Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Malidoma Patrice Somé: Z vody a ducha

Malidoma Patrice Somé: Z vody a ducha  - obrázek

Malidoma Patrice Somé: Z vody a ducha - obrázek

Rituál, magie a zasvěcení v životě afrického šamana
Nakladatelství Paprsky, 2006, překlad Jiří Fiala



http://www.paprsky1.de/malidoma_-_z_vody_a_ducha_-_prvni_2_kapitoly.pdf 

http://gnosis9.net/obchod/?1246,z-vody-a-ducha 

Jako čtyřletý chlapec byl Malidoma unesen jezuity z rodné vsi ve státě Burkina Faso a další roky svého života strávil v katolickém semináři a měl se stát knězem. Ve věku dvaceti let ze semináře utekl - po potyčce s jedním z kněží. Vydal se na dlouhou cestu zpět ke svému kmeni Dagarů.

Jelikož se za dlouhou dobu své nepřítomnosti stal zčásti bělochem, mohl ho kmen přijmout zpět pouze pod jednou podmínkou: že prodělá Baor - zasvěcení, bez něhož se nelze stát dospělým mužem a poznat své osudové určení. Autor v knize působivě líčí zážitky a vnitřní proměny v poli napětí mezi dvěma světy. Rituál je životu nebezpečný, plný magických události a přestupů do jiných dimenzí.

Malidoma úlohu zvládl a přežil. Stařešinové kmene ho pověřili, aby se vrátil do bílého světa a obeznámil lidi Západu s duchovním bohatstvím jejich kmenové kultury - pokus o záchranu kultury, odsouzené západní civilizací k zániku.

----------------------

V kultuře mého národa, dagarské, nemáme slovo pro nadpřirozeno. Nejvíc se tomuto pojmu blíží slovo  Yielbongura, „věc, kterou nelze sníst věděním“. To slovo říká, že život a síla určitých věcí spočívá na jejich odolnosti vůči třídícímu vědění, které dnes lidé uplatňují na všechno. V realitě Západu existuje zřetelná propast mezi duchovnem a materiálnem, mezi náboženským a světským životem. Taková představa je Dagarům cizí. Pro nás je, jako pro mnoho dalších kmenových kultur, nadpřirozeno součástí všedního dne. Pro Dagaru je materiálno jen duchovnem, které přijalo tvar. Světskost je náboženství, laděné v nižší oktávě – místo odpočinku od vysokého napětí náboženské a duchovní praxe. Neboť  přebývat v říši svatého je zároveň vzrušující a strašné. Je třeba udělat občas malou přestávku. V dagarském světě se nerozlišuje ani mezi realitou a obrazotvorností. Pro nás existuje mezi myšlenkou a skutečností nejužší vztah. Představovat si něco, čili soustředit na to silně myšlenky, může toto něco přivést k bytí. Lidé, kteří například pohlížejí na život pesimisticky a očekávají vždycky to nejhorší, také všeobecně tuto realitu vytvářejí. Oproti tomu lidé, kteří očekávají, že jim věci poslouží k lepšímu, většinou svět také tak zažívají. V říši svatého sahá tato souvislost dokonce ještě dále. Neboť co jiného je magie než schopnost soustředit myšlenky a energie tak, aby se dostavily události na viditelné úrovni? Dagarský světonázor toto vše zahrnuje. Když si někdo něco dokáže představit, má to přinejmenším možnost existence.

Jsem pevně přesvědčen, že nepokoj, který pohání moderního člověka, má kořeny v narušeném vztahu k předkům. V mnoha nezápadních kulturách stojí předkové se světem živých v nejniternějším a ab-solutně životně nezbytném vztahu. Jsou stále připraveni poskytnout radu, poučení a sílu. Tvoří cestu mezi tímto a budoucím světem. A nejdůležitější – a nejparadoxnější – je, že ztělesňují směrnice pro naplněný život – pro všechno, co je v životě cenné. Z nevyrovnaného vztahu mezi živými a mrtvými může vzejít jen chaos. Když se člověk mojí kultury podívá blíže na potomky západních lidí, kteří vnikli do naší země, vidí jen lidi, kteří se musejí stydět za své předky. Byli to vrazi a lupiči, převlečení za průkopníky pokroku. To, že kultura takových lidí musí být nemocná, je nasnadě. Dagarové věří, že v případě takové nerovnováhy je povinností živých, předky vyléčit. Když se předkové nevyléčí, obtěžuje jejich nemocná energie duše lidí, kteří měli povinnost jim pomoci. Nikoliv všichni západní lidé mají takový nezdravý poměr ke svým předkům. Ale pro ty, u nichž tomu tak je, mají Dagarové po ruce model, jak vyléčit předky a tím i sebe.

Během druhého roku na vysoké škole jsem přece jen upoutal pozornost učitelů. Bylo stále obtížnější ulít se z přednášek. Když mě profesor vyvolal, abych zodpověděl otázku, hledal jsem instinktivně odpověď v jeho auře, jako při zkouškách. Byla to pro mne výzva číst z otevřené knihy. Metoda fungovala tak dobře, že se na mne jednoho dne učitel nedůvěřivě podíval a zeptal se: „Umíte číst myšlenky?“ Přirozeně jsem řekl, že ne. Vždyť jsme v moderním světě, v němž je cosi takového nemožné.

--------------

Dědeček byl mým důvěrníkem, kam má paměť sahá. Mezi dědy a vnuky je těsný vztah. První roky tráví chlapec zpravidla ne s otcem, ale s dědečkem. To, co dědy a vnuky spojuje – a na tom se otec nijak nepodílí – je jejich zvláštní blízkost ke kosmu. Neboť dědeček se zakrátko navrátí tam, odkud vnuk právě přišel. Proto je vnuk nositelem zpráv, které dědečka zajímají. Děd podněcuje vnuka všemožně, aby mu předal zprávy od předků dřív, než je dítě zase zapomene, k čemuž dříve či později nevyhnutelně dojde. Můj dědeček si tyto zprávy opatřoval pomocí hypnózy. Uspal mě a vyptával se.

Ale tento vztah k vnukovi neskýtá výhody jen dědečkovi. On totiž musí obdržené zprávy předat zase vnukovi a držet se přitom pravidel, která se týkají jen dědů a vnuků. Musí seznámit nového člena společenství s obtížnými úlohami, které před ním leží na kamenité stezce života. Pro Dagary je každý člověk „vtělení“, tzn. duch, jenž přijal tělo. Naše pravá přirozenost je duchovní. Člověk přichází na svět, aby splnil určité úlohy. Zrození není nic jiného než příchod někoho, koho už někdo zná, obyčejně nějakého předka, do tohoto světa, kde se má zhostit důležitých úloh. Předkové jsou opravdovou školou živých. Jsou nositeli moudrosti, podle níž se lidé v tomto světě mají řídit. Životní energie předků, kteří se ještě znovu nezrodili, se projevuje v životě přírody – ve stromech, horách, řekách a tiché vodě. Dědové a babičky mají tudíž k energii a moudrosti předků nejblíže ze všech příslušníků kmene. Proto je jejich zájem o vnuky a vnučky zcela přirozený. Člověk, který ztělesňuje určitou hodnotu, se samozřejmě zajímá o každého, kdo přichází z místa, kde tato hodnota existuje v čisté formě. Stařešinové se zajímají o nový život prakticky od okamžiku početí, vždyť zatím nezrozené dítě přichází právě z míst, kam oni brzy půjdou.

-----------------------------

Některé písničky, které se zpívají na pohřbu šamana u Dagarů:

Můj pes chytil antilopu -
ale kdo kdy viděl bezhlavého psa
chytit antilopu?
.......
Nikdy už neuslyšíme
Hřmění, vycházející
ze lví tlamy.
Nikdy už neuvidíme
pracky, jež kdysi sloužily
pokoji naší vsi.
Jak dlouho můžeme ještě přežít?
Jé Jé Jé.
...........
Blesk přináší hřmot
přicházejícího hromu.
Hrom teď však přišel sám,
bez posla.
Ó, jaký je hněv přírody!
Jé jé jé jé.

------------------

Všichni běloši, kteří sem přišli a uvrhli nás do bídy, jsou posedlí trpícími duchy svých předků. To proto, jelikož lidé tam, odkud bělochové přicházejí, neumí truchlit. A jelikož jejich předkové neodpočívají v pokoji, nedokážou to ani živí. Ti lidé jsou vnitřně prázdní. Kdo v nitru nic nevlastní, nemůže druhému nic přinést. ... Duch, který pohání bílé, je duch krajního rozvratu - a velmi mocný, když musí tuto rozvrácenost obhajovat. Kamkoliv přijde, všude s sebou vnáší nový řád, řád rozvratu. Stále žije v napětí a nepohodě, to je pro něj jediný způsob existence. Naše společenství potřebovalo dlouho, než jsme to pochopili. Bílý muž není silný - je jen zděšený. Zbledl hrůzou, jinak by nebyl bílý. Jeho hrůza ho stravuje a on s ní bojuje o život. Dokud nebude sám se sebou v míru, nenechá nikoho na světě na pokoji.

-------------------

http://www.knihystehlik.eu/knihystehlik/eshop/0/0/5/400-Z-VODY-A-DUCHA-Malidoma-Patrice-Some

...Otec se ke mně obrátil s formálním dagarským pozdravem, který ohlašuje něco závažného. Řekl, že byl v obecní radě a chce o tom se mnou mluvit.
“Konalo se to shromáždění kvůli mně?” zeptal jsem se.
“Ano – ovšem! Ne proto, že bys byl první, kdo se do obce vrátil, nýbrž proto, že jsi k nám jako první přinesl tento druh vědění. To, co víš, není obyčejné vědění. Znamená to, že v sobě nosíš Baor bílého muže. Jeho duch teď žije v tobě. V jistém smyslu tu ještě vůbec nejsi. Je to tak, jako by tvé skutečné já bylo ještě někde jinde a pořád ještě hledalo cestu domů. Sedíš tu přede mnou jako ten kněz, který sem před patnácti lety přišel a vzal nám tě. Tvá duše je v jeho rukou. A to je to, o čem rada uvažuje.”
“Je to snad moje vina, že mi byla ukradena duše?”
“Však víš, že není. Nikdo ti nic nevyčítá, není to ničí vina. Osud je vždycky nevyzpytatelný..”
“Tak to jsem raději neměl chodit domů.”
“To se taky nedá říct, protože jsi nástrojem osudu. Tvé jméno je tvým osudem. Nikdo neví, jestli se vrátit bylo správné nebo nesprávné. Ale svému osudu neujdeš.”
“A proč je tedy o mě takový zájem?”
“To už jsem ti vysvětloval. Máš v sobě cosi, cosi velmi subtilního, cosi, copochází ze tvého styku s bílými – a teď bys chtěl žít tady, kde kdysi byl tvůj domov. Ale nemůžeš tady žít takový, jaký jsi, aniž bys toto místo měnil v to, čím jsi. To přesně udělal běloch se zemí černocha. Nemohl zde žít, aniž by naši vlast nepřetvořil ke svému obrazu. Lidé této obce vědí moc dobře, že cesty bílého muže znamenají smrt. Všichni běloši, kteří sem přišli a uvrhli nás do bídy, jsou posedlí trpícími duchy svých předků. To proto, jelikož lidé tam, odkud běloši přicházejí, neumějí truchlit. A jelikož jejich předkové neodpočívají v pokoji, nedokážou to ani živí. To je příšerné. Ti lidé jsou vnitřně prázdní. Kdo v nitru nic nevlastní, nemůže druhému nic přinést.
Ty nejsi běloch. A jelikož ses tu narodil, musí být postaráno o to, aby ses k tomu místu hodil. Musí se ti umožnit vrátit se docela, nežli tvá bílá bytost promění celou obec a přinutí ji, aby se připodobnila tobě. Když se člověk změnil tak, jako ty, jsou jen dvě možnosti: buď zemřeš do své staré bytosti – a to je bolestivé, - nebo donutíš všechno ostatní, aby zemřelo do tebe. Ta první možnost je lidská, ta druhá ne. V prvním případě se jedná o dílo moudrosti, v druhém o dílo strachu. Stařešinové ti chtějí dát možnost přizpůsobit se obci, nežli si ty přizpůsobíš ji.”
“Co tedy stařešinové zamýšlejí?”
“Co skutečně cítí v břichu, nevím. Ale myslím, že si dělají opravdu starosti. Tvé vědění tě váže k místu, které neznáme – a přesto jsi tady. Jeden z našich problémů je to, jestli je možné, abys byl zároveň tam i tady.”

-----------------

Kmenová výchova sestává ze tří částí: rozšíření zrakové schopnosti, zničení návyku těla pohybovat se stále jen na jedné existenční rovině, a zprostředkování schopnosti cestovat do jiných dimenzí a opět se vrátit. Zdokonalení zraku není nic nadpřirozeného; být součástí přírody a mít širší obzor je zcela "přirozené".  Překonání ustálenosti těla je nejobtížnější částí zasvěcení. Jako při cvičení zraku jsou přitom i zde různé nevědomé blokády. Člověk musí dospět za rub strachu a projít širé pouště hrůzy a paniky, aby nakonec došel ke klidu, pociťovanému v nepřítomnosti jakéhokoliv strachu. Teprve tehdy dochází ke skutečné změně. Je to jeden ze základních předpokladů pro cestu do jiných světů. Tento druh výuky není nic víc a nic méně než návrat k vlastnímu pravému já, to znamená k božskému v nás.
18.04.2012 12:38:41
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one