Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Daan van Kampenhout: Obrazy Duše

DSCN7509.JPG
Duše v šamanských rituálech a rodinných konstelacích

Maitrea, 2007, překlad Andrea Hasselbarthová
Psychoterapie - Šamanismus

Léčení v časovém rozpětí - Léčení skrze uspořádání prostoru
Postupný průběh - Okamžitá změna
Terapeut řídí vlastní léčivý proces - Duchové zodpovídají za léčení
Léčivá síla z nitra - Síla z vnějších zdrojů
Léčba jednotlivce - Léčení společenství
Jednoduchý přístup - Spousta příprav
Terapeut je placen v penězích - Šaman dostane dar

--------------

Pro člověka, jenž provozuje šamanskou praxi, je podstatnou součástí výcviku naučit se mlčet o závažných osobních zážitcích s duchy. Dary, jež od duchů dostane, je nejlépe uložit v duši jako léčivé obrazy. To platí i o vzpomínce na rodinnou konstelaci. Jestliže vzpomínka na rodinnou konstelaci, která dospěla k rozřešení, nahradí postupně historky, jaké o tomto zážitku produkuje naše mysl, pak se vzpomínka na konstelaci promění. Tento proměnlivý obraz má postupně čím dál méně společného s vlastním zážitkem, a jak se obraz i zážitek od sebe vzdalují, proudí z něj čím dál méně síly. Mysl pečlivě přetvoří zážitek do něčeho, co pouze slouží k podpoře ustálených modelů myšlení. Je-li však vzpomínka na konstelaci uložena v bezčasí, je chráněna před analytickým zpracováním v mysli, jež se děje v lineárním čase, a nepromění se. Původně léčivý podnět pak může nadále ovlivňovat procesy změny dlouho po konstelaci. Původní léčivý impulz potom i nadále stimuluje proces změn dlouho poté, co byla provedena konstelace. Nicméně po několika měsících či delší době se může již vzpomínka uchovaná v duši vytratit nebo - přesněji řečeno - z ní neproudí žádná duševní síla. To bývá většinou dobré znamení. Duše prostě léčivý obraz vypustí, když je úkol splněn. Od tohoto okamžiku lze již svobodně mluvit o svém zážitku s rodinou a přáteli, zážitek už nepotřebuje, aby jej duše chránila.
205504_490004994404992_2028679417_n.jpg
http://www.maitrea.cz/vydavatelstvi/obrazy-duse

Autor této knihy Daan van Kampenhout si dlouho a vydatně dopisoval s Bertem Hellingerem na téma vztahu mezi šamanismem a rodinnými konstelacemi. Myšlenky probírané v jejich korespondenci se staly základem pro knihu Obrazy duše, v níž autor důkladně zkoumá dynamiku Hellingerovy systemické práce z hlediska tradičního šamanismu. Opírá se o duchovní principy, které jsou základem jak šamanské praxe, tak rodinných konstelací, a přináší množství praktických poznatků a podnětů jak pro účastníky, tak pro lektory systemických konstelací. Teoretické výzkumy ilustruje příklady sezení s klienty a skupinami, osobními zkušenostmi a zážitky z obřadů, jichž se zúčastnil v indiánských rezervacích v USA, a příhodami z vlastních studií tradiční medicíny a šamanismu.

Daan van Kampenhout, narozen 1963, studoval u tradičních šamanských učitelů z různých kultur. Od roku 1986 vyučuje a přednáší o šamanismu mezinárodně. Od roku 1993 praktikuje šamanské rituály. Je autorem tří knih a mnoha článků o tradičních a současných šamanských postupech.

Ukázky z knihy Obrazy Duše:

"Prostor se stává miniaturním vesmírem, v němž jsou potenciálně přítomny všechny potřebné duchovní síly, na které se lze obrátit. Šaman se rozhodne, které duchy požádá, aby na klientovi zapracovali. Klient vyjde z rituálu a už není, kým byl dříve. Dotkli se ho duchové a tímto dotekem se změnil . Síly stvoření jeho život doslova obnovily. Někdy trvá hodiny, dny nebo týdny, než zhojení projeví ve všech aspektech klientova života, ale když je po obřadu, je hojení hotovo. Pokud bylo úspěšné, je problém odstraněn, ale kdyby nebylo, obřad se nebude opakovat, neboť duchové již udělali vše, co udělat mohli. K hojení zde nedochází postupně jako při terapeutickém procesu, hojení v šamanismu je jednorázovou záležitostí, okamžitou a bezprostřední."

"V šamanském prostředí se uvažuje, že je-li nemocen jeden člověk, je potřeba zhojit celý rodinný systém a společenství, čili že by bylo nanic zvát na obřad pouze klienta. Celé společenství musí být přítomno, aby jeden každý mohl být zhojen, a všichni jsou zváni, aby se dostavili a zúčastnili se. V průběhu hojivého obřadu se všichni modlí jak za klienta, tak za své vlastní bolesti a potíže, a často se stává, že duchové se dotknou různých lidí a tak či onak jim pomohou."

"V průběhu konstelace i šamanského rituálu splývají hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností. Mrtví stojí vedle živých a mluví. Jsou přítomni bývalí partneři, najdou se ztracené děti a lze je obejmout. Rodinnou konstelaci postavíme, jen když upustíme od lineárního pojetí času. Během konstelace proudí léčivá energie skrze pohyby zástupců, kteří se různě přemisťují tak dlouho, dokud nenajdou místo, na kterém se cítí silní a vyrovnaní. Je úchvatné, jak se pocity jednotlivých zástupců změní, přesune-li facilitátor jednoho či dva členy rodiny na jiné místo. Jakmile se změní pozice jednoho nebo dvou zástupců, změní se zároveň i celé pole energie oné rodiny a z určitého pohledu se octnou všichni její členové v novém postavení. Opatrnou manipulací zástupcem v prostoru se léčebný účinek dostaví u všech. Rozdílem času proti prostoru jsou konstelace pevně zasazeny po boku šamanského rituálu."

"Jazyk, jehož se při konstelacích používá, má archaický ráz, podobně je tomu i v šamanismu. Místo běžné konverzace se při šamanském obřadu odříkávají pouze modlitby a vzývající formule. Vznikne-li po delším soustředění napětí, může je šaman odstranit nějakým žertem, aby se všichni na chvíli zasmáli. Potom se znovu pokračuje v modlitbách. Během obřadu se hovoří zvláštním jazykem, kterému se říká "šamanův". I v konstelaci hovoří zástupci jiným než běžným hovorovým stylem. Léčivé pohyby, které navrhne facilitátor jsou umocněny větami, které přednáší. Tyto věty nejsou typem narativních vět, jichž se používají k vyprávění příběhu, jejich ráz je nadčasový a archaický. Otec, který nikdy nebyl schopen přijmout své dítě, otevře oči a je vyzván, aby řekl: "Vidím tě teď jako své dítě". Muž, který ublížil svému sourozenci a náhle uzří, co způsobil, řekne: "Teď vidím tvoji bolest". Umírající žena dokáže ukončit boj se smrtí a přijmout svůj osud a je schopna smrti říci: "Svoluji". V kontextu konstelace nesou tyto věty mimořádný emocionální a duchovní náboj a všichni přítomní jsou hluboce pohnuti. Podobně se zdá, že prosté modlitby šamanského rituálu jakoby nabíjely atmosféru a dotýkaly se srdcí všech přítomných. V šamanismu i v konstelacích se řeč nepoužívá k vysvětlování, ale k léčbě."
DSCN7511.JPG
---------------------------


Obrazy duše

Duše v šamanských rituálech a rodinných konstelacích

V posledních letech byl v Německu v kruzích lidí, kteří se zabývají vývojem systemické práce, často slyšet dotaz, mohou-li se pomocí rodinné konstelace vyléčit mrtví, stejně jako živí. Na tuto otázku se různě odpovídalo a hojně se diskutovalo. Někteří lidé jsou rádi, že se otevřelo toto téma - pro ně je samozřejmé, že mrtví jsou svým způsobem stále naživu a že z konstelace budou mít tedy prospěch. Jiní se zase domnívají, že mrtví nejsou naživu tak jako nezávislé duše; považují mrtvé v konstelaci jednoduše za aspekty klientovy duše. Podle nich jsou mrtví pryč, ale existují nadále ve vzpomínkách těch, co je milovali, a podaří-li se komu vyléčit sebe sama, vyléčí se s ním i tyto jeho části, neboť jsou včleněny do jeho duše. Jiným lidem je tato debata zase velmi nepříjemná, protože otvírání těchto témat by se mohlo považovat za uznání rodinných konstelací jako duchovního fenoménu, zatímco by se na ně mělo hledět pouze jako na terapeutickou metodu. Podle těchto lidí vede diskuse o léčbě mrtvých k nebezpečné mystifikaci systemické práce. Diskuse mezi lidmi s tak odlišnými názory nemůže v žádném případě dospět k jakémukoli jasnému závěru.

Již samotná otázka - mohou-li se mrtví konstelací léčit - nemá smysl, neboť je pouze výrazem neshody mezi různými pohledy na skutečnost. Různá stanoviska provázejí hluboce rozjitřené emoce a aktivní účastníci diskuse je občas energicky hájí. Jestliže sami sebe vidíte a definujete jako jednotnou bytost, v principu nezávislou a jedinečnou, od ostatních oddělenou a svobodně rozhodující o svém vlastním životě a osudu, vyplývá z toho závěr, že mrtví jsou mimo dosah, vytratili se a zmizeli. A to platí nejen o mrtvých, ale i o živých, i když toto není tak bezprostředně zřejmé. Jestliže na sebe pohlížíte a definujete sebe sama jako člověka, jenž se nejen podílí na životě, ale je vlastně součástí větší síly, která vás spojuje s ostatními, pak je otázka, zda se mohou mrtví léčit, nepodstatná. Jak by se vůbec dalo mrtvým, o nichž jste přesvědčeni, že jsou při vás, upřít léčení? Nebezpečí diskuse o podstatě mrtvých je v tom, že se může snadno zvrhnout do obyčejného sporu o to, kdo má pravdu a kdo ne.

Povšiml jsem si, že mnozí lidé zapojivší se do diskusí mají ze své práce omezené zkušenosti se skutečnou přítomností mrtvých. Ovšemže se mnozí dobře vyznají ve svém profesním oboru, například jsou třeba skvělými terapeuty. Avšak terapeutická mluva není svou podstatou vhodným prostředkem pro zjištění, zdali mohou mrtví vnímat léčbu. V psychoterapeutickém jazyce existují mrtví pouze jako zosobnění vzpomínek, je to duch bez vlastního života, přestože živé ovlivňuje. Lidé, jejichž zkušenosti s mrtvými stačí jen na to, aby zástupce mrtvých v rodinných konstelacích postřehli, o nich nutně mají nedostatečnou představu, neboť účast mrtvého v určité konstelaci mohou porovnávat s jejich účastmi v jiných konstelacích.

Rodinné konstelace nás mohou naučit mnoho důležitých věcí, ale nevedou ke konečnému závěru o tom, zdali jsou mrtví s to léčit. Před tím, než přijmeme jakékoliv závěry o schopnosti mrtvých léčit, musíme se vypořádat s jinými pozorováními než pouze z rodinných konstelací. Mrtví se projevují mnoha způsoby.

Rád bych objasnil duchovní dimenze rodinných konstelací a to ze šamanské perspektivy, proto se zaměřím obzvláště na to, jak šamanismus na mrtvé nahlíží. To, co zde podávám, se částečně zakládá na tradičním šamanském vědění (převedeném do obrazů a pojmů, které se hodí pro náš západní způsob myšlení) a na pozorováních, která jsem prováděl jako šamanský léčitel. Na začátek se zmíním o procesu umírání, protože ten automaticky vede k vylíčení situace mrtvého.

Během let sestavily generace šamanů a medicinmanů podrobné a pečlivé popisy smrtelného procesu. Zkušený šaman dokáže v transu svést svou pozornost do jemnějších těl, nositelů duše, a proces umírání sledovat podrobně z perspektiv éterické, astrální a mentální úrovně. Každý jedinec má čtyři těla: fyzické, éterické, astrální a mentální. Duše dodává sílu každému z nich a vyměňuje si s nimi informace, takto se stále jak duše, tak čtyři těla ovlivňují navzájem. Osobnost je strážcem a dirigentem vědomí, a osobnost a čtyři těla se rovněž navzájem ovlivňují. Proces umírání se u duše, čtyř těl a osobnosti projevuje různým způsobem. Když někdo zemře přestane ze všeho nejdříve fungovat fyzické tělo a začne proces rozkladu, tělo se rychle rozpadne. Jakmile se éterické, astrální a mentální tělo uvolní od fyzického, stáhne se z fyzického těla i osobnost. Po fyzické smrti už éterické, astrální a mentální tělo a osobnost nemají fyzické ukotvení a postupně ztrácejí spojení s fyzickým světem. Pár dní po smrti fyzického těla se začne rozpadat i éterické tělo. Éterické tělo bylo tak těsně spjato s fyzickým tělem, že si bez něj nemůže udržet strukturu. Nejčastěji se astrální a mentální těla odlučují od rozpadajícího se éterického těla asi tři dny po fyzické smrti, ale u člověka znalého duchovních praktik posilování éterického těla k tomu může dojít později, asi tak za týden nebo později. Když je astrální a mentální tělo osvobozeno od éterické struktury, mohou se teoreticky stáhnout do světa duchů, který je astrálně-mentální povahy.

Zde je nutno mít na paměti, že osobnost spolu s astrálním a mentálním tělem je dosud nedotčena. Osobnost je médium, které je spjato s každým ze čtyř těl. Tím, že odpadlo fyzické a éterické tělo, utrpěla samozřejmě újmu struktura osobnosti - ale je stále funkční. Avšak pokud impulsy astrálního a mentálního těla nejsou mírněny a jakžtakž vyvažovány těžším, pomalejším fyzickým a éterickým tělem, osobnost začne reagovat na své okolí způsobem, který živí znají ze snů. Ve snu jsou spoje mezi astrálním a mentálním tělem na jedné straně a fyzickým a éterickým tělem na straně druhé dočasně oslabeny. To má za následek velmi malé kritické vědomí a osobnost ovládnou asociace a emoční impulsy.

Po fyzické smrti zemřelý může snadno zbloudit v tomto snu podobném stavu, zachvácen vznětlivými a prudkými reakcemi astrálního těla na cokoliv. V tomto stavu, s osobností omezeného záběru, může někdo žít dál po dlouhou dobu ve svém astrálním a mentálním těle, i třeba několik let. Jestliže se někdo během fyzického života naučil zvládat své emoce, místo aby se jimi nechal ovládat, bude z toho teď maximálně těžit.

Existují mnohé šamanské a tibetskobuddhistické praktiky, které se zaměřují na udržení kontroly nad vědomím ve spánku, během snů. To se, vedle učení, jak emoce zvládat, aniž by se potlačovaly, považuje za jednu z nejlepších možných příprav na smrt. Astrální a mentální těla budou postupně slábnout a ztrácet podstatu a jak se rozpadnou, rozplyne se i osobnost. Individuální část duše zůstane bez svého nositele a automaticky ustoupí úplně do větší duše. Ostatně nebyly nikdy od sebe doopravdy odděleny. Menšími aspekty větší duše jsou soustavně spjaty například nenarozené děti, které rostou v matčině lůně. Zda tento fenomén nazvat převtělováním, je věcí perspektivy. Duše sama není osobností, takže definuje-li se převtělení jako návrat skutečného "já", pak postup spojení duše s plodem v lůně nelze nazvat převtělením. Osobnost se rozplyne, když astrální a mentální těla ztratí konečně strukturu a onen zvláštní smysl "já" se už nikdy znovu nezrodí. Přesto však menší duše, jež se vrátila do velké duše, s sebou unáší něco ze života určitého člověka. Nejsou to tisíce historek, obrazů a vzpomínek, které si osobnost uchovává, ale duše podrží něco z celkového obrazu, dojem, avšak bez podrobností. Menší duše se proměnila v důsledku celoživotního sepětí se čtyřmi těly, má teď určité vlastnosti, které předtím neměla. Některé z jejích vlastních sklonů mohou být posíleny nebo oslabeny, určité vlastnosti se třeba vyvinuly. Avšak přestože jsou to individuální rysy, nevytvářejí ten zvláštní smysl sebe sama, který je typický pro osobnost.

Duše je součástí něčeho většího a nezná hranic, zatímco osobnost je oddělená od všeho vůkol sebe. Narodí-li se dítě, má úplné fyzické a éterické tělo; rovněž i astrální a mentální tělo již existují, ale jsou ještě beztvará a mají málo struktury. Všechny čtyři těla si neustále vyměňují informace s duší. A protože osobnost se formuje součinností čtyř těl s jejich okolím, skrze své působení na čtyři těla, bude mít duše nepřímý vliv na formování osobnosti dítěte. Duše může nést jak kladné, tak záporné sklony, takže může být dítěti přínosem i přítěží. V některých případech se duše spojí s nenarozeným dítětem, ačkoliv je dosud oděno slabým astrálním a mentálním tělem. V tomto případě by se dalo očekávat, že "předchozí život" bude mít nějaký přímý vliv na formování nové osobnosti dítěte. Různé duchovní tradice mají různé názory na to, proč a jak často se toto děje, a jen málokteré se shodnou. Já bych řekl, že existují různé možnosti, duše má očividně mnoho možností, jak se vtělovat. Duše sama má rysy individuální, ale zároveň je stále součástí něčeho většího. Skutečná oddělenost a individualita existují pouze na úrovni fyzického těla a osobnosti, hranice mezi jemnějšími těly a jejich okolím nejsou stanoveny tak přísně. Po smrti jsou astrální a mentální těla nadále zůstávají nositeli pro individualizovanou duši, ale osobnost již duši omezuje méně, neboť se částečně rozplynula. Duše je méně omezená a bude své vědomí do jisté míry rozšiřovat. Po fyzické a éterické smrti je první oblastí větší duše, která se v individuální duši projeví, ta, která se v systemické práci někdy nazývá rodinnou duší. Z šamanského pohledu je termín rodinná duše úzký, neboť do širší rozlohy duše nepatří pouze členové rodiny. Po smrti se individualizovaná duše otevře také duším lidí, kteří jí byli za života blízcí, jako třeba životní partner a dobří přátelé. Jestliže zemřelý měl nějakou svou vášeň nebo koníček, který silně ovlivňoval jeho způsob života, pak do rozlohy duše budou pojati i neznámí lidé sdílející stejnou vášeň. Ačkoliv je termín rodinná duše tak úzký, budu jej nadále používat, ježto sleduji to, co je podstatné pro rodinné konstelace.

Čili po smrti se menší duše rozšíří a vycítí v sobě rodinnou duši, přítomnost ostatních. Toto rozšířené vědomí motivuje toho, kdo odešel, přestěhovat se do skutečné přítomnosti oněch ostatních duší. V ideálním případě je duše po smrti přitahována silně k těm lidem, kteří umřeli dříve a přebývají již v pokoji ve světě duchů. Po smrti se mnoho mrtvých navrací hluboko do astrálního světa, stěhují se do oblastí, kde sídlí ti, co umřeli před nimi. V ideálním případě se pozornost čerstvě zemřelých odvrací pryč od živých. V tomto stavu mohou nadále žít mnoho let, dokud se jejich astrální a mentální nosiče a jejich osobnost konečně nerozplynou. Jejich duše pak může odejít zcela do větší duše. Mrtví však mohou mít i nadále zájem o své milované, kteří dosud žijí. Mnozí lidé, kteří zemřou, si i po několik let uchovávají uvolněný vztah vůči živým. Odcházejí do jiného světa, ale čas od času navštíví sny živých, aby jim třeba řekli, že je s nimi vše v pořádku, nebo proto, že jim chtějí poskytnout podporu. Někdy, pokud mrtvé něco tíží, třeba požádají o prokázání laskavosti v záležitostech, které nesvedli za svého života ve fyzickém světě vyřešit. Jsou i tací, kteří po smrti do jiných světů vůbec neodcestují. Zůstanou viset podél hranic astrální reality, pozornost upřenou na fyzický svět, často na svou rodinu a přátele nebo - mají-li nějaké - na nepřátele a oběti. Lidé, kteří zemřeli při nehodě či jako oběť násilí nebo pod narkózou v nemocnici, zůstávají někdy vyladěni na fyzický svět, protože si prostě nevšimli toho, že jsou již mrtví.

Jak jsem již dříve vysvětlil, osobnost těch, co žijí ve svých astrálních a mentálních tělech, je již částečně pryč a lidé v tomto stavu nepřemýšlejí jasně a logicky jako ti, kdo jsou fyzicky naživu. Jednou ze známek chování ve snu v noci je, že lidé málokdy dojdou k závěrům, že se děje něco divného. Reagují na neobvyklé věci, jako by se dělo něco normálního. Snění je podobné stavu, ve kterém jsou duše po smrti, a mohou si být jen zcela nejasně vědomy toho, že se děje něco neobvyklého, ale nevyvozují z toho žádné závěry. Dle šamanského náhledu na vztah mezi mrtvými a živými je nejlépe, když se mrtví vrátí do svého vlastního světa. Neměli by se nutit, aby zůstali. Jejich práce tady skončila a kdyby se i nadále soustředili na fyzický svět, vedlo by to k frustraci. I když se mrtví přestěhují do světa duchů, jsou se svými milovanými nadále spjati. Skrze duši jsou živí i mrtví nadále v kontaktu.

Jestliže duchové, kteří jsou s námi spjatí, jsou šťastni, budeme jejich radost pociťovat jako sílu a podporu naší vlastní duše. Jestliže jsou nešťastni, budeme neklidní a nervózní. To stejné platí naopak, jestliže jsme nešťastní my, vrhá to stín do světa duchů, stejně tak jejich duše pocítí naši radost a to jim dodá sílu k tomu, aby se vypořádali s požadavky své existence. Tudíž ačkoliv by měli mrtví odejít do svého vlastního světa, neseme stále jakousi odpovědnost za to, aby se měli dobře, a oni zase nesou určitou zodpovědnost za nás.

Jedním z nejběžnějších úkolů v šamanismu je pomáhat lidem, kteří si neuvědomují, že již zemřeli, nebo těm, kteří si nepřejí nebo nemají odvahu opustit fyzický svět. Tento úkol vykonávají šamani pravidelně. Zkušený šaman snadno postřehne mrtvé, kteří dosud bloudí kolem svých astrálních nosičů, a pokusí se s nimi komunikovat a poohlédne se, jak jim pomoci odejít do příštího světa. Mnoho šamanů je šamany proto, že jako děti měli přirozenou schopnost uvidět mrtvé, kteří ještě neodešli. Lze si to snadno ověřit, jestli dítě skutečně vidí mrtvé, protože zkušení šamani je vidí také. Aby vyzkoušel, zda dítě opravdu vidí mrtvé, se šaman dítěte párkrát zeptá na to, co přesně vidí v okamžiku, kdy jsou mrtví poblíž. Je-li jeho vjem dobrý, bude se později učit na šamana. Člověk se také může stát šamanem, poté co prožil blízkost smrti. Je-li někdo velmi nemocen a na samém pokraji smrti, duše se částečně odloučí od fyzického a éterického těla a začne se stahovat do světa duchů. Protože se tak sepětí s fyzickým světem oslabilo, duše, oděna do astrálního a mentálního těla zachází dále, než je normálně možné. Někdo, kdo vědomě odešel hluboko do jiného světa, se vrátí zcela proměněn, jeho pohled na realitu se změnil. Zatímco byl hluboko v jiném světě, mohli si ho povšimnout duchové, kteří tam žijí a při návratu do světa živých ho třeba doprovázel pomocný duch. Člověk, který ví, jak se vrátit ze světa mrtvých v doprovodu pomocného ducha, má potom potřebnou kvalifikaci, aby pomáhal těm, kteří zesnuli nedávno a potřebují se přesunout do říše duchů, a šaman takového člověka naučí, jak těchto schopností použít.

Člověk, který se chce stát lektorem rodinných konstelací, nepotřebuje prožít blízkost smrti, především své vlastní smrti, ani nemusí mít zvláštní talent uvidět mrtvé. Z určitého pohledu je to dobré, protože tak mrtvým může pomáhat mnohem větší množství lidí než jen ti, kteří s nimi dokážou skutečně komunikovat ve svých astrálních tělech. Nicméně, z tradičního šamanského hlediska to nemusí být vždy dobré, protože to není jen léčivý efekt konstelace, co mrtvým pomáhá. To, co má na mrtvé přímý vliv, je postoj šamana nebo lektora. Není to jen konstelace, ale i lektor sám, kdo rozhodne o tom, najdou-li mrtví léčení. Protože mrtví ztratili část své osobnosti, většina jich jistým způsobem není příliš silná. I po léčení se mohou znovu ocitnout na scestí nebo podlehnout smutku a pocitu ztráty. To šaman ví, a proto jakmile mrtvým pomůže projít rituálem, bude na ně nadále určitým způsobem myslet. Po určitou dobu po léčivém obřadu na ně bude nejen vzpomínat, ale bude zaměřovat své vlasní myšlenky a tím pomůže mrtvým, aby i jejich mysl zůstávala vyrovnaná a silná. Jedním z nejlepších způsobů, jak pomoci mrtvým, je pravidelně si představovat, že mají dobře fungující osobnost, s jasným a vyhraněným smyslem určení a účelu a s myšlenkami, které jsou soustředěné a radostné. Mrtví tyto obrazy vstřebávají a bude pro ně snazší si pamatovat, kdo jsou. Takovéto pozitivní obrazy jim slouží jako zrcadlo a posilují je. Když šaman, který pomohl mrtvým, na ně dále myslí tímto způsobem, budou si mrtví pamatovat, co je jejich úkolem: odejít do jiného světa. Vede-li někdo konstelaci a tak pomáhá najít řešení pro zástupce zemřelých, tak je to dobrá věc. Pokud po konstelaci nadále myslí na mrtvé s úctou a ukládá závěrečné obrazy léčivého pohybu do bezčasovosti své vlastní duše, je to ještě lepší. Avšak řekne-li si lektor po konstelaci, že mrtví ve skutečnosti neexistují, a proto nemohou být léčeni, tak ze šamanského hlediska těžce oslabuje účinek léčivých pohybů konstelace. Nejen pro mrtvé, ale i pro ostatní zástupce a pro klienta. A konečně, i pro svou vlastní duši.

------------

Daan van Kampenhout: Hledání vize a další podobné rituály se používají k tomu, aby se člověk zbavil strachu, když předstupuje před větší duchy. Šamanské tradice mají mnoho variant základního tématu postění a modliteb. Někdy si lidé symbolicky lehnou do mělké jámy a zakryjí se dekou. Jiní se po dobu rituálu zakopou hluboko do země. Někdy je jáma hluboká i několik metrů, je pokryta dřevěnými prkny a hlínou. Někdy lidé vylezou na strom. Nejextrémnější variantou, o které jsem kdy slyšel, byla, když mi lakotský stařešina a medicinman popisoval, jak jednou strávil devět dní a nocí bez jídla a vody v uzavřené tmavé jeskyni. Hruď a záda měl propíchnuté orlími drápy a během celého rituálu visel na stropě, uvázaný na lanech, které byly připevněny k těmto drápům. Není na mě, abych popisoval jeho setkání s praotci, ale prapředkové na jeho modlitby reagovali, přišli k němu a dali mu sílu. Tyto extrémy si nicméně zvolí jen zkušení šamani a medicinmani. Jiní lidé provádějí takové rituály v přírodě, kde pár dní sedí - a už to je dost intenzivní. Pro medicinmany jsou rituály extrémní, protože pouze v extrémním utrpení se lidská osobnost doširoka rozevře a přijme sílu duchů. Léčivá síla duchů je tak velká, že ji lze přijmout pouze tehdy, když se osobnosti zcela odejme volnost a čtveřice těl je přinucena opustit známé vzory.

------------------


Recenze: Daan van Kampenhout: Obrazy duše, Maitrea, Praha 2007 - Jaroslav Simon

Daan ve své knize představuje paralely šamanismu a rodinných konstelací. Své osobní zkušenosti se šamanismem získal u původních obyvatel Ameriky a předává je velmi srozumitelnou a čtivou formou čtenářům. Mám za to, že kniha je velkým přínosem pro lektory konstelací a i obohacením samotného směru. Oslovila mne na mnoha místech, vyberu z nich jen některá.

Už v úvodu je mi velmi sympatické, že si Daan zachovává střízlivý pohled na oblast, které se věnuje: "Obraz šamanismu pozvolna dosáhl v západním světě téměř mýtických rozměrů, já však tento přehnaný a optimistický pohled na něj nesdílím." "V každé duchovní tradici závisí kvalita činnosti na tom, kdo ji vykonává." (str.22)

Zajímavě srovnává psychoterapii a šamanismus - roli šamana a psychoterapeuta, pozici klienta v obou přístupech, a podobnosti a odlišnosti obou druhů léčby. Oceňuje význam psychoterapie: "Někdy je psychoterapie k léčení a pochopení účinnějším nástrojem než konstelace." (str.34) Tato slova mne samozřejmě jako psychoterapeuta těší. Avšak mnohem důležitější v nich je skutečnost, že i konstelace mají svá omezení a limity. To je důležité uvědomění nejen pro lektory konstelací, ale i pro jejich klienty. Konstelace v některých případech nejsou tím nejvhodnějším nástrojem pomoci.

Zmiňuje důležitost motivace klienta a jeho schopnosti pracovat na změně: "Chce někdo skutečně vyléčit nebo chce jen, aby byly odstraněny překážky…?"(str.151). Motivace klienta je nezbytný předpoklad v každé terapii, která má přinést skutečnou léčbu. Odstranění příznaků neznamená skutečnou léčbu. A skutečná léčba se svým způsobem nezajímá o příznaky. Skutečná léčba představuje změnu klienta. K tomu je potřebná jeho určitá aktivita. V konstelacích je to trochu jiné než v klasické terapii. Klient se samotného průběhu konstelace aktivně neúčastní. Je zde proto navíc další důležitý požadavek - otevřenost: "Klient může přijmout léčivou sílu pouze, když vejde do rituálu s otevřenou myslí a srdcem a s ochotou přijmout jiná řešení než ta, která si vytvořil ve své představivosti." (str.151) Tento požadavek - otevřenosti tomu, co přijde, platí v konstelacích nejen pro klienty, ale i pro lektory samotné.

Šamanismus pracuje ve srovnání s jinými přístupy v daleko větší míře s předky. A u nich hledá sílu pro řešení problémů klientů: "Samotné síly se nám dostává od předků, kteří nás nestvořili přímo. To bývají ti předkové, kteří žili nejméně tři nebo více generací před námi. Čistá síla většinou pochází od těch, kdo na naše životy neměli přímý vliv." (str.55) Přijetím našich přímých předků - rodičů, můžeme přijmout naše místo zde na světě, a tím, že přijmeme je, přijmeme i sebe. Avšak skutečný zdroj síly u nich často nenajdeme. Z toho pramení i zklamání mnohých klientů v konstelacích, že jim rodiče dali jen tolik, kolik dali. Tuto sílu však můžeme hledat a najít u předků vzdálenějších. A v tom vidím velký přínos šamanského přístupu.

Daan nám nabízí pohled šamanismu na fungování konstelací: "V konstelaci dávají zástupci svá fyzická těla k dispozici jako dočasná těla jiným duším a duchům." To mně osobně zní docela hrozně. Avšak máte-li zkušenost se svým účinkováním v rolích, pak víte, že to zase tak hrozné není. "Když se podíváte na proces stavění rodinné konstelace z pohledu tradičního šamanismu, vypadá to jako zjednodušený a zestručněný rituál za účelem pozvání duchů a nabídnutí jim dočasných těl." (str.80) Nikdy jsem se nijak zvlášť o šamanismus nezajímal, ale podle tohoto výkladu se zdá, že při práci s konstelacemi se v rolích lektorů stáváme tak trochu šamany.

V konstelacích se často objevují silné emoce a energie. Pro představitele v rolích bývá jejich účinkování velmi náročné. Účastníka semináře konstelací proto může napadnout otázka: "Má to vůbec nějak efekt pro ty, kterých se to týká?" Na to Daan odpovídá: "Každý vnitřní posun, který zástupce zakusí, je krokem za někoho jiného, zástupce ho dělá za druhého člověka." (str.51) Zástupci tedy vlastně v rolích pracují pro druhé. Je to mnohdy náročná práce, ale užitečná. Někdo, kdo zrovna nevyhledává sebeobětování pro druhé si ale může položit rýpavou otázku: "To je hezké, ale co z toho mám já? Má to vůbec nějaký smysl i pro mně? Není opakované stání v rolích, které jsou někdy tak těžké, tak trochu masochismus?" Není. Ale záleží, jak se to dělá. "Pravidelným zastupováním v konstelacích se člověk otvírá "lidské zkušenosti" v jejích nejrůznějších podobách." Kde jinde můžeme na vlastní kůži a na nečisto zažít, jaké to je být silným otcem, ženou odmítající svoji matku, nechtěným dítětem, partnerem, který chce odejít za svou zemřelou partnerkou nebo dokonce zemřelým dědečkem? Já sám neznám jiný způsob, jak tyto různé role zažít. Nikoliv zahrát, ale skutečně zažít.

"Zastupování nás činí většími, propojenějšími, chápajícími a oceňujícími lidskost. Když se zastupování provádí vědomě, přesáhneme svá omezená já.." (str. 148) Vědomé zastupování neznamená, že jsme vybráni do role, nějak ji ustojíme a pak si oddychneme, že to už máme za sebou a nějakou dobu se zase dáváme dohromady. Není to o tom, že se jen necháme použít. Že se nám TO stane. Ale že MY v tom jsme. Jde o vědomý proces - vědomé vstoupení do role, vědomé odevzdání se roli, vědomé bytí v roli a vědomé vystoupení z role. Je to zcela jednoduché. Zároveň je to i jakýsi posvátný proces. Máme možnost vstoupit do jiných životů a nechat se oslovit a obohatit jejich zkušeností. Nemusíme se o nic snažit, jde to samo. Ale tato zkušenost nás zasahuje v té nejhlubší rovině. Zasahuje a zároveň otevírá. Proto mají účastníci seminářů konstelací často pocit, že jsou si navzájem nějak blíž, a někteří hovoří i o lásce. Není to proto, že by se setkala zvláště výjimečná skupina lidí, i když samozřejmě typ lidí, který tato metoda oslovuje, hraje svou roli. Ale hlavním důvodem je zasažení a otevření se druhým na této hluboké rovině. A v této rovině jsme všichni lidé stejní. Úplně všichni.

Konstelace se stávají velmi oblíbenou metodou. Tato oblíbenost má však i svá rizika. Může vést k závislosti. "Přestože je nezbytné mít k duši i duchu respekt, tento respekt se nesmí zaměňovat se slepou oddaností. V šamanské praxi vede slepá důvěra nakonec k závislosti, někdo může cítit, že duchové jsou mnohem moudřejší, duchovnější a mocnější než on sám a kdykoli se setká s nějakou výzvou, považuje za nezbytné volat duchy. Takovému člověku potom bude slábnout vůle a schopnost zdravého úsudku. K podobnému jevu dochází, když lidé mají nutkavou potřebu podílet se na systemické práci. Kdykoli vyvstane dotaz týkající se práce či rodiny, cítí potřebu postavit si konstelaci, jež jim dá informaci, a oni potom podle ní zvolí nějakou strategii." (str.149) Útěchou nám může být, že k závislosti dochází všude, v konstelacích i v šamanismu. Je přirozené, když se závislost objevuje u klientů. Horší je, když se objevuje u některých lektorů. Konstelace jsou jen konstelace. Je to jen metoda, která nám může pomoci lépe žít svůj život. Nic míň, nic víc. "Namísto rozhodnutí, jestli opustit partnera nebo zůstat, nebo jestli koupit ten dům nebo onen, či přijmout jednu práci a druhou odříci, by měla být poskytnuta pomoc, která dotyčnému umožní se rozhodnout na základě síly a duchapřítomnosti. Existují otázky, na které si může odpovědět jen člověk sám a nepomůže mu ani šamanský praktikant, ani lektor rodinných konstelací." (str.151) Měřítkem tedy není počet postavených konstelací a absolvovaných rolí, ale skutečný život, a způsob, jak jej zvládáme. To je to, oč tu jde, a i důvod, proč stavíme konstelace.

Praha, 20. března 2008
12.06.2013 14:09:15
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one