Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Mircea Eliade: Kováři a alchymisté

Mircea Eliade: Kováři a alchymisté - obrázek

Mircea Eliade: Kováři a alchymisté - obrázek

Argo, 2000, překlad Jindřich Vacek
Jestliže jsou prameny, důlní štoly a sluje přirovnávány k děloze Země - Matky, potom všechno, co v "břiše" Země spočívá, je živé, byť ještě ve stadiu zrodu. Jinými slovy: rudy vytěžené z dolů jsou jakýmisi embryi. Rostou pozvolna, jako by se řídily jiným časovým rytmem nežli život organismů rostlinných a živočišných - nejenže rostou, ale v temnotách podzemí také "zrají". Jejich vyjmutí z lůna Země je tedy úkonem provedeným předčasně. Kdyby byl rudám ponechán čas, aby se náležitě vyvinuly, staly by se "dokonalými" kovy. Hutníci, když zasahovali do tajemného procesu růstu nerostů, museli svůj zásah stůj co stůj nějak "ospravedlnit", a tak nezbylo než předstírat, že se pomocí metalurgických procesů sami ujímají díla Přírody. Tím, že hutník zrychloval proces růstu kovů, urychloval i časový rytmus: tempo geologické měnil v tempo vitální. V této koncepci, v níž na sebe člověk bere plnou zodpovědnost tváří v tvář Přírodě, se už projevuje tušení alchymického díla.

Železo v šamanově těle hraje svým způsobem podobnou úlohu jako kusy křišťálu nebo jiné kouzelné kameny u medicinmanů v Austrálii, Oceánii a Jižní Americe. Kusy křišťálu, jimiž je šamanovo tělo naplněno, mu umožňují vidět duchy a duše, létat vzduchem a podobně, protože šaman je účasten uranovské sakrality kusů křišťálu spadlých z nebeské klenby. Podobný vztah lze rozpoznat mezi šamanismem některých sibiřských etnik a železem. Tato skutečnost má jisté důsledky: protože se železem smí zacházet jen kovář, vzrůstá tím jeho magicko-náboženská prestiž. Společné kořeny posvátného charakteru šamanů a kovářů tkví v ovládnutí ohně. Obecně platí, že v představách archaických etnik magicko-náboženská síla žhne, a je proto označována výrazy jako horko, teplo, vedro a podobně. Ostatně právě čarodějové a kouzelníci pijí osolenou nebo okořeněnou vodu a jedí rostliny mající velmi pikantní příchuť, chtějí tak zvýšit svůj vnitřní žár. Na druhé straně jsou velmi odolní vůči chladu.

Díky homologickému mikrokosmos/makrokosmos si obě roviny - nerostů a člověka - navzájem odpovídají. Protože alchymistické procesy probíhají přímo v adeptově těle, "zdokonalovatelnost" a přeměna kovů ve skutečnosti odpovídají zdokonalování a přeměně člověka. Tyto praktické snahy čínské esoterické alchymie byly ostatně implicitně zahrnuty v tradičním čínském pojetí vztahu Člověk/Vesmír - úsilí vynaložené na určité úrovni přinášelo plody na všech odpovídajících úrovních.

Historie pojmu rasájana, "alchymie", je mimořádně poučná. Výraz rasa, doslova "šťáva", nakonec označoval rtuť, rasájana tedy znamená "cesta rtuti". Tato část tradiční indické medicíny (Ajurvéda), která se zabývá omlazováním, se nazývá právě rasájana. Navíc léčba pacientů, a zejména omlazování starců, spočívá především v tom, že pacienta po určitou dobu izolujeme v temné místnosti. Během pobytu v temnotě se u pacienta dostaví regressus ad uterum, jenž mu umožní "znovu se narodit". Tento léčebný rituál je vlastně pokračováním prastarého iniciačního obřadu., tzv. díkšá (zasvěcení). Obětující je uzavřen ve zvláštní kůlně, kde ho kněží promění v "lidský zárodek", aby mu tak zajistili nové zrození v nebeském světě. Indická alchymie je stejně jako čínská nedílně spjata s prastarými rituály "propůjčování nesmrtelnosti" a "zbožštění" a s různými metodami omlazování pomocí bylin a nerostných látek.

-------------------------

Ondřej Sládek
http://www.phil.muni.cz/fil/sbornik/2001/13recenze.html

Mircea Eliade: Kováři a alchymisté, Praha: Argo 2000, 158 s.

Mircea Eliade (1907-1986), původem rumunský historik náboženství, filosof a spisovatel, se ve svých religionistických pracích zaměřuje na dějiny náboženského myšlení a fenomenologicko-hermeneutickou analýzu mýtů a symbolů. Eliade nechápe dějiny náboženství jako historickou disciplínu, ale jako totální, resp. kreativní hermeneutiku (srv. "History of Religions and a New Humanism", History of Religions, 1961, 1, s. 1-8; Ä New Humanism", in The Quest: History and Meaning in Religion, Chicago and London: The University of Chicago Press 1969, s. 1-11). Kreativita Eliadovy verze hermeneutiky náboženství se přitom nezakládá pouze na tezi, že každá interpretace vytváří nové hodnoty, ale též na vědomí toho, že mnohem spíše utváří člověka samotného. Celkový charakter díla a zájem o soteriologii je nepřehlédnutelný ve zpracování témat jako je jóga, šamanismus, alchymie.

V práci Kováři a alchymisté (v českém přetlumočení Jindřicha Vacka) sleduje Eliade vývoj několika symbolů a mytologií, jejichž prostřednictvím si člověk uvědomoval vlastní autonomnost a stále větší zodpovědnost vůči Hmotě". Interpretaci alchymie jako posvátné vědy zakládá na uvědomění si odvěké spolupráce člověka s přírodou, na jeho úsilí přetvářet ji a pomáhat jí tvořit stále rychlejším tempem, snahou měnit modality hmoty. Domnívá se, že původ alchymie (z arab. termínu alkímijá, který je odvozen z řec. chymeiá -mísení, kupení, zmnožování) lze spojovat již s pravěkou snahou homo faber vymanit se ze závislosti na plně autonomní přírodě a tuto závislost transformovat na vlastní svobodu a práci, která nahrazuje dílo času.

Částečně tomu napomohl "objev" zemědělství, které je nejzjevnějším dokladem lidské touhy "urychlit" růst hmoty, ale i snahy působit na ni. Čas nutný k jejímu zmnožení byl uspíšen prací ("posvátnou prací") člověka, která stojí na místě přirozeného plynutí času. Platí to však i o přírodě neživé; sama tenduje k tomu nabýt dokonalosti, přetvořit svou vlastní (nerostnou) hmotu v drahocenný kov - zlato, který se ve většině kultur stal symbolem nesmrtelnosti. Děje se tomu tak v nitru Země, slujích, dolech, ale i řekách, atd. - v místech, se kterými jsou spojeny gynekomorfologické představy "zrození" rud. Jsou přirovnávány k děloze Země - Matky. Stejně jako embryo "roste" v těle matky, rudy "rostou" v nitru Země, přeměňují se a transformují, a měly-li by dostatek času, proměnily by se v kov nejcennější. Dobývání rud, lépe řečeno metalurgie sama o sobě, je v kulturních dějinách mnoha etnik spojena se sexuálně-porodnickou" povahou.

Kovář svou činností přetváří rudy a zpracovává je v železo, jež si dlouho uchovávalo posvátný význam dodnes doložitelný v mnoha mýtech, rituálech a symbolech přírodních národů. Jeho zpracování hmoty pomocí práce s ohněm ho řadí mezi tzv. "pány ohně", ke kterým Mircea Eliade počítá i medicinmana, kouzelníka, šamana, hrnčíře a alchymistu. Úcta (mnohdy až posvátná) vztahující se k těmto osobám spočívala v jejich ovládnutí nejzjevnějšího prostředku transformace - ohně. Autor se věnuje čínské a indické verzi alchymie, ve které se oheň zvnitřňuje do podoby "vnitřního ohně", světla nebo tepla. Většina alchymických procesů se tak odehrávala přímo na adeptově těle, kdy "zdokonalovatelnost" a přeměna kovů ve skutečnosti odpovídají zdokonalování a přeměně člověka".

Alchymie se na základě tradičních kosmologických principů opírala nejen o víru v transmutaci hmoty (Kámen filosofů), ale zvláště o víru v soteriologickou hodnotu úkonů prováděných za účelem odstranění podmíněnosti vlastní existence a dosažení absolutní svobody (Elixir Vitae).
Hlavní činností alchymistů bylo "utrpení", "smrt" a "sňatek" substancí, kdy se snažili "zdokonalit" hmotu a urychlit tak časový rytmus "živých" nerostných látek. Kámen filosofů (Lapis Philosophorum) je Eliadem přestaven jako substance umožňující jakoukoliv jinou substanci "transmutovat" do stavu dokonalosti. Kámen tak zrušil časový interval dělící současný stav "nedokonalého" ("syrového") kovu od jeho stavu konečného (kdy se má stát zlatem). "Kámen tuto proměnu prováděl skoro okamžitě - zaujímal místo Času".

Stvoření této substance však bylo podmíněno iniciační smrtí adepta - alchymisty. V interpretaci rumunského badatele totiž vytvoření něčeho nového, zrození, stvoření duchovního rázu, má vždy týž vzor - kosmogonii. Iniciační smrt měla každého vrátit ad originem do prvotního, zárodečného stavu hmoty, znamenala zrušení "Stvoření a Historie", osvobození člověka ode všech neúspěchů a "hříchů". Hledači prima materia (prvotní, základní substance - Kamene) se tak na svém vlastním těle pokoušeli o návrat substancí do prekosmologického stavu, totiž sami se měli proměnit v Kámen filosofů. Západní alchymista stejně jako jeho kolega indický nebo čínský ve své laboratoři působil na sebe sama, na vlastní život psychofyziologický i na vlastní zkušenost mravní a duchovní. Eliade reflektuje, že "neznáme přesnou povahu stěžejní zkušenosti, kterou pro alchymistu znamenalo nabytí Kamene filosofů nebo Elixíru". Přiklání se k názoru, že určení povahy jak prima materia, tak Kamene filosofů se vždy vymykalo jakékoliv definici, stejně i stanovení počátku a konce alchymického díla.

Elixír, s nímž se Západ seznámil prostřednictvím arabských autorů a který nahradil mýtus o zázračné bylině nebo o nápoji nesmrtelnosti, byl v evropském prostředí vnímán jako synonymum alchymického díla či samotného Kamene filosofů. Doplňoval a završoval dílo přírody.
Knihu Kováři a alchymisté můžeme vnímat jako užitečný příspěvek ke studiu dějin alchymie, ale pro své filosofické "zázemí" též jako filosofickou práci zabývající se časem a časovostí ve vztahu k člověku. Mircea Eliade na mnoha místech zdůrazňuje, že všechny pokusy, ve kterých lidé zasahují do vesmírného časového rytmu, se vyznačují jedním společným rysem: člověk na sebe bere zodpovědnost za změny v přírodě, zastupuje vlastně čas. "Metalurg a zejména alchymista doufali, že během několika týdnů završí "Zrání" v hlubinách země, které by vyžadovalo celá tisíciletí či eóny". Tím, že se příroda vymaní ze zákona času, se tento úděl přenese na adepta, který tak dosahuje vysvobození z koloběhu života a přírodního dění. Alchymická "transmutace" tak byla dle Eliadeho završením "programově" přetvářející činnosti homo faber, vyvrcholením víry v možnost měnit přírodu lidskou prací.

Období renesance a reformace znamenalo pro alchymii na Západě postupnou exoterizaci, která se projevila ve snaze reformovat všechny náboženské, společenské a kulturní instituce. Renovaci spojenou se soteriologickým mýtem o zdokonalování a posléze i vykoupení přírody, čili základní alchymistickou ideu, Eliade spojuje s "patetickým programem industriálních společností, které snily o totální "transmutaci" Přírody, o její přeměně v "energii". Právě v 19. století, kdy dominují fyzika a chemie a dochází k mohutnému rozvoji průmyslu, člověk ve svých vztazích s Přírodou zaujímá místo Času". Z hlediska této interpretace alchymisté, kteří toužili zaujmout místo času (tj. nahradit jej), "předjímali to nejpodstatnější z ideologie moderní doby". Dědictví alchymistických snů se tak projevuje v dílech H. Balzaca, V. Huga, naturalistů, ale i v systémech kapitalistické, liberální a marxistické politické ekonomie, v "sekularizovaných teologiích" materialismu, pozitivismu, nekonečného pokroku a vůbec všude, kde se staví na odiv víra v neomezené možnosti (člověka typu) homo faber, všude, kde je patrný eschatologický význam práce, techniky, vědeckého využívání přírody.

Autor vidí moderního člověka jako toho, kdo svými průmyslovými projekty, urychlováním "růstu", vědou desakralizující a přetvářející přírodu, svou schopností tvořit a pracovat nahradil čas. V tom je jeho "tragická velikost". Úvahy vztahující se k této skutečnosti podtrhují Eliadovu názorovou ahistoričnost. Kritizuje jednostrannost "uskutečnění" alchymistických snů v současnosti, smíření se s tím, že lidé jsou "dítkem času", jehož údělem je historičnost - bytí v čase. Toto "vládnutí" časem je však vykoupeno lidskou prací, která nabyla profánního charakteru. "V podstatě lze říci, že člověk moderních společností v pravém slova smyslu převzal úlohu Času, že se vysiluje prací, kterou místo Času koná, že se stal bytostí výlučně časovou". Výsledkem tohoto procesu, kdy čas je vnímán jako prázdný a nevratný, je pocit marnosti lidské existence. Jsou to pouze hry, představy, vášně, mýty, zábavy, sny a hlavně náboženství, které dle M. Eliadeho odolávají tomuto tragickému vědomí.

Rumunský badatel v knížce Kováři a alchymisté nastínil svou představu vzniku "krize" moderních společností spojenou s uskutečněním představ a snů alchymistů pouze za cenu zřeknutí se jejich původních významů. Autorova ahistoričnost je mírněna tvrzením, že s časovostí se lze smířit, "pokud dospějeme k správnějšímu pojetí Času". Co však znamená "správnější pojetí času" se čtenáři v této knize nedozví, respektive nedozví se to "pouze" z ní. Odpovědí na ni je totiž celá "soteriologická" tendence Eliadova díla. Představy, sny, mýty, náboženství tu vystupují jako techniky umožňující "návrat" a vymanění se z "vpádu" času do světa, zpět do pravého času a pravého bytí.

V Eliadově kreativní hermeneutice je alchymie zjevně soteriologickou technikou. Kniha Kováři a alchymisté tak nevybočuje z filosofické základny celého autorova díla, je napsána se stejnou ideou. Ocenit je však třeba netradiční srovnání původních alchymistických myšlenek s charakterem moderních společností a moderní vědy. Jejich rozbor, který je doplněn o originální historicko-filosofickou kritiku, představuje Mirceu Eliadeho nejen jako historika náboženství, ale též jako významného myslitele a filosofa.

23.02.2012 19:24:43
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one