Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

John Perkins: Svět proměn

John Perkins: Svět proměn - obrázek

John Perkins: Svět proměn - obrázek

Volvox Globator, edice Garuda, 1999, překlad Magdalena Bydžovská
Volvox Globator, edice Garuda, 1999, překlad Magdalena Bydžovská

"Předpokládáte, že se my zde v New Yorku můžeme vrátit ke způsobu života našich předků, žít jako Ačuarové?" bývá častá otázka na Johna Perkinse. Obvyklá jeho odpověď je, že to není reálné, avšak že se můžeme vrátit k více udržitelným životním stylům, takovým, které více zdůrazňují extázi než materialismus. Můžeme se vrátit k principům, na kterých jsou založené šamanské kultury. Můžeme využít tezi věřících měnitelů forem, koncept, který praví, že se věci dějí z nám nepochopitelných důvodů, avšak můžeme je akceptovat, neboť se tak děje pro větší dobro; že není žádná evoluční pyramida; že jsme opravdu neoddělitelní od "ostatního"; že sen ve všech svých aspektech, jak vědomých, tak mimo vědomí, je naše přímé spojení s mocí, která je vyšší než my sami a že štěstí se netýká produkce a konzumace, ale je čistě záležitostí našeho pocitu jednoty, pospolitosti, prožití euforie z čistého bytí.

Technika změny snu podle tibetských šamanů. John Perkins získal tento návod od Marianny Bellazi:
Úvodní poučka: Když chceš něco změnit, tak se tím staň. Nestačí ale něčím se stávat, musíš tím být. Jaksi naplno.
Za prvé si vyber sen. Něco o čem sníš už dlouho a moc a moc. Ten sen může být kupříkladu někdo něco, kým čím se chceš stát nebo něco, co chceš zažít.
Za druhé si se zavřenýma očima představ černé místo. Jakési prázdno. Takové to, co máš v hlavě v noci, když se ti nic nezdá. Ani nemusíš moc dlouho čekat a v tý tmě se objeví stříbrné světélko. Prostě hvězdička. Pak už hvězda. Zašli svůj sen k této hvězdě. Mrkni se na to, jak ten sen hvězda pohlcuje.
Za třetí dostaň hvězdu, samosebou s tím snem, do svého čela a dovol jí projít svým třetím okem dovnitř hlavy.
Za čtvrté si představ v duchu vnitřek své hlavy jako křišťálovou nebo zrcadlovou kouli. Sen a hvězda se teď odrážejí a zvětšují v tom skvostném místě.
Za páté pozoruj, jak sen a hvězda třikrát explodujou. Pokaždé místo aby byly zničeny, jim je dodávána šťáva, jsou výraznější. Vlezou dokonale do tvé mysli.
Za šesté nech hvězdu a sen klesat do svého srdce. Představ si jej, své srdce, jako místo lemované křišťály, kde se sen a hvězda zvětšujou.
Za sedmé pozoruj, jak sen a hvězda třikrát explodujou. S každou explozí se znovu utvrď ve svém úmyslu zhmotnit ten sen. Probudit ho k životu. Vnímej sílu ve svém srdci a splynutí, které se odehrává mezi tvým srdcem, snem a hvězdou.
Za osmé je nech stoupat, hvězdu a sen, vzhůru hlavou skrze třetí oko do temnoty.
Je jednou jasné, že když to všecko provedeš dobře, tak to nemůže nezafungovat a sen se splní.

---------------

Jindřich Göth: JOHN PERKINS - Muž s aktovkou zabijáka
26.08.2010, Instinkt

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/osud/john-perkins-muz-s-aktovkou-zabijaka_25492.html

Při leteckém neštěstí zahynul v květnu 1981 ekvádorský prezident Jaime Roldós, politik, který se bránil vlivu amerických ropných společností. Dva měsíce poté spadlo letadlo, v němž letěl prezident Panamy Omar Torrijos, křížící americké plány na ovládnutí panamského průplavu. Po těchto dvou tragédiích se John Perkins rozhodl povědět světu o svém podílu na nich.

Rok po těchto událostech, které vzrušily svět, ale v USA byly zatlačeny na okraj mediálního zájmu, vznikly první náčrty jeho knihy Zpověď ekonomického zabijáka. Její první kapitoly předznamenával tento úryvek: "Ekonomičtí zabijáci jsou špičkově placení profesionálové, kteří okrádají vlády na celém světě o triliony dolarů. Přečerpávají peníze ze Světové banky, Americké agentury pro mezinárodní rozvoj a jiných zahraničních organizací pro pomoc do pokladnic velkých korporací a do kapes hrstky bohatých rodin, které ovládají přírodní zdroje planety. K jejich nástrojům patří zfalšované finanční bilance, zmanipulované volby, úplatky, vydírání, sex a vraždy. Hrají hru starou jako dávné říše, která však v našich časech globalizace nabývá nových a děsivých rozměrů. Vím o tom své. Byl jsem ekonomickým zabijákem."

Pokořen vlastními zbraněmi

Počátkem 80. let knihu nedokončil. Byl od toho odrazen. Začínal ji pak ještě čtyřikrát, vždy na vlně některé pohnuté světové události: po americké invazi Panamy roku 1989, po první válce v Perském zálivu, po somálské krizi, po vstupu Usámy bin Ládina na světové politické kolbiště.
Občas svůj nápad předestřel některému z velkých nakladatelství. Nejvstřícnějším postojem, s nímž se tam setkal, byla rada, aby z knihy udělal beletrii, fikci. Prodávala by se ve stejném regálu jako knihy Johna le Carrého či Roberta Ludluma.

To odmítal s argumentem, že právě to, že jde o non-fiction, o popis reality, je na jeho knize to nejcennější a čtenářsky nejzajímavější. Beztak ale šlo jen o teoretické disputace, protože Perkins se až do poloviny prvního desetiletí našeho století nedostal ve své knize za pár úvodních kapitol. Dobře míněné rady, jež mu jeho nápad rozmlouvaly, mu v mnohém připomínaly arzenál nečistých triků, které sám roky používal jako ekonomický zabiják. Ty nejjemnější měly podobu důrazných varování. Jiné hraničily s pohrůžkami. Další měly podobu úplatku.

Perkins přiznává, že jeho odhodlání a odvaha se v průběhu let zocelovaly jen pozvolna. Varování uposlechl, pohrůžky se zalekl, úplatek přijal.

Kniha Zpověď ekonomického zabijáka tak vyšla až roku 2005 u málo významného amerického nakladatele. Vzbudila pozornost, i když mainstreamová média ji vesměs ignorovala, pokud se s podporou ministerstva zahraničních věcí USA, jež cítilo nutnost reagovat na knihu oficiálním vyjádřením, nepustila do zdrcující kritiky knihy.

Bývalý ekonomický zabiják, který v té době už dlouho pracoval v soukromé sféře a v posledním čase se začal angažovat v antiglobalistickém hnutí, odkladu vydání nelitoval. Do knihy se dostalo i aktuální dění včetně obrazu americké hegemonie otřesené po teroristických útocích ze září 2001. Z Perkinsova hlediska je však ještě důležitější epizoda z oblasti, jež mu v minulosti zprvu profesionálně, poté i lidsky přirostla k srdci. S tragicky zahynuvším ekvádorským prezidentem Roldósem se osobně sblížil, i proto ho jeho smrt tak zasáhla. Byl to podle jeho slov intelektuál, umírněný muž, jenže měl daleko k socialistickým revolucionářům spojovaným obvykle s daným regionem. O něco více než dvacet let poté sklidil Ekvádor trpké ovoce v podobě prezidentského vítězství levicového Lucia Gutierreze.

Týden po volbách dostal nově zvolený prezident návštěvu. Ekonomičtí zabijáci se nevykazovali žádným pověřením, tím méně vládním. Tihle měli k dispozici pár stovek milionů dolarů pro prezidenta a jeho rodinu a požadavek, aby nová vláda poslušně spolupracovala s americkou stranou a s ropnými společnostmi. Jako alternativu nabídli jinou návštěvu, která už má zbraň nabitou kulkou s jeho jménem.

V takové Sofiině volbě prezident neobstál. Do dvou měsíců zavedl pro svou zuboženou zemi úsporný program, který ohrožoval existenci nejméně majetných tříd, zvýšil ceny paliv a na rok zmrazil platy zaměstnanců ve veřejném sektoru.

Dva roky nato populistu smetla z úřadu vlna lidového odporu.

Bez povolení zabíjet

John Perkins byl sice zabiják, ale striktně ekonomický, nikoli fyzický. Muži s kulkou pro populistického prezidenta či mechanici pracující na letadle jeho předchůdce či jeho panamského protějšku přicházeli až v kritických případech, kdy úsilí jeho a jeho kolegů v oblecích a s kufříky plnými ekonomických analýz selhalo. V tak nouzových situacích je posílaly příslušné agentury – CIA či Národní bezpečnostní agentura. Právě posledně zmíněná se v jednu chvíli zajímala o mladého absolventa Boston University, kterou Perkins vystudoval v 60. letech. Prominula mu i hříchy aktivistického mládí, jež ho už na konci 60. let zavedlo právě do země, jež se mu měla stát osudem, do Ekvádoru, kde působil v řadách mírových dobrovolnických složek. NBA hodila na váhu složky Perkinsovy osobnosti – na jedné straně jeho přísnou rodinnou výchovu, vedoucí jej cestou kalvinistického puritánství k ctnostem, na druhé jeho chladnokrevnost a také nespokojenost s vlastním životem, který se krátce po škole vyznačoval nedostatkem peněz, neúspěchem u žen, citovou vykolejeností. Když ho rekrutovala, přihlédla i k podstatné drobnosti – hrozila mu vojenská služba ve Vietnamu, které se za každou cenu chtěl vyhnout. Oťukávání NBA trvalo týdny, ale pak překvapivě ustalo. Jako by jej agentura pustila ze zřetele. Nikdo mu nebránil, když přijal nabídku na místo v ekonomické poradenské firmě Chas. T. Main.

To až po delším čase Perkins zjistil, že z hledáčku NBA neunikl, že agentura jen šikovně manipulovala životem mladíka, kterého si vyhlédla jako perspektivního pro své potřeby. Prostřednictvím některých členů vedení byla firma Chas. T. Main expoziturou NBA.

Perkinsův vstup mezi elitu ekonomických zabijáků se podobal scénám z bondovky, jakkoli jeho pozdější úkoly nikdy nevyžadovaly, aby nosil zbraň. Jeden z prvních úkolů pro nového zaměstnavatele jej přiměl zajít do bostonské městské knihovny. Tam u stolku zoufale listoval knihami ve snaze najít triviální informaci o stavu kuvajtské ekonomiky. Starší, leč velmi krásná žena sedící ve studovně proti němu mu po nějaké chvíli přisunula před oči otevřenou knihu s požadovanou informací a vizitku. "Požádali mě, abych vám pomohla ve školení," řekla polohlasem.
A tak ho uvítala ve světě ekonomických zabijáků.

Převrat na zkoušku

Bondovka pokračovala. Dáma, tajemná Claudine, byla dobře obeznámená s výsledky testů, které s Perkinsem prováděla NBA. Znala jeho slabost pro peníze, moc a druhé pohlaví. První dvě položky mu přislíbila, třetí slabinu využila bezprostředně. V čerstvém Perkinsově manželství se otevřela rána, která vedla k pozdějšímu rozvodu.

"Nejste sám. Jsme ojedinělý druh angažovaný do špinavého byznysu," tak zněla jedna její poučka z mnohatýdenního školení. "Nikdo se o tom nesmí dozvědět, ani vaše žena. Budu k vám naprosto otevřená, naučím vás vše, co znám, pak si budete muset vybrat. Rozhodnutí je konečné. Jakmile se přidáte, je to na doživotí." Z Perkinsova života zmizela stejně nenadále, jako se v něm objevila, hned po jeho konečném rozhodnutí. Dále ho řídili jiní. Už věděl, že to je krycí taktika: aby ekonomické zabijáky nebylo možno vystopovat k agenturám či dokonce k vládě, rozmísťovali je do spřízněných poradenských a analytických firem, nebudících podezření.

V Indonésii, kam jej roku 1971 poslali na první misi s jedenáctičlenným týmem, se vyznamenal.

Podařilo se mu přesvědčit tamní vládu, že její odhad nárůstu poptávky po elektřině je nízký, že nevzroste o osm, nýbrž o dvacet procent. Zdůvodnil jim nutnost mnohem vyšší půjčky, než jakou zamýšleli, a přesvědčil je o potřebě širšího zapojení amerických firem do tak velkorysého projektu. Realita byla jiná, indonéský odhad byl realistický, ale to už bylo pozdě. V pasti nereálných splátek byla indonéská vláda ochotna k dalším ústupkům americké straně – elementární scénář, jaký se opakoval ve většině případů, pokud se nevyhrotily a nebylo třeba sahat k drastičtějším přesvědčovacím opatřením.

Po úspěšné misi v Asii poslali nadějného nováčka poprvé do Panamy, kde přesvědčil tamní slabou vládu, že americká kontrola Panamského průplavu je nezbytná, stejně jako je nezbytné udržet tuto jedinou plavební cestu a opustit myšlenku na společný projekt s Japonskem.

O něco náročnější oříšek ho čekal v Saúdské Arábii, která po zřízení OPEC roku 1974 Američany znepokojovala svou nevyzpytatelností. Bohatou zemi Saúdů nebylo možno uvázat k americké ekonomice přemrštěnou půjčkou. Bylo ale možné nabídnout jí technologickou pomoc v plánech vládnoucí dynastie na modernizaci země. Všechny velké projekty té doby, stavba měst v poušti, likvidace odpadků, vodárny, byly díky mravenčí činnosti ekonomických zabijáků úzce provázány s americkými firmami. Bylo dohodnuto, že Saúdové budou finanční rezervy investovat do amerických státních úpisů a o investice jejich výnosů se bude opět starat americké ministerstvo financí. V ekonomických dějinách si tato epizoda ze 70. let dokonce vysloužila pojmenování Aféra s praním špinavých saúdských peněz. O iniciativě nenápadných mužů se zabijáckými aktovkami v ní se však cudně mlčelo. Už vůbec se neprobíralo, že Perkinsovou úlohou mimo jiné bylo dodávat do ložnice vlivného saúdského šejka jednu modrookou blondýnu za druhou.

Pak jej vyslali do Íránu, kde si prožil svůj první asistovaný státní převrat. Americké tajné služby už měly s dosazováním vhodných vlád íránskému lidu zkušenost, začátkem 50. let vnuk prezidenta Roosevelta Kermit napomáhal svržení Mossadeghovy vlády a instalaci šáha na trůn.

Ten se po čtvrtstoletí už Američanům znelíbil, a tak se rozhodli obdobným způsobem jako tehdy, podněcováním muslimské revolty, dosadit za něj náhradníka. S cílem nabídnout zbytku muslimského světa přijatelného náboženského vůdce tak zrodili Chomejního – a později se jim situace na delší dobu vymkla z rukou.

Výčitky zabijákova svědomí

V Johnu Perkinsovi, který u všech zmíněných a několika dalších méně důležitých událostí byl a aktivně se v nich angažoval, se zatím hromadily pochyby o správnosti toho, co dělá, jež začaly hraničit s výčitkami svědomí. Byl to dlouhodobý proces, při kterém musel překonávat sebeuspokojení z toho, že primární potřeby, jak je v něm identifikoval vstupní test do NBA, měl ukojené: bral velmi slušný plat, protože jako jeden z nejšikovnějších lidí ve firmě Chas. T. Main se dostal až do jejího nejvyššího vedení. Měl vytouženou moc, což dokumentovaly vlády a hlavy států hroutící se na lusknutí jeho prstů. A s ukojením sexuálních pudů také už neměl problémy. Vedle toho ale narůstala deprese z toho, že svými činy zbídačuje miliony nevinných lidí.

Přátelil se s ekvádorským prezidentem Roldósem, jehož idealistické vize předznamenávající pozdější ekologické a antiglobalistické aktivity v něm víc a víc rezonovaly. Do toho přišel i rozvod s manželkou, kterou poznal ještě za studií. V roce 1981, po deseti letech v kůži ekonomického zabijáka, se Perkins rozhodl vyskočit z rozjetého vlaku. A navzdory varování tajemné zasvětitelky Claudine to šlo. Přežil fyzicky i společensky.

Počátkem 80. let se znovu oženil a založil vlastní firmu na využití alternativních zdrojů energie. Pracoval i na první verzi své knihy, ale morální prozření ještě nebylo u konce: stačil úplatek v podobě lukrativního poradenského postu a první kapitoly knihy putovaly do šuplíku.

Začal se starat o ekologickou agendu a také o zvyšování šancí ohrožených lokálních kultur na přežití.

Sám kupodivu také přežil. V podmínkách konspirace, v jaké pracoval, se to zdá až neuvěřitelné. Sám ale konspirační teorie odmítá. Říká, že činnost, kterou provozoval, neměla ráz státního spiknutí, a o to je to podle něj horší. Korpokracii, jak nazývá nadvládu vlivných firem, tvoříme my všichni sami, my ji umožňujeme, a i proto je pro nás tak těžké se jí postavit a čelit jí. "Konspirace znamená dopouštět se něčeho zásadně nezákonného. Taková tato strategie není. Avšak v jejím rámci dochází ke spoustě drobných konspirací." Přesto se Perkins stal vděčným objektem pro rozličné vyznavače konspiračních teorií.

Vodu na mlýn jim ženou i recenzenti a analytici, kteří Perkinsovy knihy – po Zpovědi přišla další, nazvaná Tajné dějiny amerického impéria – podrobili drtivé kritice. V očích konspirátorů jsou to žoldáci establishmentu, najatí, aby zametli pravdu pod koberec. Perkins se stal klíčovou postavou filmové bible konspirátorů, obou dílů dokumentárního filmu Zeitgeist.

O živobytí má postaráno, i když už přestal zabíjet.

JOHN PERKINS

28. 1. 1945, Hanover, New Hampshire, USA

Vystudoval management na Boston University. Po studiích nastoupil pod dohledem Národní bezpečnostní agentury, která si jej vytipovala pro spolupráci, do poradenské firmy Chas. T. Main. Toto místo se však stalo jen zástěrkou pro činnost ve službách amerických státních a ekonomických zájmů. Stal se tzv. ekonomickým zabijákem, vyjednavačem a konzultantem, nutícím rozvojové země k přijetí nevýhodných půjček a dalších podmínek, jež je dovádějí k naprosté a bezvýchodné závislosti na amerických financích a firmách. Inicioval státní převraty, vedl vyjednávání, jež ústila v politické vraždy. Po deseti letech se z tohoto angažmá vyvlékl, založil firmu na využívání alternativních energií a stal se bojovníkem proti globalizaci. Je autorem několika knih, z nichž největší pozornost vyvolala Zpověď ekonomického zabijáka (2005), o dva roky později i zfilmovaná.

------------

http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=2775&rok=2006&cislo=37

Jiří Silný: Doznání ekonomického zabijáka

Kniha muže, který pomáhal ožebračovat třetí svět, prošel konverzí a rozhodl se sepsat svědectví, není velkou literaturou, ale má neobyčejnou výpovědní sílu.

Kdo je to EHM, economic hit man? V jednom interview popisuje John Perkins svou bývalou práci jako úkol budovat americké impérium, starat se o to, aby co nejvíc zdrojů z celého světa plynulo do Spojených států. Perkins pracoval oficiálně jako ekonomický poradce a jeho rady byly drahé. Šlo o záměrně nereálné optimistické analýzy budoucího ekonomického rozvoje a s ním spojených potřeb výstavby infrastruktury – Perkinsovou specialitou byla energetika. Ve spojení s politickým a vojenským nátlakem a s korupcí tento postup vedl k neúnosnému zadlužení mnoha zemí, které si nechaly poradit. Půjčka musela být příliš velká, než aby ji bylo možné splatit, ale nejen to: „Jednou z podmínek půjčky – dejme tomu jedné miliardy pro zemi jako je Indonésie nebo Ekvádor – je, že země devadesát procent z půjčky pošle zpátky nějaké americké firmě nebo firmám, nějakému Haliburtonovi nebo Bechtelovi, které vybudují infrastrukturu.“ Peníze často vůbec neopustí Spojené státy. V jiných případech hraje svou roli Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, instituce, které jsou, jak známo, Spojenými státy ovládány, protože zde mají vzhledem k pravidlům hlasování právo veta.

Nesplatitelnost dluhu uvede takovou zemi do trvalé závislosti na věřiteli – takovou zemi lze vydírat: v uvedeném příkladě Ekvádoru vynucením přístupu k ložiskům ropy v amazonském pralese.

„(…) a oni se stávají našimi služebníky, našimi otroky. Je to impérium,“ shrnuje Perkins výsledek. Z velké části kvůli takovým dluhům a nekalým obchodním praktikám umírá denně sto tisíc lidí hladem nebo jeho bezprostředními důsledky.

Jak vznikla krize zadlužení

Perkinsova kniha přináší podstatné doplnění našich znalostí o mechanismu vzniku krize zadlužení. Role studené války, kdy se znepřátelené tábory předháněly v podpoře spřátelených nebo váhajících režimů třetího světa, je dobře známá. Vznikaly tak dluhy často spadající do kategorie dluhů nelegitimních, které většinou ale dodnes chudé země musejí splácet, i když se už zbavily diktátorských režimů. Do očí bijící neochota věřitelských zemí dluhovou krizi opravdu účinně řešit a podivná politika mezinárodních finančních institucí, které závislého postavení dlužníků využívají k otvírání trhů pro globální koncerny, které jejich závislost a zranitelnost ještě prohlubují, naznačují, že se dosud příliš nezměnilo.

Ale míra cynismu, jakou odhaluje Perkins, může být pro leckoho přece jen překvapivá. Tím víc, čím častěji se na straně věřitelů pokrytecky mluví o špatném vládnutí a korupci v chudých zemí.

V knize se dozvídáme o autorově působení v Indonésii, Panamě, Íránu, Kolumbii, Ekvádoru a v Saúdské Arábii a osudy těchto zemí sleduje v druhé části knihy i v pozdějších letech. Přitom každá z kapitol by vydala na napínavý román ve stylu Johna Le Carré.

Například propojení rodiny Bushů se saúdským panovnickým rodem i s rodinou Bin Ládinů je díky filmu Micheala Moora Fahrenheit 9/11 známo už všeobecně. Perkins poskytuje zajímavé informace z doby námluv mezi USA a Saúdskou Arábií na počátku sedmdesátých let v době ropné krize, na kterých se osobně podílel až do té absurdní doslovnosti, že k jeho úkolům patřilo i opatřit jednomu ze saúdských princů blondýnu do postele. I v naší svobodné zemi už máme zkušenosti se sexuálním apetitem saúdských princů. Podle Perkinsova líčení byla výsledkem dohoda, že Saúdové vloží své petrodolary do amerických státních obligací, americké firmy za úroky vybudují v Saúdské Arábii infrastrukturu, Saúdové udrží přijatelné ceny ropy, Američané je za to udrží u moci – a dosud to všechno jakž takž funguje. Saddám Husajn v Iráku stejným způsobem spolupracovat nechtěl…

Perkinsova kniha není žádná velká literatura a stejně jako dělal ekonomického poradce bez odpovídajícího vzdělání úspěšně, protože bez skrupulí, nepůsobí ani jako politický analytik dojmem experta, ale spíš zapáleného amatéra, který chce odčinit, co napáchal. Perkins píše hodně o své motivaci: proč přijal práci ekonomického zabijáka i proč se z ní posléze vyvlékl, aby ještě daleko později vydal své svědectví – konečný impuls představovaly teroristické útoky 11. září 2001. Jeho líčení působí přesvědčivě, tím jak je poněkud naivní – i přes změnu postoje je pořád ještě evidentní, jak hochovi z novoanglické kalvinistické rodiny postavení, přinášející mu prestiž, peníze a krásné ženy, dělalo dobře. Právě ženy se mu staly osudné, protože podstatně ovlivnily jeho rozhodování, když práci ekonomického zabijáka ­přijímal, i když ji opouštěl.

Jak působí moc

Jeho bondovské představy brzy vybledly a díky tomu, že se na rozdíl od svých kolegů skutečně zajímal o lidi a země, do kterých byl vyslán, provázely jeho činnost občasné záchvaty špatného svědomí. V případě Panamy dokonce vyloženě porušil zásady své role, uzavřel s generálem Torrijosem víceméně poctivou dohodu a svým vlivem patrně i přispěl k tomu, že za Carterova prezidentování Panama dosáhla dohody o navrácení průplavu pod svou svrchovanost (smlouvu schválil Kongres většinou jednoho hlasu). Ale tam, kde Perkins jako ekonomický zabiják zklamal, nastoupili, jak píše, agenti CIA – Torrijos se stal obětí atentátu, stejně jako prezident Ekvádoru Roldós; těmto dvěma mužům Perkins svou knihu připsal. Přitom nenabízí nějakou vypracovanou teorii spiknutí. Říká jen, že on dobře věděl, co dělá, a že k tomu byl instruován. Mnozí jeho kolegové snad jednali v dobré víře nebo se prostě o důsledky svého jednání nezajímali, ale je zřejmé, že všichni vědět mohli. Protože si hodně lidí klade otázku, jak systém moci vlastně funguje, uvedu jeden obšírnější citát:

„Dospěl jsem k přesvědčení, že tito muži většinou jednají s vírou, že dělají správnou věc. (…) byli přesvědčeni, že komunismus a terorismus jsou zlé síly (…) a že jsou své vlasti, svým dětem a bohu zavázáni obrátit svět ke kapitalismu. Zastávali také princip přežití silnějšího; když už měli to štěstí, že se narodili do privilegované společenské vrstvy, místo někde ve slumu, chápali jako svou povinnost, aby svůj sociální status odkázali i svým potomkům.

Byl jsem nerozhodný a někdy jsem tyto lidi viděl jako zasvěcence spiknutí anebo jako spiklenecké bratrstvo, které je odhodlané ovládnout svět. V průběhu času jsem je ale stále více srovnával s majiteli plantáží na americkém Jihu v době před občanskou válkou. Tito muži tvořili volné uskupení, které drželo pohromadě společné přesvědčení a společné zájmy; nebyla to malá elitní skupina, která by se scházela na tajných místech a kula temné plány… I když možná otroctví z filosofických důvodů odmítali, dokázali přesto, třeba jako Thomas Jefferson, tento ekonomický sytém ospravedlňovat jako nezbytný, protože by odstranění otroctví vedlo ke společenskému a hospodářskému chaosu. Vypadá to, že stejné je to i s vůdci moderní oligarchie, kterou jsem začal nazývat ,korporatokracie‘. Začal jsem si také klást otázku, kdo má prospěch z válek, z masové produkce zbraní, ze staveb přehrad a z ničení domorodých kultur a životního prostředí. Začal jsem se zajímat o to, komu prospívá, když statisíce lidí umírají hlady, kvůli znečištěné vodě a v důsledku nemocí, které by se daly snadno vyléčit. Postupně jsem pochopil, že to dlouhodobě neprospívá nikomu, že ale krátkodobě z toho, alespoň materiálně, profitují ti, kdo jsou na špičce pyramidy – moji nadřízení a já.“

Perkinsovo obrácení nebylo náhlé. Pracoval pro firmu Chas T. Main, zabývající se mezinárodním poradenstvím a zároveň, jak naznačuje, pro špionážní agenturu National Security Agency, jen deset let (1971 až 1981). Ale ještě i potom se nechal korumpovat a umlčovat lukrativními nabídkami: „(…) přijal jsem v devadesátých letech půl milionu dolarů za to, že tu knihu nenapíšu.“ Své svědomí pak uklidňoval tím, že se namísto dřívějšího prosazování megalomanských energetických projektů se svou firmou věnoval obnovitelným zdrojům energie. Nakonec ale podnikání nechal a zabývá se „změnou globálního vědomí“ – jedna kniha o šamanských technikách (Svět proměn) vyšla i česky. Teprve po dvaceti letech a na čtvrtý pokus sebral odvahu vydat své svědectví.

Perkins patří k malé, ale pozoruhodné skupině konvertitů, jako jsou Joseph Stiegliz, Jeffrey Sax, Noreena Hertzová aj. Tito novodobí Saulové/Pavlové se mění z protagonistů imperiálního systému v jeho kritiky – pozoruhodné tím, že dobře vědí, jak to chodí. Ale Perkins odhaluje víc a také dává víc v sázku, protože popírá mýtus o tom, že činnost vlád a mezinárodních finančních institucí je vedena těmi nejušlechtilejšími úmysly, i když se občas vloudí nějaká chybička.

Sax, také bývalý ekonomický poradce, mimo jiné v Polsku a Rusku, při konferenci Fora 2000 v Praze roku 2004 na otázku, co si myslí o svých doporučeních šokové ekonomické terapie pro postsocialistické země s odstupem času, odpověděl s plachým úsměvem: „Byla to chyba.“ Perkins našel odvahu o katastrofálních dopadech svého poradenství pro dotyčné země doznat: Přesně tohle jsme chtěli.
11.07.2008 02:22:51
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one