Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Michael Harner: Cesta šamana

Michael Harner: Cesta šamana - obrázek

Michael Harner: Cesta šamana - obrázek

DharmaGaia, 2010, překlad Gato
Šaman je dokonalým zřecem. Je pro něj typická práce ve tmě nebo alespoň se zavřenýma očima, což mu umožňuje jasné zření. Z tohoto důvodu šamani obvykle provádějí svoji praxi v noci. Některé druhy šamanského zření lze provádět i s otevřenýma očima, ale tento druh vnímání má obvykle menší hloubku. V temnotě ztrácejí rozptýlení, jimiž na vědomí působí obvyklá realita, svůj vliv, takže šaman se může lépe soustředit na ty aspekty neobvyklé reality, které jsou pro jeho práci zásadní. Avšak tma samotná pro šamanské zření nestačí. Zřec musí též vstoupit do ŠSV (šamanský stav vědomí), což se často děje za pomoci bubnování, chřestění, zpěvu a tance. Šamanské osvícení je doslova schopnost osvětlit temnotu, uzřít ve tmách to, co jiní nedokáží vnímat. Možná že právě toto je ten nejprapůvodnější význam slova „osvícení“. Tato zvláštní schopnost zření je u eskymáckých šamanů Igluliků nazývána qaumanEq, což znamená „svícení“ či „osvícení“.

Iglulický šaman Aua popisuje šamanské osvícení těmito slovy: (…) pokoušel jsem se stát šamanem s pomocí druhých, ale neměl jsem úspěch. Navštívil jsem mnoho proslulých šamanů a dal jim velké dary (…) Vyhledával jsem samotu a stal jsem se brzy velmi melancholickým. Občas jsem usedavě plakal a cítil jsem se nešťastný, aniž jsem věděl proč. Pak se vše bez jakéhokoli důvodu náhle změnilo a já pocítil obrovskou nevysvětlitelnou radost, radost tak mocnou, že jsem se jí nedokázal zbavit, ale musel jsem ji přetvořit v píseň, velmi mocnou píseň, která obsahovala pouze jedno slovo: Radost! Musel jsem použít všechnu sílu svého hlasu. A pak uprostřed takového výbuchu tajemného a úchvatného prožitku jsem se stal šamanem – ani jsem sám nevěděl, jak k tomu došlo. Prostě ze mě byl šaman. Viděl jsem a slyšel zcela novým způsobem. Získal jsem své qaumanEq, své osvícení, šamanské světlo mozku a těla, a to takové, že jsem nejenom byl schopen zřít skrze temnotu života, ale to stejné světlo vyzařovalo i ze mě. Bylo nepostřehnutelné pro lidské bytosti, ale bylo viditelné pro všechny duchy na zemi, na obloze i v moři. A tito duchové přicházeli ke mně a stávali se mými pomocníky.

Údajně každý dům u indiánů Belakulů ze severozápadního pobřeží USA měl díru v podlaze, která se používala jako vstup do Dolního světa: Ten svět pod námi (…) se nazývá Asiuta’ nEm. Popisy Dolního světa pocházejí v první řadě od šamanů, kteří věří, že tento kraj navštívili během svého transu. Jedna stará žena tvrdila, že během transu jako malé děvče navštívila Dolní svět. Vchod vedl dírou, která se nacházela v každém domě mezi vstupními vraty a ohništěm.

Mimochodem, soustředné kruhy mandal často připomínají trubicovitě zužující se tvar, kterým se často vyznačuje tunel. Meditace s mandalou může vést k prožitku připomínajícímu vstup do tunelu. Jak Joan M. Vastokasová trefně poznamenala ve své diskusi o určitých rysech šamanského umění, „(…) soustředný motiv se zdá být pro vizionářské prožitky charakteristický a symbolizuje otvor, skrze nějž šaman proniká do Dolního světa nebo Nebe, jejichž prostřednictvím transcenduje fyzický vesmír“.

Může se stát, že při průchodu tunelem člověk ztratí směr nebo uvázne v uzavřeném prostoru. Občas se to stává i zkušeným chívarským šamanům. Pokud nemůžete najít cestu dál, tak se uvolněte a chvíli počkejte. Nakonec se bez námahy, i když poněkud zdlouhavě, dostanete zpět. O tom pojednává následující případ: Jednou jsem při táboření pozoroval veverky, které žijí v zemi. Jejich nory byly všude kolem. Rozhodl jsem se, že jednou z těchto děr poputuji dolů. Začal jsem tedy těmi malými tunely klesat. Náhle jsem však dosáhl místa, kde se tunel řítil kolmo dolů, a já začal padat ohromnou rychlostí. Za chvíli jsem dorazil na konec. Padal jsem však tak rychle, že jsem ho nezaregistroval. Nemohl jsem se zastavit a nevěděl jsem, kam mířím. Všude kolem byla tma. Začal jsem být trochu dezorientovaný. Nahoru jsem se vrátil mnohem pomaleji, než jsem se dostal dolů, ale nakonec se mi to podařilo, i když jsem nešel stejnou cestou.

Všeobecně rozšířené shody v šamanských metodách a přesvědčeních ze všech částí světa jsou podrobně zaznamenány v Eliadově klasickém díle Le Chamanisme (Šamanismus). Právě díky konzistenci tohoto starobylého systému léčení a získávání síly mohou Eliade a ostatní s jistotou hovořit o výskytu šamanismu mezi společenstvími lidí, která byla dlouho izolována od druhých. Například jeden antropolog poznamenal: „Kdekoli se s šamanismem setkáváme i v dnešní době – ať už v Asii, Austrálii, Africe či Severní a Jižní Americe, šamani v podstatě fungují takřka totožným způsobem a používají podobné techniky – jsou to ochránci psychické a ekologické rovnováhy společenství svých lidí (jak celé skupiny, tak jejich jednotlivců), také fungují jako prostředníci mezi viditelným a neviditelným světem, vládcové duchů, léčitelé ovládající nadpřirozené prostředky atd.“ Šaman je schopen „překročit lidské podmínky a volně se pohybovat – tam i zpět – různými sférami kosmu (…)“.

Proč je tedy v různých částech původního světa šamanské poznání ve své podstatě tak neměnné? Domnívám se, že jednoduše proto, že spolehlivě funguje. Lidé během mnoha tisíciletí a metodou pokusů a omylů v často velmi odlišných ekologických a kulturních situacích dospěli k stejným závěrům, které vytvořily esenciální principy a metody šamanské síly a léčení.

I mimo Severní Ameriku je duch ochránce stejně důležitý, ale často je v antropologické literatuře nazýván jinými jmény, jako například „duch opatrovník“ v dílech o sibiřském šamanismu nebo „nagual“ v Mexiku a Guatemale. V australské literatuře může být zmiňován jako „totem pomocník“, v evropské literatuře jako „duch společník“. Někdy je duch ochránce nazýván prostě „přítelem“ nebo „průvodcem“. Ať už se nazývá jakkoli, je to základní zdroj síly šamanova fungování. Lidé sice mohou mít ducha ochránce, to z nich však ještě nedělá šamany. Jak zdůrazňují Chívarové, ať už to dospělí vědí nebo ne, je pravděpodobné, že jim v dětství pomáhal duch ochránce, jinak by neměli dost ochranné síly nutné k dosažení dospělého věku. Co se týče ducha ochránce, hlavní rozdíl mezi obyčejným člověkem a šamanem spočívá v tom, že ho šaman aktivně využívá, když se nachází ve změněném stavu vědomí. Šaman svého ducha ochránce často vidí a radí se s ním, společně podnikají šamanské cesty, získává od něj pomoc a používá ho, aby pomohl druhým vyléčit se z nemocí a zranění. Kromě ducha ochránce mívá šaman běžně i řadu duchů pomocníků. V porovnání s duchem ochráncem se jedná o individuální menší síly, ale šaman jich může mít k dispozici stovky, a dohromady tvoří velkou kolektivní sílu. Tito duchové pomocníci mají specializované funkce pro konkrétní úkoly. Šamanovi obvykle trvá celé roky, než jich nashromáždí větší počet.

Na šamanismu je mimojiné zajímavé, že v případě použití drogy si ji často bere spíše léčitel než pacient, i když někdy drogu užijí oba. Tomuto kontrastu se západní moderní medicínou lze snadno porozumět, když uvážíme, že šaman musí provádět své léčení ve změněném stavu vědomí. Důvodem tedy je umožnění vstupu do skryté reality. Zodpovědnost za takovou práci má šaman, nikoli pacient.

Šaman přebývá v neobvyklém stavu vědomí pouze nepatrnou část svého času, a to pouze tehdy, když je potřeba vykonat nějaký šamanský úkol. Šamanismus je prací na částečný úvazek. U Chívarů, Konibů, Eskymáků a většinou i u dalších přírodních společenství je mistr šaman obvykle aktivním účastníkem ekonomických, společenských a dokonce i politických záležitostí komunity. Často bývá i výborným lovcem či zahradníkem, řemeslníkem či umělcem, myslitelem a odpovědným členem rodiny a společenstva. Schopnost mistra šamana úspěšně fungovat v obou rozdílných realitách je považována za důkaz jeho síly.

Stoprocentně pravdivým tvrzením je bezpochyby to, že pro šamanskou praxi je nutný určitý stupeň změněného vědomí. Vnější pozorovatelé ze Západu často ani nepostřehnou, že šaman je v lehkém transu, právě proto, že jim chybí osobní šamanské zkušenosti. Hultkranz zcela správně tvrdí: Může se zdát, že šaman jedná v bdělém stavu, avšak ve skutečnosti se jeho mysl zaobírá vnitřními vizemi. Sám jsem byl svědkem toho, jakým způsobem léčil jeden severoamerický medicinman. Fungoval ve stavu lehce zastřeného vědomí, což vnější pozorovatel nemohl dost dobře rozeznat. Avšak jeho dodatečné svědectví o tom, co viděl během léčení, jasně poukázalo na fakt, že se nacházel v lehkém transu.

Jak tvrdí australský antropolog A. P. Elkin, vize aboriginských šamanů „nejsou pouhými halucinacemi. Je to vizualizovaný a ztvárněný myšlenkový útvar, který může na nějakou dobu existovat nezávisle na tom, kdo jej stvořil… Když daná osoba zakouší takovou vizi, nemůže se hnout, ale je si vědoma toho, co se děje kolem. Jeden šaman z kmene Kattangů mi řekl, že byl schopen zřít a vědět, co se děje, ale bylo to, jako by byl mrtvý, bez pocitů.“

Pokud tunguzský asistent bubnuje sám, šaman vůbec chřestidlo nepoužívá. Místo toho navodí správné tempo tancem a rytmem cinkání zvonečků a kovových ozdob, které má připevněné na oděvu. S jejich pomocí vede buben a doplňuje jeho zvuk o vyšší frekvence. Tato technika vnáší do šamanova nervového systému i prvek tělesných pohybů, který se dobře doplňuje se zvukem. Neboť jak poznamenává Širokogorov, „(…) tanec je částečně vyvoláván nezbytností vyluzovat rytmické zvuky“.

Volný překlad šamanské básně Čukčů ze Sibiře od Davida Cloutiera:

Věci, které šaman zří

Vše, co je, žije

Na strmém říčním břehu
zní hlas, který mluví
Spatřil jsem toho, komu ten hlas patří
Poklonil se mi
rozmlouval jsem s ním
a on mi zodpověděl všechny mé otázky

Vše, co je, žije

Malý šedý ptáček
malá modrá hruď
zpívá v dutém kmeni
svolává své duchy tanečníky
zpívá své šamanské písně
Datel na stromě
To je jeho buben
Má svůj bubnující zobák
a strom se chvěje
duní jako buben
když sekera osekává jeho bok
Všechny tyto věci odpovídají
na mé volání

Vše, co je, žije

Lucerna chodí kolem
zdi toho domu mají jazyky
dokonce i miska má svůj skutečný domov
kůže spící ve svých vacích
v noci bděly a rozmlouvaly
paroží na hrobech
se zvedá a krouží kolem mohyl
zatímco mrtví vstávají
a vyrážejí na návštěvu živých


Šaman může pracovat celou noc nebo třeba i několik nocí, aby uzdravil jediného pacienta. Vytvoří společně s pacientem dvojčlenné spojenectví, při němž se jejich nevědomí vzájemně proplétají v heroickém partnerském boji proti chorobě a smrti. Nicméně toto spojenectví je ještě něčím větším, poněvadž je to i spojenectví se skrytými silami Přírody, silami, jež nelze spatřit za denního světla, kdy materiální potřeby běžného světa rozptylují vědomí. A tak se tento pár, šaman a pacient, vydávají na pouť do jasnosti temnoty, kde nejsou rušeni vnějšími a povrchními podněty, takže šaman může zřít skryté síly působící v hlubinách nevědomí a využít jich (nebo s nimi naopak bojovat) pro blaho a přežití pacienta. Někdy samozřejmě šamani nepatří do pacientovy rodiny a v některých společnostech si skutečně nechávají za své služby platit. Ovšem jinde, jako například u Cimšjanů ze severozápadního pobřeží Severní Ameriky, je celkem běžné, že když pacient zemře, šaman svou mzdu vrátí.


------------------------------


Pavlína Brzáková: Cvičím svého ducha

Po knihách Carlose Castanedy a jeho cvičení magických pohybů tensegrita k nám přichází další metodologická příručka: Cesta šamana z pera amerického antropologa Michaela Harnera. Kniha s podtitulem Jak probudit svůj vnitřní potenciál odhaluje skryté duchovní krajiny domorodých kmenů, které civilizace zatlačila až na samou hranici přežití, a předkládá čtenáři jejich pradávné způsoby komunikace se spirituelním světem. Základy šamanismu, které si lze četbou a následnou praxí osvojit, mají sloužit k získání vnitřní síly a k upevnění zdraví. „Někdo se může zeptat, zda se dá šamanismu naučit z knih,“ píše v úvodu Harner. „Například mezi Koniby z horní Amazonie je „učení se od stromů“ považováno za lepší než učení se od druhého šamana. Poněvadž však naše kultura disponuje literaturou, (…) základní metodologické informace vám může poskytnout psaný průvodce.“
Cesta šamana zdánlivě připomíná učebnici pro samouky. Její čtivost však umocňují Harnerovy vzpomínky na jeho první šamanské iniciace, které mu otevřely jeho vlastní šamanskou cestu. Ta začíná šamanským putováním, kdy nás provádí rozličnými stavy vědomí, jež završuje získání silových zvířat a předmětů síly. Harner upozorňuje zejména na křišťály, které hrají v šamanismu velkou roli. Když chce šaman probudit ducha křišťálu a získat jej jako cenného pomocníka, vezme velký krystal a buší jím do skály. Musí tlouci opatrně, protože, kdyby ho rozbil, „ukončil by svět“ a přišel by přitom o život.
Harner také nabádá k opatrnosti při léčbě druhého člověka: „Posílejte sílu pouze jeho zvířeti. Neposílejte ji přímo druhé osobě, protože by jí to mohlo ublížit. Nechť síla bezpečně proniká skrze jejího vlastního ochránce, neboť přímo lze pomoci pouze silovému zvířeti. Také se vyvarujte toho, abyste posílali svou vlastní energii na pomoc druhé osobě. Pouze vás to vyčerpá a zjistíte, že už nemáte dost sil pokračovat v práci směřované na pomoc pacientovi.“
Knihu uzavírají bohaté odkazy na odbornou literaturu, ale také propagaci Harnerových workshopů a činnosti nadace Foundation for Shamanic Studies, kterou Harner spolu se svými příznivci založil.
Šamanismu se začal aktivně věnovat od roku 1956, kdy navštívil ekvádorský indiánský kmen Chívarů a kde také prošel prvním zasvěcením. Později pobýval u původních etnik v horní Amazonii, Mexiku, západní části Severní Ameriky, v kanadské Arktidě a Laponsku, a jeho badatelská práce ho vynesla na post profesora antropologie na Yaleově, Kolumbijské a Kalifornské univerzitě. Od roku 1961 praktikuje šamanské léčení a od 70. let učí tyto metody na svých seminářích po celém světě. Kniha Cesta šamana je v tomto ohledu důmyslným nástrojem sloužícím k výuce šamanismu tam, kde má dosud naději na přežití – paradoxně v civilizovaných zemích, kde byl v minulosti vymýcen.
Harner otevírá šamanskou mysl jako rozlehlou neoranou půdu a předkládá ji zájemci o šamanství, aby ji svou každodenní pílí a systematickým úsilím zúrodnil. Cvičení se děje vleže v uzavřené, temné místnosti bez nábytku, v bezpečí před rušivými zvuky a vlivy, v doprovodu skutečného bubnování, nebo nahrávky bubnu na CD. Proč ale zavřené dveře místnosti a sluchátka na uších, když je šamanismus spojený s přírodou a jejími zvuky? V tomto ohledu Harnerův koncept „esenciálního šamanismu“, který je takto vyjmutý z různých kulturních kontextů a předložený Zápaďanům bez skutečné přírody, z níž ostatně vzešel, poněkud pokulhává. Harner se tak svou činností zasazuje o rozvíjení tzv. městského šamanismu navzdory tomu, že sám došel k zasvěcení v jeskyni na nedostupném místě.
(recenze byla publikována v Respektu 20/2010)
08.12.2011 00:35:37
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one