami pudů a instinktů. Jak jinak si třeba vysvětlit indiánský zvyk couvade. Indiánský otec se chová jako žena před, při a po porodu. Je schopen dokonce i na sebe přenášet porodní bolesti. Před mnoha lety jsme se tomu smáli. Nyní již ne, protože jsme zjistili, že to u nich opravdu funguje. Přítomnost mužů při porodu je vlastně výsledkem našeho ponaučení od indiánů a jejich couvade.
Předpokládám, že etnopediatrie se dávným způsobům chování rodičů a jejich výchově dětí u přírodních národů nebude už vysmívat. Kulturní antropologie nám totiž již před více než sedmdesáti lety jasně naznačila, že naše technologicky vyspělá společnost není vždy ta nejlepší, nemá vždy absolutní pravdu. Dokázala nám, že i jiné civilizace, a mnohdy i ty, které jsme dříve nazývali jako barbarské, nám mají co říci a nabídnout. Již dávno jsme je začali nazývat přírodními národy. Velmi často jsme zaslepeni naším technickým a vysoce sofistikovaným progresem a domníváme se, že máme patent na rozum, tedy i na výchovu dětí. Většina z nás je stále přesvědčena, že rozmanitosti našeho zboží, které každým okamžikem inovujeme, jsou dokladem naší kulturní vyspělosti a naší pravdy. Chyba! Není. Každá společnost, i ta nejjednodušší, třeba lovců a sběračů v amazonských deštných lesích, má stejnou hodnotu jako třeba komunita makléřů a bankéřů z Wall Streetu. Vytvořila totiž vlastní, zcela identický a samostatný, kulturní komplex stejně bohatý a kompletní jako jakákoliv vysoce postavená společnost světa. A nemylme se, někdy je i mnohem bohatší.

Předává se to, co funguje

Antropoložky Margaret Meadová a Ruth Benedictová napomohly tomu, že se ve dvacátých letech 20. století kulturní antropologie posunula od individuální psychologie a zaměřila se na roli kultury ve formování osobnosti. Založily myšlenkovou školu Kultura a osobnost, jejíž pohled byl, a stále ještě je, nesmírně důležitý pro studie rodičovství v různých kulturách. V jejich době byla představa, že by kultura mohla formovat osobnost, zcela radikální, dnes to považujeme za samozřejmé. Meadová byla průkopnicí průzkumů v terénu. Právě ona oznámila světu, že vedle našich způsobů výchovy existují i jiné, stejně platné, které mají osudné důsledky na formování dospělé osobnosti. Největším přínosem Meadové a Benedictové ke studiím o rodičovství byl názor, že způsob, jakým se rodiče chovají vůči svým dětem, kulturní pravidla utužuje. Rodiče svým dětem podvědomě předávají základní principy, pravidla a cíle. "Každý z nás je produktem své kultury, a rodiče jsou kanály, skrze které jsme kulturní a sociální poselství obdrželi. Člověk je pružný tvor, může se učit a měnit se, může být ovlivněn druhými, a proto může kultura a rodiče ovlivnit, kdo jsme a co z nás jednou bude," dovoluji si parafrázovat Meadovou s Benedictovou. Jejich následovníci si myslí, že biologie nemá s chováním nic společného a že roli hraje pouze kultura.
Naopak zastánci sociobiologie jsou od sedmdesátých let minulého století přesvědčeni, že pro lidské chování a uvažování není biologie, tedy geny a hormony, pouze okrajovou záležitostí. Evoluční biologové dokonce tvrdí, že lidské chování podléhá pravidlům přírodního výběru stejně tak jako chování jakéhokoliv zvířete. Každopádně "kulturní étos" a hodnoty, které společnost přijímá za své, se předávají dál jednoduše proto, že prostě fungují. Na jisté úrovni lidé s tímto systémem hodnot podvědomě souhlasí a předávají ho dál. Společnosti slouží ekonomicky, jedincům slouží jak osobně, tak duchovně. Systém hodnot je však prakticky neviditelný, podobně jako již zmíněná výchova dětí. I když jsem žil s Yawalapitii několik měsíců, těžko jsem je mohl přimět, aby mi své hodnoty ukázali. A to i přesto, že jsem byl adoptován jako Atapana, byl právoplatným členem komunity a můj adoptivní otec byl dokonce šaman Guňitze z kmene Kuikuru. Ano, byl Kuikuru, protože přišel za svojí ženou Ayrikou do její společnosti podle zákonů matrilokality.
Rozdílné školy zabývající se lidským chováním existují dodnes. Některé tvrdí, že lidé jsou primárně kulturními tvory a že kultura řídí téměř vše, co jednotlivec činí, i to, jak funguje sama společnost. Jiné tvrdí, že lidé nejsou výjimkou z pravidel přírodního výběru a že to, co si myslíme a jak se chováme, je výsledkem vyvinutých strategií, které se formovaly zároveň s naším druhem. Diskuse o dosahu biologie a kultury na lidské chování pokračuje, vrcholí. Autorka Meredith F. Smallová píše: "Diskuse příroda versus výchova se snaží objasnit, kterou část lidského chování řídí biologie a co formuje kultura. Je hybnou silou našeho chování biologie, tedy geny, hormony, svalová akce a mozek vysílající neurony? Nebo jsme natolik svobodní, abychom se od těchto fyziologických omezení oprostili a svůj způsob života,promysleli‘?"

Posun k přirozenosti

Doufejme, dodávám, že nastal významný posun k přirozenosti. Vždy jsem hájil názor, že každá kultura je determinována svým životním prostředím. Vždy jsem to pokládal za zcela zásadní. Domnívám se proto, že nelze oddělit přírodu a kulturu, a proto třeba vznik vzorců chování či rodičovství je výsledkem souhry obou těchto fenoménů. Etnopediatři tento pohled zastávají více než ostatní dnešní vědci, a proto je etnopediatrie tak pozoruhodná. Kupodivu jej nepřevzala z diskusí příroda versus výchova, ani z rozporu mezi kulturními antropology a biology. Vděčí za něj nevýznamnému ruskému psychologovi Lvu Semjonovičovi Vygotskému, který v třicátých letech 20. století přišel s novým úhlem pohledu na děti. Cítil, že vývoj dětí nelze oddělit od společnosti a kultury a že ne všechny děti procházejí stejnými vývojovými kroky, jak se dosud předpokládalo. Jeho názorů se ujali právě první etnopediatři. Vliv kultury a biologie na lidské chování nezpochybňují. Jejich výchozí filozofie staví na skutečnosti, že způsob, jakým se děti vyvíjejí, myslí a chovají, je výsledkem obou. Pojem etnopediatrie
poprvé definoval v roce 1963 Daniel Carleton Gajdusek, Slovák po otci pocházejícím ze Smrdáků a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (1976), ale jako samostatný obor se zformoval teprve v průběhu poloviny 90. let 20. století.
Publikace kulturní antropoložky a etnopediatričky Meredith F. Smallové Naše děti, naše světy s podtitulem Jak biologie a kultura utvářejí naše rodičovství je vpravdě vynikající. Je přínosná nejen pro nastávají rodiče, ale pro nás všechny. Nastavuje nám zrcadlo, jací jsme. Jací jsme jako rodiče byli a kde se naše kultura se svými vzorci chování pohybuje. Knihu připravilo k vydání nakladatelství Dharma-Gaia a já už se těším, jak ji budu mít v knihovně vedle knih C. LéviStrausse, B. Malinowského, E. Taylora, M. Meadové, R. Benedictové, J. Liedloffové, M. Eliadeho, E. Nordenskiöldeho, T. Koch-Grünberga a dalších zvučných jmen kulturních antropologů a etnografů, kteří obohatili naše znalosti o nás samých tím, že se vydali cestou terénního bádání mezi přírodními národy světa.

Mnislav Zelený-Atapana (*1943, Praha) je český etnolog, spisovatel a cestovatel. Podnikl řadu výprav mezi indiány Latinské Ameriky. V letech 1996 až 2001 byl velvyslancem ČR v Kolumbii a Ekvádoru.

-----------

http://www.magazin-legalizace.cz/cs/articles/detail/456-vsechno-co-delame-je-upadek-mnislav-zeleny-atapana?rubricId=1

Všechno, co děláme, je úpadek: Mnislav Zelený Atapana

04.09.2012 | TXT: Martina Cimpová, Robert Veverka RUBRIKA: Rozhovor

„Právě jsem přiletěl, mám spoustu práce, nemám moc času, všechny rozhovory odmítám, ale zajímají mě drogy, tak jsem kývl na rozhovor s vámi, i když nevím, kam s časopisem míříte,“ řekl nám na přivítanou Mnislav Zelený „Atapana“. Etnolog, který přes čtyřicet let jezdí do Amazonie a čtyři roky žil mezi indiány stylem, jaký se mezi lidmi na naší planetě nenosí už pěkných pár tisíc let. Tak, jak to chodilo před začátkem - jak on sám říká - „toho průšvihu“, čili neolitické revoluce a objevu zemědělství. Na jednom z posledních míst na Zemi, kde neexistuje ani obchodování, ani peníze, kde se neshromažďuje majetek, kde se neměří čas pomocí hodinek, kde halucinogeny tvoří od dětství důležitou součást výchovy, kde jsou kouzla normální a není strach ze smrti. Atapana striktně odsuzuje módu ježdění do jižní Ameriky za účelem rozšiřování vědomí pomocí halucinogenů z rukou „šamana“, je to pro něj znamením strašlivého úpadku. Úpadku nejen naší civilizace, ale hlavně tradičního kmenového soužití, které západní civilizace pohlcuje a žene do záhuby.

Všechno, co děláme, je úpadek: Mnislav Zelený Atapana

Říkáte, že braní halucinogenů bílými lidmi v jižní Americe je úpadek. Proč?

Samozřejmě, že je to úpadek. Úpadek je prakticky všechno, co my běloši děláme. Děláme všechno  nepřirozeně, proti přírodě, nepřirozeně žijeme, jsme nepřirozená civilizace. Přirozené jsou pouze přírodní národy. My jsme se s rozvojem pokroku přírodě vzdálili, je to čím dál tím horší a nevratné. S tím se nedá nic dělat a řítíme se do nějaké černé díry, kam všichni zahučíme. Tady jde jen o to, jestli to bude dřív, nebo později. Je to tím, že znesvěcujeme všechny věci, které dřív byly posvátné a už ani nevíme, co to posvátno je. Nikoho to nezajímá. Posvátné bylo něco, co se vztahovalo k základním přírodním hodnotám. A drogy jsou součást těchto vztahů, protože mají svůj účel, jako všechno ostatní. I jedy mají účel, jde o to, jak je člověk používá. My běloši jsme si z těch znalostí, které přírodní národy mají, ať již to jsou Papuánci nebo amazonští indiáni, vzali nechci říct smetanu, ale jen ten viditelný povrch. Protože my jsme povrchní civilizace. Nemáme čas, pořád se někam ženeme a tím pádem jsme ani nepochopili, k čemu tady vlastně ty drogy jsou.

A k čemu jsou drogy?

My veškeré ty drogy používáme především pro... Pro co myslíš, že my běloši používáme drogy?

Jako léky a jako zábavu...

Ano, jako požitek. Například tabák, když ho berete ve velkém množství jako indiáni, je halucinogen. My tabák, ayahuasku, yagé, ňopo a yopo a všechny tyhle věci používáme, protože jsme požitkáři a tím to končí. A to je znesvěcení. Indián k tomu má niterný posvátný vztah. S drogami včetně tabáku  zachází pouze vybraný, vyvolený člověk, což je šamana nikdo jiný,ani náčelník.

Ví, co má dělat, a nepoužívá je pro požitek, ale s určitým cílem. Halucinogenní drogy se používají převážně s cílem edukačním, jako součást výchovy nové generace. Děti je od šamana postupně dostávají od pěti do zahájení iniciace, tedy do čtrnácti až patnácti let a učí se o mimosmyslovém světě. Než indián dospěje, musí poznat oba dva světy. Droga je cesta poznání.

Vy sám máte s halucinogeny nějakou zkušenost?

Ne. Kdysi jsem se zeptal kofánského šamana Mašakuri, jestli bych to mohl zkusit a on řekl: „To není pro vás, nepatří to vaší civilizaci. Ty jsi neprošel iniciací a i když jsme tě mezi nás přijali, tak na to nemáš právo.“ Ale prozradil mi, jak to probíhá, což asi každý, kdo zkusil halucinogenní drogy, zná. Nejdřív se objevují různé barevné obrazce, které se prolínají, pak se člověk dostane do oblačných sfér, z kterých vylézají různé potvory, obři, zvířata, anakondy. Ty ho začnou napadat, zápasí spolu a šaman s ním o průběhu boje komunikuje, vysvětluje o co jde, co to znamená, jestli jde správnou cestou, jestli to je dobro, nebo zlo, kdo je nepřítel, co má dělat v zápase, když ho chce ovlivnit zlý čaroděj. Postupně dochází k největším bojům s obry, které může přežít jen ten, kdo je na to připravený. Indián dostává odmalička v průběhu několika let čím dál tím vyšší dávky drogy a postupuje k vrcholnému poznání. Teď se zeptám vás, jaké je vrcholné poznání?

Ééé, vrcholné poznání?  

No, co to je? Jaké by mělo být vrcholné poznání každého člověka?  

Že je všechno ve vesmíru živé?

Ne, to vůbec!

Že jsme součástí něčeho vyššího?

Ne! Je to osobní poznání vlastní smrti. Mladý indián dostane tak vysokou dávku drogy, až upadne do kómatu a pozoruje svou vlastní smrt. A šaman ho pak znovu povolá zpátky. Jsou to velice dramatické záležitosti. Když jde přímo o iniciaci šamana, je to ještě daleko drsnější a může se stát, že už se vůbec nevrátí a zahyne. Drogy mají duchovní rozměr.

Katastrofou je, že řada šamanů propadla byznysu, jezdí za nimi turisté a oni se prodávají. Já se vždycky rozčiluji, když je tady v Praze ten ezoterický veletrh. Chápu veletrh aut, ale veletrh ezoteriky? To je projev dekadence a úpadku. Jednou jsem tam byl, před deseti lety mě tam pozvali. Bylo tam narváno. Lidi si myslí, že koupí formulku a pak budou šťastní, bohatí a zdraví. Mluvil tam jeden muž z Kolumbie, o tom, že prý léčí ayahuaskou v Bogotě. Já jsem si vzal slovo a začal jsem se s ním španělsky bavit, jestli si nepřipadá blbě, že indiánům vzal nějaké vědomosti a teď na tom profituje. Pak to někdo přeložil a lidi mě začali okřikovat a vyštvali mě. My indiánům tyhle věci vykrádáme, šamani na podobných veletrzích šamaní a lidi na ně u vytržení koukají. Jsou jich tady snad už tisíce, každý druhý v Praze je šaman. To je vidět, že nikdo z nich nechápe, co to slovo znamená.

Co to tedy znamená? Kdo je šaman?

Šaman je člověk, který mezi nás nemůže přijít. Má poslání starat se o svůj lid, nic jiného ho nezajímá. Má sedět na zadku v džungli, pečovat o těch 200 lidí a ne, aby jezdil po Americe nebo Evropě po workshopech a něco tady vykládal. To je zhovadilost. Jakmile sem jezdí, tak jde jen o byznys. Prostě někoho zaplatili, vytáhli, podvedli a on v tom pak jede. Ale správný šaman se od svého kmene nikdy nehne. A když ano, tak v tu ránu je to falešný šaman. Podvodník. On se nemá někde předvádět, nebo říkat, co dělá. To je jeho osobní umění, protože každý šaman je jiný a umí jiné věci. Není pouhým léčitelem. Šaman má desítky funkcí a léčitelství tvoří jen malý kousek z jeho poslání. Stará se například o budoucnost svého kmene, vychovává děti a připravuje je k iniciaci. Má je několik let zavřené ve tmě v malé místnosti a tam jim vypráví o historii, o budoucnosti, o partnerství, o světě. Je to učitel, maestro. Navíc je ekolog. Drží ochrannou ruku, aby se to nepřehánělo s lovectvím a sběračstvím. Předpovídá počasí a přivolává sucho nebo déšť. Organizuje pohřební rituály. Je psychopompem. Když indián zemře, konají se dva pohřby. Lidské duše se totiž po smrti často stále vyskytují na zemi. Za nějakou dobu (třeba i několik let) nadejde čas, aby se odebraly do zásvětí a přichází druhý pohřeb. Šaman s dušemi hovoří, a když některá jít nechce, tak ji vezme a do světa zemřelých ji dovede. To všechno jsou jeho úkoly.

Jak vůbec indiáni vnímají smrt?

Smrt je pro ně přirozená věc. Když se narodí dítě, šaman mu na čele vyznačí prstem otvor, kudy duše odejde, až zemře. Na smrt se myslí už při narození. My to nechápeme, bojíme se toho, nechceme o tom mluvit a oddalujeme to. Proto se u nás pohřební rituály čím dál tím více zkracují. Každý se chce zemřelého rychle zbavit, a to i přesto, že je to třeba milovaný příbuzný, tak se ho bojí a štítí. Naopak indiáni ne, oni se s mrtvým několik let loučí a komunikují s ním. My se to snažíme popírat. A proč to popíráme? Protože se bojíme toho, co přijde. Ale indián se nebojí, protože on ví. Protože zná odpovědi na základní tři filozofické otázky. Znáte základní tři filozofické otázky našeho světa?

...Co je po smrti?

Ne! Jsou to: Co jsme? Odkud přicházíme? A kam kráčíme? My umíme odpovědět možná na ty první dvě, ale na tu třetí ne. Indián umí odpovědět i na tu třetí otázku a smrt se tak stává součástí jeho existence a života. Tím pádem z ní nemá strach a všechno je pro něj normální a přirozené.

A jaká je tedy indiánova odpověď na tu třetí otázku?

Oni odchází do zásvětí, jsou tam a nikam se dál nepřevtělují. Šaman s nimi může komunikovat, může tam odejít a přinést odtamtud zpátky informace.

Je život v zásvětí podobný životu na zemi?

Je skoro stejný.

Skončí  to tam také smrtí?

Ne. Tam už se o smrti nemluví, tam už smrt byla. Je to věčné. Zásvětí má několik vrstev a v každé vrstvě žije někdo jiný. V případě Yewk´wanů jednu vrstvu nebeského zásvětí hlídá posvátný elektrický úhoř, další posvátný motýl a tu poslední hlídá nejvyšší božstvo, tam jdou mrtví šamani.

Je to nějaký ekvivalent křesťanského nebe a pekla?

Jsou to ekvivalenty, samozřejmě. Ale u indiánů není peklo, které jsme si my tady vyprodukovali, na základě hříchů. Indián moc hříchů nedělá, protože je přirozený a chová se normálně. Takže on peklo v našem slova smyslu nepotřebuje.

Vy sám na nebe a peklo věříte?

Ano, protože jsem věřící. Ale moc o tom nepřemýšlím. Snažím se být dobrý, abych nebyl hajzl a těmhle věcem, jako je peklo, se vyhnul. Jinými slovy se bojím, a proto se snažím chovat se jakž takž slušně. Je třeba mít limity, protože když nemáš strach, tak uvolníš svoje lidské hrůzy. U indiánů vytváří nebezpečí a zlé duchy džungle a to je drží pohromadě. U nás už to tak není. Proto vzniklo peklo, které má nahrazovat divokou džungli, která by lidi nutila k tomu, aby se chovali slušně.

Jaký by byl podle vás návod pro dnešního mladého člověka, který by se chtěl duchovně rozvíjet. Cestovat? Ztotožňovat se s jinými kulturami? Nebo obrátit se ke křesťanství?

Poznávat a cestovat by měl určitě, ale i tak zjistí, že hodnoty jsou všude stejné. Buddhismus má stejné základní principy jako hinduismus i křesťanství a odlišují se pouze formy organizace. Dříve všudypřítomné šamanství prorostlo do náboženství, které převzalo jeho techniky. Kristus byl vlastně velký šaman. Slepotu léčil přesně tak jako ji léčí indiáni - plivnul do prachu a tím pak potřel slepému oči. Léčil slovem a hlasem. Kněží vykuřují kostely podobně jako šaman, když chce léčit, nebo připravuje obřad. Základní způsob, jak se dostat do extáze, je rytmus a hudba, což v křesťanství nacházíme například v podobě gregoriánských chorálů. Další šamanský způsob, jak se dostat do extáze, je pomocí opakování  slov a stejně tak funguje i neustále opakující se věty modliteb, třeba jako Zdrávas Maria. Jenže my jsme křesťanství jaksi zavrhli, protože není atraktivní a hledáme něco jiného, což může být matoucí. Přestože principy jsou všude stejné, navazující věci jsou již ovlivňovány životním prostředím. Židé a Arabové nesmějí jíst vepřové, protože u nich to mělo hygienické důvody. Ale u nás už ne. Celkově jsem proti multikulturalismu, protože je z toho velká bramboračka, babylonská věž, zmatek a nedorozumění. K eskymákům také nemůžeš nahnat buddhisty a nebo hinduisty. Proto mi vadí, že se šamanismus nebo buddhismus zdají být atraktivnější, než křesťanství.

Není zájem o šamanismus znamením touhy mladého člověka po návratu k přírodě?

Proč ne, když to myslí vážně. Jenže já podezírám převážnou část našeho společenství, že to myslí povrchně.

Třeba jen nevědí a tápou.

Jsou i tací, kteří se tomu věnují do hloubky. Znám jednoho člověka, který chce navždycky žít v Brazílii jako šaman. Pak ano, jeď tam a buď tam navždycky.

Má naše civilizace stále šanci na návrat k přírodě?

Zásadní odklon od přírody začal před několika tisíci lety vznikem městských civilizací. Kdekoliv na světě. Ve městě nemůžeš pozorovat nebe, nemůžeš pozorovat nic, jsi ohlušený, nemůžeš poslouchat hlas přírody, jsi oslepen, nevidíš. Indián chodí do lesa v noci, protože prales v noci ožívá a on to vidí. Ne ve dne jako výletníci, to je úplná hovadina. Jenže běloši neuvidí nic ani v noci, ve dne aspoň něco. Znám jeden případ, kdy žil indián deset let ve městě, vrátil se a schopnost vidět v noci ztratil. Světla, reklamy, hluk, to ti ničí oči a uši. Jsme ve městě zaháčkovaní a kdyby někdo řekl ne, budeme žít jako indiáni, tak bude za pochybného blázna. Sebrat se a jít někam pást kozy je vzpoura, která řeší nějakou tvojí osobní věc, ale není to systémové.  Naší celkovou situaci totiž nemůže vyřešit nikdo. To, co se teď děje, není vina posledních dvaceti či padesáti let. Je to výsledek průběhu tisíců let, od neolitické revoluce a vzniku zemědělství. Tím byl započat celý ten průšvih, protože se začalo vyrábět. To znamená, že se začal akumulovat majetek, vznikly peníze a začal pokrok.

Co si myslíte o konci světa, který má podle mayského kalendáře letos nastat?

Nikdo vlastně neví, co se bude dít, ani co fyzicky v harmonii vesmíru přichází. V době zimního slunovratu vznikne neobvyklá konjunkce Země – Slunce – Galaktický rovník, což se stává jednou za 25.625 let. To je konec jednoho obrovského cyklu a začne cyklus nový.

Mayové sice neznali galaktický rovník, ale v témže místě mají temné mraky hvězdného prachu, které vypadají jako chřtán krokodýla, obludy. Země se do toho chřtánu řítí, a ten krokodýl ji sežere, ale současně ten tvar temného mraku připomíná dělohu a Země z něj zase vyroste jako nová.

Život jde v cyklech. Končí cyklus jednoho slunce a začíná nový. Konec a začátek jedno jest, není jedno bez druhého a jedno bez prvního. To je totéž jako že život a smrt jsou jedno. My tu smrt neustále oddělujeme, ale to není pravda, protože smrt je součástí života.

Podle Mayské mytologie bývá konec každého cyklu vždy doprovázen nějakou katastrofou. Očekáváte nějakou?

Jistě bude očista lidu. Musí přijít noví lidé. Lidé se zpronevěřují tomu, proč tady jsou, a abychom přežili, tak bychom se měli změnit, zduchovnět. To znamená pochopit posvátné vztahy s přírodou. Například nezabíjet víc, než potřebujeme. Jde o to, oprostit se od toho šíleného byznysu, nechtít hamounit, protože jakmile hamouním, tak tu přírodu likvidujeme a přijde chvíle, kdy ona řekne ne.

Jak vnímáte to, že některé velké indiánské civilizace zanikly ještě před příchodem bělochů?

Všechny civilizace, které upřednostňují rozvoj, se jednou dostanou na vrchol a potom už jdou jen dolů. Společnost je živá bytost, roste, stárne a padne, ale skutečné přírodní národy nestoupají. Nemají pokrok, nerozvíjejí se, jsou pořád dole a tak nemají kam padnout. V Amazonii žijí už čtyři tisíce let. Za tu dobu padl Sumer, Řecko, Řím, Sovětský svaz, Hitler a oni jsou tam pořád. A stále to vypadá že je jich málo.  Mají velkou dětskou úmrtnost a dřív vedli i války, ale přesto  tam stále jsou.

Co ještě přírodn íkmeny na rozdí lod nás umí?

Šamanismus existuje 40 000 let, naše věda jen 400. Věda postupně odhaluje to, co oni už dávno vědí - že všechno je živé. Ti lidé načerpali v průběhu 40 000 let života v určitém prostředí obrovské množství informací a po generace si je předávají v genech. Za tu dobu došli do takového stavu pochopení, že se nám to zdá až zázračné. Já se znovu vrátím k mému indiánovi, který žil deset let ve městě a pak se zase vrátil do džungle a nic tam v noci neviděl. Přišel za svým šamanem, který mu připravil nějaké bylinky, aby prozřel a schopnost nočního vidění se mu vrátila. Ptal jsem se ho, co ještě jeho šaman umí. A on mi řekl: „Kdyby ses ho zeptal, tak ti řekne, že neumí nic.“ Ale pak dodal, že se jeho šaman umí zneviditelnit a já mu to po čtyřicetiletých zkušenostech s indiány věřil, protože na tom vlastně není vůbec nic zvláštního. Technicky je to jednoduché, jde jen o to, vyhnout světlené paprsky své osobě (a tak se stát neviditelným). Ostatně na tom intensivně pracují laboratoře v USA a možná i jinde. My rozdělujeme přírodu na živou a neživou a učíme se to od základní školy. To je pro indiána nesmysl, pro něj je živý i kámen. Podle kvantové fyziky víme, že i krystaly se pohybují, kmitají a rostou. A jakmile někde existuje kmitání, pak je tam i vlnění a na to se lze napojit pomocí hudebních tónů. Oni se tímto způsobem umí napojit a komunikovat se zvířaty, s rostlinami, i s těmi kameny.

Indiáni mají veliké znalosti o hvězdách. Znají jich jmény několik set a stejně tak kolem padesáti souhvězdí. Vzhlíží k nim a spojují si cykly nahoře s cykly na zemi. Například pokaždé, když během roku vychází určitá hvězda, tak zároveň dozrává určité ovoce. Indiány udivuje, že to funguje, obdivují harmonii univerza a chtějí ji přenést sem dolů, aby žili harmonicky s přírodou. Totéž říká i velká magie: „Co je nahoře, je i dole.“ Na obloze nesledují jen hvězdy, ale i temné mraky hvězdného prachu pro jejich určité tvary. Podle tvaru rozpoznávají i vlastnosti rostlin, forma napovídá obsahu. Třeba taková ayahuaska se točí nahoru jakoby do nebes. Jejich chýše jsou  postaveny tak, aby okénka ukazovala roční pouť Slunce svými paprsky od jednoho slunovratu k druhému a neustále propojují univerzum s bytím na zemi. My jsme tohle všechno spláchli ze stolu. Pokrok nás žene k potírání všech těchto základních principů, harmonie nás přestala zajímat.

Jak vychovávají indiáni své děti?

My máme tlupy profesorů, kteří píší knihy jak vychovávat děti, oni to nemají. Tam si dítě samo určuje svůj rytmus, kdy se napije, nají, kdy půjde spát. Matka ho má pořád na sobě, při práci, při lovu ryb, neustále. Jednou jsem viděl, jak šla matka s dítětem přes propast, balancovala po kmeni stromu. Právě, když přišla doprostředka, chtělo se dítě napít. A ona se zastavila a nad tou propastí ho nakojila. To jsou ty rozdíly. Dítě pak roste čisté a svobodné.

Tam nikdy neuslyšíš, že by někdo někomu něco přikazoval. Ani náčelník nebo šaman ten kolektiv neorganizují tak, jako se to dělá u nás: Teď budeme dělat tohle, teď tancovat, teď budeme lovit, teď něco stavět. Náčelník nevládne, on vede přirozenou autoritou a to je velký rozdíl. Šaman to samé. A jsme zase u toho slova přirozený. Když má u nás někdo, třeba kamarád, přirozenou autoritu, tak to vycítíš a uvěříš mu. Kde je přirozená autorita, tam nejsou žádné instituce. Prostě někteří jednotlivci mají určité schopnosti a ti indiáni jim věří a následují je.

Často zmiňujete přirozenost. Ta se ale může rovnat zvířecím instinktům. Starají se indiáni například ve svém kmeni o postižené nebo jinak společensky znevýhodněné členy?

Když něco v přírodě vybočuje, tak to ostatní ušlapou. Když se narodí mrzáček, tak ho zabijí.  Ale pokud si zlomí nohu v pěti letech a je z něj mrzák, tak se o něho postarají.

Když ale například v brazilské vysočině, což je velice chudá země, kde je málo ryb, málo zvěře, přišla dívka do jiného stavu a neměla manžela, tak odešla porodit mimo vesnici, plod někde zahrabala do země a vrátila se sama. Všichni to očekávali a bylo to tak správné, protože by to dítě bylo kmenu na obtíž. U eskymáků je to ještě tvrdší, tam když se narodí dvojčata, tak vždycky jedno jde na mráz. A když je moc velká zima, tak ty děti snědí. Hlavní princip je přežití komunity, ne jednotlivce. Lékaři, kteří dnes zachraňují narozené neduživé děti jsou největší nepřátelé lidstva, protože zhoršují náš lidský genofond.

Čemu přičítáte, že vás mezi sebe přijali?

Asi se jim zalíbilo, že jsem byl přizpůsobivý, jedl jsem s nimi stejné jídlo, zápasil jsem, ničemu jsem se nedivil. Přede mnou tam byla výprava antropologů z Německa a ti si k večeři otevřeli vlastní konzervy. Druhý den je vyhostili. Matka, která mě adoptovala, měla otevřenou tuberkulózu a já  jí byl nablízku. To jsou rizika, která člověk musí podstupovat, aby si u nich získal čest a přátelství. Můj adoptivní otec, šaman Guňitze z kmene Yawalapiti mi rozřezal kůži na ramenou a mohl jsem s nimi tancovat pohřební rituál. Byl jsem první běloch na světě, který to zažil. To pro mě byla největší čest.

Jaké věci, které jste se v džungli naučil, používáte i v Čechách?

Nesolím a nesladím. Ráno piji pouze tekutiny a jím ovoce. Potom piji až večer, přes den ne, ani v největších parnech. Ráno půl litru a večer třeba dva litry. I v pralesech pijí indiáni jen ráno a večer.

Můžu se zeptat, co v překladu znamená vaše jméno Atapana?

Zelený list palmy. Oni věděli, že se jmenuji Zelený a to brali jako příznivé znamení. Jméno je pro ně důležité, protože o vás vypovídá a zelená barva je pro ně barva naděje.

Když mluvíte o indiánech, které kmeny máte na mysli? Protože indián je velice široký pojem.

Mám na mysli ty, kteří žijí stále svým původním způsobem života a to je pouze centrální Amazonie. Okraje už jsou v katastrofálním stavu, tam už indiáni chlastají, znají prachy a kšeft, prodávají se jako děvky, prostě hrůza. Když vidím, že má indián na očích černé brýle, tak si říkám - pro pána, kde to jsme? On, který je tisíce let zvyklý na sluníčko. Deset let jezdím na stále stejné místo a každý rok vidím jak je ten úpadek stále větší a větší.

Nebojíte se, že jste svými návštěvami součástí toho úpadku? Že přinášíte změnu, která jemůže ovlivnit?

Samozřejmě, to je dilema každého antropologa, který tam jede. Jakékoliv setkání je ovlivňuje. Já teď jezdím k části kmene do vesnice, která už je zničená. Těm pomáhám, tam již není cesty zpět. Ke kmenu Yawalapiti bych nejel a ani tam žádnou pomoc nevezl, protože žádnou pomoc nepotřebují, ti jsou rádi bez nás a žijí si bezvadně. Ale tam, kde jsme je zničili, jsou někteří indiáni už dokonce tlustí. Když se náčelník dostane k penězům, tak se nerozdělí s kmenem, ale nechá si je pro sebe.  Přežírají se a opíjejí, i když obžerství by bylo pro jejich kulturu velkým  přečinem, které by šaman potrestal vyloučením z kmene, či ostrakizací.

Jakým způsobem jim pomáháte?

Já jsem se po čtyřiceti letech rozhodl, že bych jim měl také pomoct. Hodně mi dali a určitým způsobem se jimi živím. Pomáhám těm, kteří již mají mobily, protože ti už jsou zničení. Jezdím tam dvanáct let a podporuji se svými přáteli  čtrnáct dětí, protože už nemají šamana. A vykupuji od nich jejich výrobky, oni jsou totiž obrovští umělci. Udržuji v nich tím jejich lidové umění a schopnosti, protože by jinak přestali tvořit a všechno by zapomněli. S přáteli jsem také zaznamenal jejich znalosti léčivých rostlin. Spolu s kouzelníky a šamany jsme chodili po lesích a udělali  obrovský soupis s fotografiemi. Samozřejmě jsem jim slíbil, že tady to nikomu nedám.  Vydal jsem knižně pouze dva kusy, předal jsem jim je a tím to končí.

Vnímají vás tedy jako člověka, který uchovává jejich tradice?

Ty o tom mluvíš jako běloch. Oni takhle neuvažují. Oni berou život jak přijde a nic nekomentují, nehodnotí, za nic neděkují, ale také nic nechtějí.

Cítí to, co se s nimi děje, jako svůj  kulturní a existenční úpadek?

Ne, vůbec. Jenom stařešina, který znal to, co bylo před tím, mi při pohledu na mladé indiány pijící pivo řekl: „Atapano, všichni jsou ztracení.“ Jim to ale neřekne, protože je to jejich věc a každý tam má svobodu dělat si, co chce.

Mnislav Zelený  (*1943)
Je český etnolog, spisovatel a novinář. Do Jižní Ameriky jezdí přes čtyřicet let a díky svým pobytům mezi amazonskými indiány se stal nejen uznávaným odborníkem na život a kulturu domorodých etnik Amazonie, ale především jejich přítelem. Jako možná jedinému zbělochovi mu bylo dovoleno tančit posvátný pohřební tanec kuarup na největší slavnosti indiánů Xingu v Brazílii. V roce 1989 ho adoptoval kmen Yawalapitiů a jeho duchovní otec šaman Guňitze mu dal jméno Atapana, což znamená List zelené palmy. V letech 1996 až 2001 byl velvyslancem ČR v  Kolumbii a Ekvádoru (mimo jiné byl i pekařem, přístavním dělníkem, reprezentantem na mistrovství světa v judu, velvyslancem, listonošem i číšníkem). Založil nadaci Velká Amazonie a pralesní vědeckou stanici – jejich cílem je přispět k poznání života v Amazonii a alespoň trochu zpomalit rozpad indiánské civilizace.

Sám sebe představuje jako:

Atapana, adoptovaný syn matky Ayriky z etnické skupinyYawalapiti a otce Guňitzeho, šamana z kmene Kuikuru, z horního toku RioXingu v brazilské části Velké Amazonie

alias

Ichahioshi, přijatý Ramayem, náčelník emetnické skupiny Ecee´je, na řece Madrede Dios v peruánské části Velké Amazonie

alias

Victor, přítel K´enamy z etnické skupiny Kofánů na řece Aguarico a nyní jejich náčelník na Río Salcedo v ekvádorské části Velké Amazonie

alias

Mnislav Zelený.
06.04.2012 20:14:12
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one