Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Ken Eagle Feather: Toltécká stezka

Ken Eagle Feather: Toltécká stezka - obrázek

Ken Eagle Feather: Toltécká stezka - obrázek

Volvox globator, 2006, překlad Jana Velvarská
tanec - stát se přístupným větru:

Při západu slunce, když nad horizontem probleskovalo poslední světlo, jsem vystoupal na malý kopec, postavil se čelem k západu, rozpřáhl paže, rozevřel dlaně a běžel na místě. Během chvíle mi do dlaní začala tryskat energie. Paže se protáhly, ztuhly, téměř ztvrdly. Nato jsem pocítil, jak mi energie začíná proudit rukama a prostupuje tělo. Závan větru mě udeřil do tváře. Přestal jsem tančit, nasedl do auta a odjel. Po celý zbytek noci jsem zůstal bdělý, aniž bych pil kávu či použil umělé stimulaty. Když jsem dorazil do Austinu, měl jsem ještě dost energie, abych si zašel na večeři a choval se společensky.   

--------------------------

Jednou se mi naskytla příležitost sledovat a uvidět Toltéka, jak předvádí část stopařského tance. Zpočátku stál vzpřímeně, uvolněný a pozorný. Pravou ruku měl ohnutou v lokti směrem vzhůru, takže pravá dlaň byla v rovině s pravým ramenem. Prsty držel u sebe a otevřenou dlaň měl natočenou vně. Tato strana těla symbolizovala počáteční postoj neochvějné rovnováhy. Levá paže visela volně podél levé strany s prsty zaťatými v pěst, což představovalo sílu snění. Pravá paže poté klesla a překřížila hruď, jako by tanečník hranou něco sekal. Znamenalo to, že stopování (pravá strana) by měla vládnout snění (levé straně). Smyslem bylo ukázat nutnost využít snahu o osvobození k ovládnutí sil, které mají svůj původ v cestách do neznáma, doméně snění. Následně se levá pěst stočila vzhůru, zaklesla se za pravé zápěstí a obě ruce směřovaly vzhůru. Tento pohyb naznačoval, že snění by mělo pozvednout stopování a být používáno k většímu osvobození se. Obě ruce pak spočinuly na srdci, kde vytvořily písmeno X na znamení, že se obě strany spojily v srdci a pro jeho účely jich má být také využito.

----------------

Dobrým všestranně použitelným způsobem, jak začít zírat, je zírat na stín. Zadívejte se na stín a nechte ho se proměňovat. Zírejte a svým záměrem nasměřujte vědomí, aby vstoupilo do stínu. Zjistíte, že stíny mají velmi bohatou texturu. Také si můžete pohrávat s hloubkou pole. Vyšlete své vědomí ke stínu a nechte stín, aby se k vám přiblížil, aniž byste se museli fyzicky pohnout. Nadále zírejte, dokud neuvidíte, jak ze stínu vyzařuje světlo. To znamená, že jste navodili spojení s druhým polem.

Jelikož vás zírání může velmi rychle přenést mimo běžný každodenní svět, je při zírání na vodu či při snaze o výrazný posun mimo vlastní meze záhodno, aby někdo zíral s vámi. U mnoha lidí dokáže voda vnímání značně vychýlit.

------------------

Když jsem se vrátil do svého bytu, uchýlil jsem se na lůžko s cílem meditovat. Cítil jsem vedle sebe jakousi cizí energii. Otevřel jsem oči a uviděl kolem postele stát čtyři jakoby mimozemské bytosti. Rysy jejich tváří však byly ostřejší než u Plejáďanů, na které jsem byl zvyklý. V duchu jsem je slyšel ptát se, zda chci vystoupit z těla. Když se mé snové tělo téměř oddělilo od fyzického, couvl jsem zpět. Neznal jsem ty bytosti a náhle podlehl pochybnostem.  

----------------------

Ken Eagle Feather, vlastním jménem Kenneth Smith, je americký spisovatel, autor knih o toltécké spiritualitě, v nichž navazuje na učení dona Juana Matuse, u kterého byl deset let učedníkem. Vystudoval pedagogiku na University of South Florida. Od roku 1983 se účastnil různých programů v Monroeově institutu ve Virginii. Institut vyvinul technologii napomáhající synchronizaci elektrické aktivity mozku, umožňuje tak dlouhodobě zaměřovat pozornost na různé dimenze vědomí. Povahu vědomí a metafyzické systémy začal zkoumat v roce 1963. Žije v Richmondu ve Virginii.

------------------------------

Žít jako Tolték

Toto učení snad může někomu na první pohled připadat jako náboženství, tím ale rozhodně není. Nevyžaduje ani uctívání, ani bohoslužby. Je to životní princip a způsob poznávání. Je zároveň i metafyzickým systémem, tedy v klasickém slova významu oborem filozofie zabývajícím se povahou skutečnosti. Abychom se však s jeho pomocí mohli někam posunout, nelze o tom jen hovořit, je třeba ho používat a žít.

Pro Cestu Toltéků je charakteristické, že její různé tradice skýtají hlediska, metody a techniky, které fungují společně tak, že člověku umožňují vnímat více než pouhou běžnou každodenní realitu. Tyto vlastnosti jsou ověřitelné. Jediné, co je třeba, je poctivě a vytrvale učení praktikovat. Tím se v důsledku samo kultivuje vědomí, že hmotný svět je pouze jedním z četných světů a že náš vztah k těmto světům se neustále mění a vyvíjí. Bez ohledu na konkrétní podobu stezky je Cesta Toltéků vždy jen nástrojem. Může člověku pomoci vnímat to, co považuje za posvátné, ale sama o sobě posvátná není.

Cesta Toltéků dokáže obsáhnout různé osobní postoje a přístupy. V souladu s tím vyzývá člověka - vyžaduje od něj - aby tříbil svou individualitu a ovládl ji. Boj proti rigidnímu, navyklému chápání vlastního já má don Juan na mysli, když říká, že: "Válka je pro bojovníka absolutní boj proti individuálnímu já, které člověka připravilo o jeho sílu."

Proto don Juan stále nabádá své učedníky k tomu, aby se zbavili vlastní důležitosti. V samém jádru vlastní důležitosti se nachází sebereflexe neboli stav, kdy se v otázce po uspořádání světa neustále obracíme jen k sobě samému. Proto se toltécká tradice vymyká omezením každého náhledu na svět. Jak konstatuje don Juan, to, na čem záleží, není lpět na systému, ale dospět k vlastní celistvosti, ke své plné přirozenosti.

Zapomeneme-li, že systémy a tradice jsou pouze technikami, vzniká dogma a my ztrácíme, co jsme s námahou vydobyli. Don Juan řešil tento problém tak, že vyžadoval, abych si uvědomil, že jeho chování vychází z účasti na jiné skutečnosti. Nechtěl, abych si myslel, že skýtá novou, významnější, a tedy "pravdivou" skutečnost. Chtěl, bych si stejnou měrou všímal běžné i neobyčejné skutečnosti, porovnával je na základě jejich vzájemného vztahu a poté mezi nimi proklouznul v naději, že se osvobodím.

Díky don Juanovu učení nastal okamžik, kdy jsem v toltéckém světě dosáhl úrovně partnerství. Došlo k tomu, když jsem ovládl dostatečné množství prvků tohoto světa. Tím se generovala síla, která mi uspořádala vnímání do neobyčwjného rámce. Pak jsem měl k dispozici prostředky, abych se mohl prolnout mezi dvěma skutečnostmi: běžnou každodenní realitou, v níž jsem vyrůstal, a světem Toltéků. Proniknutím mezi nimi jsem učinil svůj první krok ke svobodě.

Stav zvýšeného vědomí

Stav zvýšeného vědomí je, stručně řečeno, vnímání pozvednuté mimo běžnou skutečnost. Pravidla toho,co je "normální", se nicméně mění. Snáze lze proniknout do neobyčejné skutečnosti. Nadpřirozeno se stává přirozeným. Stav zvýšeného vědomí vzniká vyvážením prvého a druhého energetického pole. Jejich vzájemná rovnováha je základním principem veškerého toltéckého úsilí.

Florinda Donnerová odkazuje na tento stav jako na "snovou bdělost". Tento termín odpovídá, jelikož zvýšené vědomí probouzí aspekty podobné snění. Neživé předměty ožijí. Texty na billboardech se náhle a magicky proměňují. Obrazy na stěnách se rozhýbou a probudí k životu. Stromy gestikulují, mnohdy ukazujíce, kterou cestou se dát, a skály v noci září osvětlujíce úzké stezky. Může nám připadat, že se skutečnost místo posunutí na vyšší úroveň nenapravitelně zhroutila. V praktickém užití však zvýšené vědomí bystří smysly a zpřesňuje intuici. Zlepšuje schopnost jednat s lidmi a umocňuje smysl pro dobrodružství a radost. Obdařuje nás větší vitalitou.

Jako u jiných stavů vědomí i stav zvýšeného vědomí přichází a odchází. Spustit jej může i pouhá maličkost. Stejně tak to však může být i výsledek dlouhé, usilovné práce. Můžete do něj vstoupit na pět vteřin, pět hodin nebo na zbytek života. Cílem Toltéků je tohoto stavu dosáhnout a udržet jej.

Don Juan často udeřil Castanedu mezi lopatky právě proto, aby tento posun vyvolal. Většina don Juanova učení probíhala, právě když byl Castaneda ve stavu zvýšeného vědomí. Později don Juan vysvětluje, že k posunu Castanedova vědomí stačila pouze jeho přítomnost a plácnutí do zad bylo jen trikem, taktickým manévrem, který měl odvrátit Castanedovu pozornost. Měl umožnit don Juanovu neochvějnému záměru - přesně zaměřené energii - aby tento posun uskutečnil.

Do stavu zvýšeného vědomí lze vstoupit také umělými prostředky, jako například pomocí zvukové technologie, kterou vyvinuli v Monroeově institutu nedaleko Faberu ve Virginii. Institut byl založen Robertem Monroem, autorem dnes již klasického díla Journeys Out of the Body (Cesty mimo tělo) i současnější publikace Ultimate Journey (Rozhodující putování). Stručně řečeno využívá tato technologie zvuk k harmonizaci elektrické činnosti levé a pravé hemisféry, které korespondují s pravou a levou polovinou těla. Jejich rovnováha vytváří stav zvýšeného vědomí.

Orel a jeho emanace

Orel je zdrojem celého universa. V současnosti by jej někteří nazvali Bohem. Není to bytost, a přesto je. Je to síla, nebo snad stav. Existuje mimo veškeré meze, a tedy i mimo možnost definice. Lze na něj při nejlepším nepřímo poukázat či jej stručně popsat. Vyzařuje energetické emanace, které prostupují celé universum, kde přenášejí impulsy a vzorce života, hmoty a dalších Orlových manifestací. Energetické tělo člověka existuje jako součást emanace vymezující lidské vědomí. Když je energie uvnitř něho zadržena, probouzí se vědomí sebe sama.

Emanace dávají příkazy ne nepodobné přírodním zákonům řídícím naše chování. To je ovlivňováno například zemskou přitažlivostí a setrvačností stejně jako řadou dalších zákonů. Jsme součástí této energie, a můžeme tak vydávat i své vlastní příkazy. Právě díky tomu dokážeme stavět letadla a využívat zákony, kterými rušíme platnost jiných zákonů, například zemské přitažlivosti. Don Juan říká, že lidské vědomí se vytváří ve velmi úzkém spektru emanací. Můžeme tedy vydávat příkazy jen v rámci striktně vymezených hranic. Zbývající část Orla zahrnuje rysy universa dalece přesahující lidské porozumění i uvědomění. Odtud vyvstává otázka: Skutečně emanace ovládáme, nebo jsou naše příkazy součástí vlády Orla, která v nás vyvolává pocit, že my jsme tím, kdo rozkazuje? Je tento pocit vlády skutečností, nebo jen odrazem vytvářejícím iluzi, že jsme sami strůjci svého osudu? Zde leží podstata prastaré otázky, zda člověk disponuje svobodnou vůlí, či nikoliv.

Ve smyslu snahy po dosažení poznání je emanace lidského vědomí jen jako malé orlí pírko. To, co o něm víme, představuje oblast známa. Vše, co o něm ještě nevíme, ale můžeme vědět, jeho vztah k ostatním perům a to, z čeho je utvořeno, pak zahrnuje oblast neznáma. Zbývající díl Orlových emanací představuje nepoznatelno. Můžeme ho zřejmě zahlédnout, protože cítíme jeho vliv, avšak protože má více vlastností, které jsou vlastnostem pera nepodobné, nemáme se k čemu vztahovat. Je naší přirozeností, že ho nedokážeme pochopit.

Don Juan říká, že přestože je orel mezi vidoucími všeobecně uznáván, způsob, jakým se vztahujeme k jeho emanacím, je individuální. "Jinými slovy, o emanacích neexistuje žádná trvalá verze, která by byla okamžitě po ruce, jako ji máme o Orlovi." Tato otevřenost interpretace dala vzniknout různým metafyzickým tradicím. Každá tradice skýtá pohledy na věc zakládající se na představách svých vůdců i na kulturních vlivech obecně, tedy na tom, k čemu se lidé mohou vztahovat a co mohou přijmout. Nehledě na individuální praktiky tyto náhledy zpravidla spojuje uznávání jediné sjednocující síly. Například hlavní světová náboženství jsou monoteistická. Křesťané, židé, muslimové se orientují různě, ale sdílejí společnou představu jednoho všemohoucího Stvořitele.

Občas jsem Orla viděll. Poté,co jsem se o něm dočetl v Castanedových knihách, jsem pociťoval silnou touhu jej spatřit. Don Juan říká, že vidoucí druhého cyklu ho popisují jako "cosi, co připomíná černobílého, nekonečně velkého orla". Orlové hráli v jejich mytologii významnou roli, je pro ně tedy praktické popisovat zdroj universa z úhlu svého pohledu na svět. Popis abstraktní síly coby bytosti sice zkresluje její chápání, skýtá však zároveň způsob, jak se k ní vztahovat.

Okamžiky, kdy jsem ho viděl , si byly podobné v tom, že jsem během meditace cítil, jak mne cosi žene do dimenze ohromných rozměrů. Nerozkládala se tam žádná krajina, jak si ji běžně představujeme. Těžko popsatelné světelné pole vyvolávalo pocit nekonečné světelnosti. Vnímal jsem mnoho barev: oranžovou, růžovou, modrou, fialovou, broskvovou. Ale všechny se zdály být součástí jediné barvy. Nic je nerozdělovalo, a přece byly oddělené. V samém středu mého zorného pole se udělalo černo. Černé místo rostlo vzhůru až do nedohledna. Připomínalo chicagský mrakodrap Sears Tower. Bylo to, jako bych stál půl bloku od něj, nakláněl se dozadu a natahoval krk, abych ho uviděl celý. V každé místnosti se nacházel jedinečný svět a celá budova tyčila až do nekonečna.

Poté jsem pochopil don Juanova slova, že vidění  Orla je emanací, která potvrzuje sebe sama. Říká, že dojde-li k rozšíření vědomí sebe sama je výsledkem "vize Orla a Orlova vyzařování. Ale žádný Orel ani jeho vyzařování vlastně neexistuje. To, co je, to je cosi, co žádná živá bytost nemůže nikdy pochopit." Občas jsem Orla viděl.

https://www.facebook.com/notes/pulcherrima-rosa-new-age-society/ken-eagle-feather-tolt%C3%A9ck%C3%A1-stezka/125142720921213

---------------

Ken Orlí Pero a dědictví Carlose Castanedy

Pokud u nás Carlos Castaneda získal svými knihami vedle nadšených obdivovatelů i zaryté odpůrce, Ken Eagle Feather to bude mít ještě mnohem horší. Na stranu jeho odpůrců se totiž přidá i mnoho z těch, kteří tvoří nerozbornou falangu Castanedových přívrženců. Aniž by byl jeho žákem či souputníkem, navazuje ve své knize na nauku dona Carlose, používá jeho termíny a dokonce si osobuje přímý kontakt s donem Juanem opřený o těžko dokazatelná setkání v této i jiné skutečnosti.

Když jsem se s jeho knihou Putování se Sílou setkal poprvé, byl jsem na rozpacích. Jedná se o legitimní navázání na Castanedovu nauku, pokus o identifikaci s obdivovaným autorem nebo dokonce o mrzkou snahu přiživit se na finančně nečekaně úspěšné řadě knih o indiánském šamanu donu Juanovi?

Začal jsem se knihou probírat a pozvolna se seznamovat s životními příběhy a postoji člověka, který vyměnil kariéru námořního pěšáka za klopotné putování po cestě poznání sebe sama. Jeho vyprávění připomíná spíše deníkové poznámky než literární dílo, občas se opakuje, ale nese nezaměnitelný punc upřímnosti. Po přečtení první kapitoly jsem o autorových záměrech přestal zcela pochybovat a začal jsem se zabývat pouze sděleními a návody, které jsou v knize obsaženy. Nakonec jsem musel připustit, že jsem nalezl mnohem více, než jsem původně očekával.

Ezoterně zaměřený evropský intelektuál si musí uvědomit, že Ken Eagle Feather je Američan a má vzdělání odpovídající své životní dráze. Není sběhlý v tradicích Starého světa, srovnávacím náboženství či klasické literatuře. Jeho výpovědi a hlavně interpretace proto znějí často naivně a některé prameny, ze kterých čerpá, může mnohý evropský badatel považovat za obskurní. Ale o formu v předložené knize vůbec nejde. Ken Eagle Feather patří k těm nemnoha, kteří, obrazně řečeno, zatopili pod athanorem. Nehledal v naukách, které na své cestě poznal, intelektuální pochopení. Prostě jenom zkusil, jestli se Kámen mudrců skutečně nedá vyrobit. S minimem pochybností a strachu se vydal do temných zákoutí lidské podstaty a získal zkušenosti dnes zcela neběžné. Skutečnost, že se při jejich interpretaci opírá pouze o jemu známé doktríny, by neměla nikoho překvapit. Odsoudit některé pasáže jen proto, že se zabývají Mimozemšťany nebo zážitky z parapsychologické laboratoře, by bylo krátkozraké. Nakonec sám autor mnohokrát opakuje, že interpretace je poplatná prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, a že podstatná je pouze osobní zkušenost Síly.

Jak Castanedovi čtenáři vědí, jedním z jeho hlavních problémů bylo zařazení zkušeností z jiné skutečnosti do kontextu své představy sebe sama. Potřeboval k tomu ujištění, že se nejedná o subjektivní halucinace, jež nemají žádnou oporu ve skutečnosti. Potřeboval k tomu od dona Juana to, co on sám nazýval zvláštní konsenzus. Prostě ujištění, že tak to mezi námi čaroději chodí, tak to my vidíme a tak to všichni prožíváme. Právě v poskytnutí tohoto zvláštního konsenzu vidím hlavní význam předložené knihy. Carlos Castaneda jej samozřejmě poskytuje také, ale prostředí, ve kterém se většinou pohybuje, je pro normálního pěšáka cesty často příliš exotické. Rekvizity jako indiánští šamani, šustící chaparall a liduprázdná poušť jsou uprostřed Evropy nedostupné. Ken Eagle Feather se pohybuje v normální společnosti. Jeho návody si může zkusit na vlastní kůži i běžný obyvatel paneláku. Každý, kdo zakusil či zakouší stavy, jež naše společnost běžně označuje za nenormální a které se snaží do normy mocí silou vrátit, si tak může klidně říci: "Nakonec o nic nejde. Ken Eagle Feather to měl taky."

Musíme se však vrátit k jedné zásadní věci, a tou je legitimita napojení Kena Eagle Feathera na tradici toltéckých šamanů, se kterou se veřejnost seznámila prostřednictvím Carlose Castanedy. Tradice znala jediný způsob obohacení zlatého řetězu nauky o další článek. Ústní předání, kterým učitel uznal žáka za svého pokračovatele a poskytl mu tak právo na výuku dalších následovníků. V naší evropské kultuře se většina podobných řetězů přetrhla již v minulých stoletích. Ale v Orientě, a podle Carlose Castanedy i v Americe, přetrvaly podobné řetězy ústního předání až do naší doby. Nicméně právě naše století se stalo řadě takových řetězů osudné. Mnozí tradiční učitelé buď pochopili zvláštní volání doby či pouze podlehli jejímu tlaku a s dosud skrytými naukami seznámili zatím nevídaný počet žáků. A někteří z těchto žáků pak tradici porušili s konečnou platností tím, že svěřené nauky uveřejnili tiskem. Řada z nich dokonce s plným požehnáním svého učitele, jako tomu bylo i v případě Carlose Castanedy. V okamžiku, kdy existuje kodifikovaná podoba nauky v knižní formě, však ztrácí význam tradiční postup jejího předávání. Ten, kdo podobnou nauku otiskne, přijímá všechny čtenáře za své žáky a vzdává se práva rozhodovat o tom, který z nich ji pochopil a který ne. Každý z nich pak může sám rozhodnout, zda se za pokračovatele nauky považuje či nikoli. Na tuto skutečnost upozorňuje i Ken Eagle Feather hned v první kapitole své knihy, kde mluví o čtvrtém cyklu nauky.

A úplně nakonec poslední otázka. Jak to vlastně bylo s donem Juanem? Setkal se s ním Ken Eagle Feather osobně nebo se jedná jen o jeho fantazii? Sám přece píše, že indiánovi, jehož považoval za dona Juana, příliš nerozuměl a že se s ním dorozumíval především neverbálně. Nebyl tedy celý don Juan jen výplodem jeho touhy po setkání s učitelem Carlose Castanedy? Lidé vyznávající pouze v každodenní skutečnosti mohou zcela právem považovat proklamovanou známost s donem Juanem za velmi spornou. Lidem, kteří předpokládají existenci i jiných skutečností, pak může být zcela jedno, koho to vlastně Ken při svém putování potkal.

Kancelář starého orla, leden 2000
http://www.volvox.cz/knihy/castaneda/castaneda.php
23.12.2011 16:20:29
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one