Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Gavriil Xenofontov: Sibiřští šamani a jejich ústní tradice

Gavriil Xenofontov: Sibiřští šamani a jejich ústní tradice - obrázek

Gavriil Xenofontov: Sibiřští šamani a jejich ústní tradice - obrázek

Argo, 2001, překlad Vladimíra Daňková

 

Gavriil Vasilevič Xenofontov se narodil v roce 1888 v Jakutsku, byl advokát, učitel, lékař, a potom se věnoval hlavně studiu šamanismu. V roce 1938 byl popraven při stalinských procesech. Během dvacátých let sbíral výpovědi Jakutů, Burjatů a Evenků, které vydal v několika pracech a zpracoval i v knize Šamanismus a křesťanství, kde navozuje paralelu mezi šamanskou mytologií a texty, na nichž bylo vybudováno křesťanství.

Píše se rok 1908. Gavriil podlehne nakažlivému intelektuálnímu vlivu Grigorije Potanina (1835-1920), etnografa a cestovatele, znalce Tibeťanů, Mongolů a Tuvců, ale především odborníka na Sibiř, vyhlášeného separatistickými postoji. Od nynějška se Xenofontov ztotožňuje s názory sibiřské regionalistické inteligence, která vidí svůj vzor v Severní Americe; s ruskou koloniální metropolí je třeba zpřetrhat vazby, tak jak to svého času provedla Amerika s Anglií. Myšlenka to není nová; horoval pro ni už N. Jarincev, ale z rozčarování nad beznadějnou situací pak v červnu 1894 spáchal sebevraždu. Nejdůležitější však je, že Potanin odhaluje Xenofontovovo nadání pro etnografii a folkloristiku, které mládenec může dál amatérsky rozvíjet.

Prosinec 1924: konečně úspěch spojený se jmenováním na místo výzkumného pracovníka při Lidovém komisariátu kultury v mladé Jakutské autonomní republice, jež byla založena v dubnu 1922. Xenofontov neztrácí čas a ihned zahajuje dlouhou cestu zamrzlou tajgou: Jakutsk, ostrov Tojon Aryy, západní Kangalas, Viljujská pánev, Marcha, Nürba, Čeja, Suntar, Chočincy, Čona, Erbogačan, Novoturuchansk, Krasnojarsk. Okruh uzavírá roku 1926 odbočkou do Chakazie a západního Burjatska. Výsledkem této výpravy jsou šamanské příběhy shromážděné v této knize. 

Vlivem překotné modernizace (průmyslu, automobilismu, letectví, urbanizace venkova...) získává stará víra sibiřských domorodců povážlivé trhliny a pozvolna se nám rozpadá před očima. Někdo namítne, že to není žádná tragedie. Avšak za zdánlivým pokrokem se leckdy skrývá jev tak vážný, jako je nákaza domorodců některým z kultů, jež všeobecně považujeme za propracovanější a označujeme je pojmem velká náboženství. Podobně jako islám definitivně vymýtil původní polyteismus turkických etnik na západě, představuje totéž nebezpečí jižní lamaismus spolu s křesťanstvím naroubovaným Rusy. Proto je v naší staré Asii, jež je do jisté míry prababičkou všech známých náboženských systémů, v sázce úkol spočívající v záchraně posledních zbytků myšlenkového systému typického pro „člověka původní vývojové fáze“. (1928)
Kniha je poskládána z jednotlivých výpovědí Jakutů, Burjatů a Evenků o šamanismu.

Uvedu pár zkrácených přepisů:

Sofron Zatějev: O šamanském stromu
Duše příštího šamana se rodí na úpatí hory Džokuo. Roste tam velká jedle s uťatým vrcholem a splývavými haluzemi. V uzlině každé větve, od nejspodnější až po nejvyšší, je přilepeno ptačí hnízdo. Šamani, jejichž duše vyrostla na nejvyšších větvích, budou silnější a následovanější než šamani z větví dolních.

Gavriil Alexejev: O šamanově "zvířecí matce"
Proslýchá se, že každý šaman má "zvířecí matku" v podobě velkého ptáka se zobákem jako hák na rozbíjení ledu, s rozeklanými drápy a ocasem dlouhým dobré tři sáhy. Zvířecí matka se zjevuje, když se rodí šamanova duše, a také se podílí na jeho výchově. Později se vrací až při jeho smrti. Pokud se šamanovi ukáže, je to předzvěst jeho konce.

Pjotr Ivanov: O rozkouskování šamanova těla
Říká se, že v období ettenii - rozkouskování - se šamani uchýlí na nějaké pusté místo. Rozkouskování těla probíhá takto: železným hákem se oddělí všechny klouby, potom se z kostí seškrabává maso a odstraňují šťávy, až jsou kosti očištěny. Obě oči se vyjmou z jamek a každé se uloží zvlášť. Když je to hotovo, všechno se sešije drátem. Bulvy se přitom znovu vrátí do jamek. Teprve pak běsi dotyčného promění v šamana.

Michail Borisov: O šamanském blouznění
Dříve než se z čekatelů stanou hotoví šamani, dlouho chřadnou, mají skelný pohled a hubnou, až jsou jen kost a kůže. Ztratí rozum a v pominutí smyslů lezou na modříny, vypravují hlouposti, že jim byly vydloubány oči a rozsápáno tělo, že byli snědeni, že jim byla vysáta krev a podobně. V tomto období mají zkrvavený obličej. Když se šaman dostane k duchům čistým, jeho klan vzkvétá. Ale přijde-li mezi duchy ponuré, musí náhradou za osm kostí z jeho kostry zaplatit životem osm členů jeho rodiny.

Alexandr Rufov: Kterak šaman zápasil s duchem neštovic
Jeden šaman, který se jmenuje Bondogkos a přezdívá se mu Ogusar Ojun, mi vypravoval, že měl zkřížit rohy v boji s duchem neštovic, a proto se proměnil ve světle modrého býka. Říkal: "Cítil jsem, že mu dokážu vzdorovat, ale všechno pokazila moje žena, protože v jurtě otevřela dveře - chtěla se na nás podívat. Právě v tuhle chviličku získal můj soupeř navrch. Odpor, který jsem kladl, ducha neštovic rozlítil natolik, že s sebou odvlekl sedm členů mé rodiny..."

Fjodor Šepelev: Jak šaman dělá při zaříkávání koně
Šaman Bjoturuunke zaříkávání vždy začínal tím, že ducha vzýval ku pomoci.
Než se stal šamanem, měl dva nebo tři roky zatemněný rozum.
K obřadu si pokaždé nasadil uzdu a s řehtáním odběhl. Zpátky se vracíval po čtyřech a na oprati, kterou držely čtyři osoby.
07.04.2014 13:56:05
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one