Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Mircea Eliade: Šamanismus a nejstarší techniky extáze

Mircea Eliade: Šamanismus a archaické techniky extáze - obrázek

Mircea Eliade: Šamanismus a archaické techniky extáze - obrázek

Argo, 1997, překlad Jindřich Vacek
Tato velmi obsáhlá práce se zabývá šamanismem z pohledu historie náboženství, přesto samozřejmě není opomenut pohled psychologický, etnografický, sociologický a další.

Šamanismus v pravém slova smyslu je náboženský jev typicky sibiřský a středoasijský. Samo slovo šaman je původu evenckého, které se dostalo do světa prostřednictvím ruštiny. V ostatních jazycích střední a severní Asie mu odpovídá jakutský výraz ojun, mongolské bügä a turkické kam. V celé této rozlehlé oblasti byl (a někde třeba ještě je) šaman ústřední postavou magicko- náboženského života společnosti. Šamanismus, spočívající na extatické zkušenosti a na magii, se s různým stupněm obtížnosti přizpůsobuje rozličným náboženským strukturám, jež mu předcházely.

Na Sibiři a v severovýchodní Asii jsou základní způsoby získávání šamanů tyto: zdědění šamanského povolání, spontánní vybrání ("volba" či "vyvolení"), šaman se může stát šamanem taky ze své vůle (například u Altajců) nebo z vůle klanu (u Evenků). Bez ohledu na to, jakým způsobem se šaman stane šamanem, dostane se mu uznání teprve když mu bylo předáno poučení dvojího druhu: povahy extatické (sny, stavy transu) a povahy tradiční (šamanské techniky, jména a úlohy duchů, mytologie a genealogie klanu, tajný jazyk a další). Sny šamanů, při kterých jde o iniciaci, nejsou živelné halucinace či ryze osobní fabulace, tyto vize se řídí logicky skloubenými tradičními modely. Adept šamanismu zpravidla nejdříve trpí nějakou z forem duševní poruchy, budoucí šaman se však nakonec uzdraví s pomocí právě těch duchů, kteří se potom stanou jeho duchy ochrannými a pomocnými. Nemoc je v těchto případech jen známkou "vyvolení" a má jen dočasný charakter. Šamani, napohled připomínající epileptiky a hysteriky, mají prokazatelně nervovou konstituci více než normální: dokáží se koncentrovat s intenzitou, jaké laikové nejsou schopni, snášejí vyčerpávající námahu a kontrolují svá extatická hnutí.

Jedním z hlavních symbolů v šamanismu je strom, žebřík, provaz, prostě prostředek, díky kterému se šaman může dostat do podsvětí, zásvětí nebo nebe. S rituálním zlézáním stromu jako rituálem iniciace šamanů se můžeme setkat i v Americe Severní. Další důležitou věcí je šamanův buben, který mu pomáhá při extázích či léčení a vyhánění zlých duchů, a jeho oděv. Eliade těmto dvěma fenoménům věnuje celou obsáhlou kapitolu.

Další oddíly knihy jsou věnovány jednotlivým oblastem, kde se šamanismus vyskytoval a nebo dodnes praktikuje a šamanské kosmologii. Důležitými termíny zde jsou tři oblasti vesmíru a Sloup světa, Vesmírná hora a mystická čísla sedm a devět. Velký prostor je věnován i jednotlivým technikám šamanského léčení.

Eliade se věnuje také šamanským technikám a představám u starých Indoevropanů, v Tibetu a Číně, Mongolsku, Koreji a Japonsku.

Šamanské mýty často obsahují symboly pes, kůň, "Kouzelné teplo", "Kouzelný let", Most a "obtížný průchod" a Cesta mrtvých, kterým je věnována poslední kapitola.

Závěrem Eliade podotýká, že v dějinách mystiky neexistuje diskontinuita. V šamanské extázi lze rozpoznat jakousi "nostalgii po ráji", připomínající jeden z nejstarších typů mystické zkušenosti křesťanské. Přítomnost "vnitřního světla", mající zásadní význam v mystice a metafyzice indické stejně jako v mystické teologii křesťanské, byla už doložena v šamanismu Eskymáků. Kouzelné kameny, jimiž je naplňováno tělo australského medicinmana, svým způsobem představují "ztuhlé světlo".

Šamanismus však není významný pouze tím, jaké místo zaujímá v historii mystiky. Šamani hráli významnou úlohu při ochraně duševního zdraví společnosti. Jsou to bojovníci proti démonům par excellence, bojují právě tak s démony jako s nemocemi či kouzelníky provozujícími černou magii. Válečnické prvky, značně významné v některých typech asijského šamanismu (kopí, krunýř, luk, meč atd.), lze vysvětlit potřebami boje s démony, skutečnými nepřáteli lidstva. Obecně lze říci, že šaman hájí život, zdraví, plodnost, svět "světla" proti smrti, nemocem, neplodnosti, neštěstí a světu "stínů".

Šamanova bojovnost někdy přerůstá v agresivní mánii; podle některých sibiřských tradic se prý šamani neustále střetávají, přičemž na sebe berou zvířecí podobu. Takováto agresivita je však spíše výjimkou, je příznačná pro šamanismus některých sibiřských etnik a pro maďarského táltose.

Právě díky své schopnosti cestovat do nadpřirozených světů a vidět nadpřirozené bytosti mohl šaman rozhodujícím způsobem přispět k poznání smrti. Je pravděpodobné, že značné množství rysů "místopisu světa mrtvých" stejně jako některé motivy mytologie smrti jsou výsledkem extatických zkušeností šamanů. Krajiny, které spatřuje, a osoby, s nimiž se na svých extatických poutích na onen svět setkává, dopodrobna popisuje během transu nebo po něm sám šaman. Svět mrtvých začíná být postupně poznatelný a smrt sama je pojímána jako rituál přechodu k jakémusi duchovnímu stavu bytí. Líčení extatických cest šamanů koneckonců přispívají k "zduchovnění" světa mrtvých a zároveň jej i obohacují o čarovné tvary a postavy.

Také existují značné podobnosti mezi líčeními extází šamanů a některými epickými motivy ústní slovesnosti. Příhody šamanů na onom světě, zkoušky, které musí podstoupit, když sestupují do podsvětí a vystupují na nebesa, připomínají dobrodružství postav z lidových pohádek a hrdinů epické literatury. Je velmi pravděpodobné, že mnohé epické náměty mohou děkovat za svůj vznik šamanově extázi. Je rovněž pravděpodobné, že euforie předcházející extázi byla jedním ze zdrojů světové lyriky. Když se šaman připravuje k transu, tluče na buben, svolává své pomocné duchy, mluví "tajným jazykem" nebo "jazykem zvířat". Nakonec dosáhne "druhotného stavu", jenž podněcuje jazykovou tvorbu i rytmy lyrické poezie. Duchovní tvorba je dodnes aktem naprosté duchovní svobody. Poezie umocňuje a přetváří jazyk. Každý jazyk poezie je nejdříve jazykem tajným, tj. výtvorem jedincova osobního, dokonale utvořeného světa. Nejryzejší básnický akt se snaží znovu vytvořit jazyk, vycházeje z vnitřní zkušenosti, jež podobně jako extáze a náboženské vnuknutí "primitivů" odhaluje samotnou podstatu věcí. Právě na základě takovýchto jazykových kreací, jejichž vznik byl umožněn "vnuknutím" předcházejícím extázi, se později formovaly "tajné jazyky" mystiků a tradiční alegorické jazyky.

Šamanský obřad se také stává představením, jakému ve světě každodenní skutečnosti není rovno. Dnes si sotva dokážeme představit, jaký ohlas mělo takovéto "představení" v "primitivním" společenství. Zázraky šamanů nejenže potvrzují a posilují struktury tradičních náboženství, ale také podněcují představivost a poskytují jí látku, dávají zmizet přehradám mezi snem a bezprostřední skutečností, skýtají pohled do světů obývaných bohy, mrtvými a duchy. Takže jde říct, že šamani mají obrovskou zásluhu na vzniku jak epické prózy, lyrické poezie, tak i dramatu.

---------------------------
 
 

Mircea Eliade se narodil roku 1907. Studoval filosofii na univerzitě v Bukurešti, diplomovou práci o italské renesanční filosofii dokončil roku 1928. V letech 1928 – 1931 studoval na univerzitě v Kalkatě. Ovlivněn svým pobytem v Indii věnuje svou doktorandskou práci myšlenkové náplni jógy a jejím technikám, doktorát za ni získává roku 1933 na univerzitě v Bukurešti. V letech 1933 – 1938 vedle rozsáhle spisovatelské a publicistické činnosti přednáší na Bukurešťské univerzitě o indické filosofii a dějinách náboženství. Za války se stává rumunským kulturním přidělencem v Londýně, zde působí v této funkci v letech 1940 – 1941, stejný post pak zaujímá v Lisabonu v letech 1941- 1945. V roce 1945 se usazuje v Paříži, kde přednáší dějiny náboženství nejprve na École Pratique des Hautes Études a posléze na slavné Sorbonně. V letech 1956 a 1957 působí ve Spojených státech amerických jako hostující profesor. Roku 1964 přebírá na univerzitě v Chicagu katedru dějin náboženství, jež nese od roku 1985 jeho jméno. O rok později jeho bohatý život končí.

Z rozsáhlého religionistického díla Mircei Eliada je nutné zmínit alespoň to nejpodstatnější: Asijská alchymie (Alchimia asiaticâ, 1934), Babylonská kosmogonie a alchymie (Cosmologie şi alchimie babilonianâ, 1937), Pojednání o dějinách náboženství (Traité d’ histoire des religions, 1949), Mýtus o věčném návratu (Le Mythe de l’ 0ternei retour 1949, česky 1993), Jóga. Nesmrtelnost a svoboda (Le Yoga. Immortalité et liberté, 1951), Šamanismus a archaické techniky extáze (Le Chamanisme et les techniques archaïques de l’extase, 1954), Posvátné a profánní (Das Heilige und das Profane, 1957, česky 1994), Aspekty mýtu (Aspects du mythe, 1963), Dějiny náboženského myšlení (L’Histoire des eroyances et des idées religieuses I-II 1976, III 1983, česky I 1995, II 1996).
11.07.2008 12:46:28
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one