Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Uwe Wolff: Labyrint

Uwe Wolff: Labyrint   - obrázek

Uwe Wolff: Labyrint - obrázek

Cesta k vlastnímu středu
Portál, 2003, překlad Petr Patočka
Každý labyrint má střed. Jako symbol nalezení sebe představuje střed cíl životní cesty. Cesty labyrintem života jsou vinuté. Na první pohled působí vedení cesty chaoticky. Ve skutečnosti však každý labyrint sleduje základní strukturu. Dojem neuspořádanosti pozvolna ustupuje řádu. Co se nejprve jevilo jako chaos, je postupně zakusitelné jako kosmos. Tím je labyrint také podobenstvím našeho hledání domova ve světě. Kdo se vydá na cestu, zakusí, že svět je jako celek podivuhodný. Na základní strukturu je spolehnutí a na konci cesty do labyrintu dosáhne každý člověk – přes všechny okliky – vlastního středu.

Bludištěm putuje dobrodruh,
labyrintem poutník.
Jeden poznává svět,
druhý duši.
Jeden hledá štěstí,
druhý spásu.
Dobrodruh kráčí vstříc nepokoji,
poutník rostoucímu klidu.
Cesta bludištěm bere dech,
cesta labyrintem vede ke klidnému vědomému dýchání.

Učení labyrintu je jednoznačné: Kdo chce dělat zkušenosti, musí být připraven jít oklikami. Labyrint je „principem okliky“ (Hermann Kern). „Princip okliky“ znamená rozvážnost, odpírání reakce na podněty, zakládá smysl pro retardující momenty na cestě k cíli: nemoci, krize, zpětné nárazy, pochybnosti – a nepřestává v nich nacházet zdroje růstu. Labyrint je školou pomalosti. Čím více oklik chodec labyrintem projde, tím intenzivněji bude zakoušet prostor světa. Každá zatáčka v labyrintu života nabízí nový pohled na tajemství středu. Bludiště a labyrint vyznačují odlišné zkušenosti na životní cestě. Pro obě však platí:
Rozhodni se!

Sedmistupňový krétský labyrint byl mnohokrát napodobován. Pro vymezení cesty sloužily kameny posbírané na polích. Prastaré labyrinty vyskládané z takových kamenů jsou rozšířeny po celé Skandinávii. Tvoří je kameny od velikosti pěsti až do velikosti hlavy a jsou rozmístěny na volných prostranstvích. Jejich průměr sahá od sedmi do osmnácti metrů, počet vinutí se pohybuje mezi devíti a patnácti. Vyskytují se převážně v blízkosti pobřeží nebo na ostrovech.

Na Islandu jsou tři takové labyrinty, ve Finsku je jich 141, v Norsku 20 a ve Švédsku asi 300. Na východním pobřeží Ruska a u Bílého moře se nachází asi 60 kamenných labyrintů. První zprávy o těchto labyrintech v severní Evropě se objevily v roce 1837. Objevil je von Baer při své expedici do Novoj Zemlji. Zvláště krásný je labyrint z polních kamenů, který se nachází na Velkém zaječím ostrově v Solověckém archipelu u Archangelska. Na kamenech vyrostl mech a lišejníky, jako by se zde opakoval přechod od neživé přírody k živé.

Podle staré hry s tancem, která se konala při slavnostech spojených se založením města, se tyto kruhové spirály označovaly jako trójské hrady. Na dřívější existenci trójského hradu ukazuje jméno města „Trelleborg“. V raně středověkém Dánsku a v jižním Švédsku se objevuje jednatřicetkrát. V Anglii se kamenné spirály nazývají Troy-town, The Walls of Troy, Troy’s Walls a ve Wallesu Caerdroia.

Théseus a Ariadné překonali svět smrti. Proto existovala řada tanců v souvislosti s pohřebními obřady. Mnohé trójské hrady leží vedle prehistorických pohřebišť z doby bronzové. Zde se konaly tance na počest zemřelých. Labyrint přitom symbolizoval říši mrtvých. Tanec živých v kamenném kruhu měl poskytnout bezpečný doprovod duši na cestě podsvětím. Tanec byl spojen s magickými představami. Rybáři procházeli kamennými kruhy se záměrem ovlivnit počasí, zvýšit úlovek nebo chránit sebe před nebezpečími na moři. Když venku na širém moři zuřily bouře, chodily ženy rybářů ke kamenným kruhům a snažily se svým mužům pomoci obřadním tancem.

Jindy mělo správné procházení nebo protančení labyrintu přinést štěstí. V Laponsku se lidé snažili chránit pomocí labyrintu před rosomáky. Na Islandu, kde se labyrintům říká „Wielandovy domy“, jsou považovány za pasti na zvířata, v jižním Švédsku slouží k ochraně před vlky a gnómy, ale také na ochranu před duševní nemocí. Ženy si v rituálech spjatých s labyrinty předávají své vědění o rození, životních cyklech a smrti. Magická síla tance byla spojována i se známým příběhem o zřícení zdí labyrintického města Jericha.

Především se však tancovalo kvůli zaříkávání sil světla, života a lásky. Severně od polárního kruhu vládne během celé zimy tma. Tím intenzivněji je po dlouhé noci prožíván opětovný východ slunce. Tancem plodnosti se slaví jaro, vysvobození sluneční panny z labyrintu draka zimy. Jedno z četných jmen tance v labyrintu zní tanec panen (Jungfrudans).

Jedna taneční hra z rybářské vesnice Skären v severním Švédsku se jmenuje „Dům trollů“. Trollové unášeli dívku a drželi ji zajatou uprostřed labyrintu. Tanečníci ji nyní musí osvobodit. Také ve hře „Grimborgova nevěsta“ jde o osvobození milované dívky ze zajetí zlé moci.
Oblíbenost a ukotvení těchto tanečních her ve skandinávských obyčejích poznáme také z toho, že ukázka z nich se dostala i do nejrozšířenější dánské čítanky. První vydání vyšlo v roce 1907. Ještě v padesátých letech se z ní děti učily následující verše:
„Mnohé, mnohé, mnohé,
dlouhé, dlouhé, dlouhé,
vinou se, vinou úzké chodby
až k princezně.
Najdeš-li ji,
dostaneš ji.
Ale když stát a hledět zůstaneš,
to pak asi prohraješ.“

--------------------

Egyptský labyrint: Cesta klidu

„Kdybys věděl,
co v nejvzdálenější dáli,
nabízeje pomoc,
hledaje pomoc
čeká
na tebe a tvou práci!“
(Karl Foester, Deník)

Egyptský labyrint v Hawwáře byl zbudován Amenemhetem III. (1818–1773/2 př. n. l.) vedle jedné pyramidy. Jméno tohoto panovníka 12. dynastie, se kterým nastoupil na trůn, znělo Lamares. Řekové jej nazývali Labaris a jeho labyrint Labaridovým chrámem. Měl to být Daidalův vzor pro stavbu krétského labyrintu.

Co víme o osobě Amenemheta III.? Jako panovník byl velmi úspěšný. Šestý král 12. dynastie vedl zemi k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu. Navíc byl významným stavitelem. Budováním hrází zabezpečil zemi před záplavami vzedmutými vodami Nilu. V Medinetu vystavěl chrám k poctě boha Sobeka, v Krokodilopoli obnovil jeho svatyni. Sobek, bůh s krokodýlí hlavou, je považován za předlohu Mínótaura, bytosti s býčí hlavou.
Mezi egyptskými bohy ve zvířecí podobě hrál krokodýl ústřední úlohu. Vedle hrocha byl vnímán jako nejsilnější a nejnebezpečnější zvíře. Ohrožoval dočasný i věčný život. Nejen že číhal na rybáře a hospodáře a chňapal po dětech Egypťanů. Kdo byl při koupání v Nilu sežrán krokodýlem, tomu hrozil věčný osud. Neboť jeho tělo nemohlo být podle egyptského pohřebního zvyku nabalzamováno. Egypťané věřili v život po smrti. Avšak zásvětní cesta do věčného života byla stejně nebezpečná jako plavání v Nilu. Krokodilopolský bůh byl pánem nad podsvětním praoceánem. Jím procházelo slunce při své noční plavbě, jím musely putovat duše na své zásvětní cestě. Proto se zemřelým dávaly na cestu nocí podsvětí texty s kouzelnými průpovědmi, jimiž se mohli bránit divokým krokodýlům, kteří se na zemřelého hrnuli ze všech světových stran.

Proč se tento faraon staral o věčnost více než ostatní Egypťané? Jeho soukromý život byl zastíněn těžkými ranami osudu. Dvakrát byl ženat. Obě ženy brzy zemřely. Na památku milovaných nechal vystavět dvě pyramidy. První v Dahšúru, cihlovou stavbu s pláštěm z vápence, druhou v Hawwáře na východním okraji Fajjúmu. K cihlové stavbě s vápencovým pláštěm patřil labyrint na ploše 305 krát 244 metrů. Jeho zbytky vykopali v blízkosti města posvátného krokodýla Karl Richard Lepsius a Sir Flinders Petrie.

Zatímco pro pyramidy existovaly četné architektonické vzory, labyrint byl jedinečný. V antice byl považován za div světa. Popsali jej mnozí cestovatelé a spisovatelé jako Strabón z Amaseie (64 př. n. l.–19 n. l.) a Gaius Plinius Secundus Starší (23–79). Hérodotos z Halikarnassu (484–430 př. n. l.) jej klade nad proslulý Artemidin chrám v Efesu, dokonce i výše než pyramidy. Díky jeho zprávě máme představu o architektuře labyrintu:
„(Králové) (....) postavili v důsledku toho labyrint nad jezerem Moiris a nedaleko města Krokodilopole. Sám jsem jej viděl a je to pravý div. Neboť i kdybychom vzali dohromady všechno, co v oblasti stavebnictví dokázali Řekové, nevyrovnalo by se to práci na labyrintu, a přitom chrámy v Efesu a na Samu se rovněž dají vidět. Už pyramidy byly pravé divy, (...) labyrint ale předčí i pyramidy. Neboť má dvanáct krytých dvorů, jejichž brány leží naproti sobě, šest na severní a šest na jižní straně vedle sebe, z vnější strany jsou ale všechny obklopeny zdí. Jsou v nich dvojí místnosti, podzemní a nad nimi další nadzemní. Celkem je jich tři tisíce, každého druhu patnáct set. Ty horní jsem sám viděl a prošel a jako očitý svědek o nich mohu podat zprávu, o podzemních jsem si ale dal jen vyprávět. Neboť úředníci mi je nechtěli ukázat, protože tam byly hroby králů, kteří labyrint před věky zbudovali, a hroby posvátných krokodýlů.“

V přísném slova smyslu byla dvoupatrová budova bludištěm. Protože ji ale všechna podání označují jako labyrint, nechceme se od tohoto označení odchylovat. Do labyrintu nesměl pohlédnout nepovolaný. Vysoké vnější zdi chránily jeho nitro. V horním patře se nacházelo dvanáct zastřešených vnitřních dvorů. Byly přístupné veřejnosti. Spojeny nesčetnými příčnými a křížícími se chodbami tvořily bludiště, jehož stěny zdobily obrazy, reliéfy a sochy. Horní patro si proto můžeme představit jako místo kontemplace a také místo pro trávení volného času. Sloužilo přípravě ke vstupu do spodní části labyrintu, kterou spojovala podzemní chodba s nedaleko ležící pyramidou.

Dolní patro leželo v úplné tmě. Zde se nacházelo duchovní centrum budovy. Nikdo do něj nesměl vstoupit bez přípravy. Vchod do labyrintu zavíraly těžké dveře. Daly se otevřít jen za doprovodu hlasitých, strašných zvuků. Hrozivé dunění dveří mělo napodobovat tlumený řev krokodýla. Neboť v dolní části labyrintu ležel svět mrtvých. Zde sídlili posvátní krokodýli, připravení vrhnout se na vstupujícího a vyrvat mu jeho heka, kouzelnou sílu.
U vchodu do egyptského labyrintu nestojí žádná laskavá Ariadné a nenabízí svou službu. Nepodává se zde žádná vlněná nit pro orientaci. Nikdo nepronáší povzbudivá slova ani nezve poutníka do labyrintu k otevření dveří od světa hrobů. Naopak! Kdo vstoupí do dolních síní egyptského labyrintu, bude záměrně odstrašen krokodýlím řevem:
Zůstaň venku!
Zde číhá nebezpečí!
Napadne tě krokodýl!

Na místech zasvěcených mysteriím je chráněno tajemství. Nepovolaný do středu nepronikne. Kdo se toho přesto opováží, toho setkání zahubí nebo připraví o rozum, jak to výmluvně znázornil Friedrich Schiller ve své básni Zahalený obraz ze Sají (1795).

Cesta do egyptského labyrintu je cestou pravdy a opravdovosti. Proto by si poutník do labyrintu neměl nic namlouvat. Nebude to žádná procházka ani hra. Poznat v zrcadle pravé já může být strašlivé. Lidé se z toho mohou zhroutit, ale také mohou dosáhnout stupně vyšší uvolněnosti a radosti.
O Pachomiovi se vypráví, že při přechodu egyptské řeky používal krokodýly. Na břehu nastoupil na krokodýla a bestie jej rychle dopravila na druhý břeh. Tato legenda je pokračováním egyptské představy noční plavby duše břichem krokodýla. Jí se názorně zobrazuje, jaké vlastnosti rozvine ten, kdo prošel temnotou labyrintu. Po návratu do života jej už nic nevyděsí. Všechen strach s konečnou platností odložil a žije beze strachu a ve velké vyrovnanosti. Přinesl na zemi světlo z opačného břehu bytí.

Zasvěcenec se krokodýlím řevem nedá vyděsit. Otevře dveře hrobové komory. Jestliže slunce obnovuje svou sílu noční plavbou, pak se při cestě egyptským labyrintem nově zrodí i sluneční síly života.
Egyptský labyrint je město mrtvých.
Kdo do něj vstoupí, toho děsí krokodýli.
Kdo jím projde, rozpozná pomíjivé.
Kdo spočine v jeho středu, zakusí nepomíjivé.
Kdo zase vstoupí na světlo, dlí ve vyrovnanosti.
Egyptský labyrint skrývá nebeský poklad.

Cokoli kdy kvetlo, to také odkvetlo, a také na stavbách lidských rukou hlodá zub času. Jako labyrinty v Epidauru a na Krétě, rozpadl se i faraonův egyptský labyrint. Ale duch touhy po věčnosti, který jej kdysi vytvořil, žije dál. Proto egyptský labyrint byl a je k nalezení všude tam, kde se lidé vydávají na cestu za nepomíjivým.

Antonius (250–354) byl nejproslulejší egyptský poutník labyrintem. Nikdo tak do hloubky neprožil a naléhavě nepopsal cestu k nejhlubším síním duše jako on. Jeho touha po nebesích se podobá pyramidám. Stejně jako duch faraona, který zbudoval labyrint, i jeho srdce bojovalo proti pomíjivosti a hledalo nepomíjivé. Jak k tomu došlo?

Až do svého 18. roku žil Antonius jako všichni ostatní. Tehdy jej náhle zasáhl otřes. Jeho rodiče zemřeli. Zanechali mu velké jmění, takže on i jeho mladší sestra byli hmotně zajištěni. Avšak majetek mu poskytoval jen vnější jistoty. Jeho srdce nenacházelo klid. Vydal se na cestu za nepomíjivým. Žádný pozemský poklad by nevykoupil jeho rodiče z říše smrti. Nic z toho, co pro něj nyní získalo důležitost, se nedalo získat za peníze. Dokonce měl pocit, že majetek jej zbavuje svobody, brání mu v jeho hledání toho, co trvá.

Antonius hledal cestu ke středu. Tušil, že ve středu leží něco cenného, drahocenné zlato a drahokamy. Nazval to „nebeským pokladem“. S tím spojil představu něčeho nepomíjivého, co by jeho neklidnému srdci mohlo darovat mír. „Nebeský poklad“ v něm byl skrytý jako perla v ústřici. Patřil ke středu osoby, k jejímu nejvnitřnějšímu okrsku, který se tajuplně rozkládal hluboko v labyrintu srdce. Toto poslední tajemství duše by přetrvalo všechno viditelné, žilo by ještě poté, co by všechny poklady světa dávno pominuly. „Nebeský poklad“ byl jádrem jeho podstaty a zároveň byl něčím víc. To se právě nedá slovy uchopit. Ale někdo jiný našel slova místo něj. Uslyšel slova evangelia:
„Jdi, prodej všechno, co máš,
rozdej chudým
a budeš mít poklad v nebi;
pak přijď a následuj mě.“

Antonius rozdal všechen svůj majetek – až na část, která měla sloužit k zabezpečení obživy jeho sestře. Tím začala jeho cesta do labyrintu. Odvíjela se v sedmi stupních.

První stupeň: Opuštění starého
Přání něco vlastnit je v nás hluboce zakotveno. Zdobíme své byty obrazy, sbíráme hudbu, která nás oslovuje. Na fotografiích a filmech uchováváme dojmy z dovolených, stavíme dům, tvoříme zahradu. Svět se má stát domovem. Ale existují životní fáze, ve kterých nám ze strany toho nashromážděného hrozí zadušení. Uklízíme, rozdělujeme, rozhodujeme se pro to důležité a loučíme se s tím, co se stalo nepodstatným. Cesta do labyrintu začíná takovými fázemi „úklidu“. Cítíme, že se musíme oddělit od zbytečného balastu, abychom našli to podstatné. Antonius byl mistr opouštění starého. Jeho radikální cesta se zdá mnohým lidem záviděníhodná. Je to cesta toho, kdo odstoupí. Antonius všechno měl a mohl toho užívat, ale v určitém okamžiku své životní cesty pocítil:
Nic z toho nepotřebuji.
Je to nepodstatné.
Nenese mě to dál.

Možná by i dnes opustil významné postavení, uskutečnil rozchod, který byl dávno na spadnutí, a začal nový život. Do svého nového bydliště by si nevzal nic. Nábytek by nechal na místě, obrazy, fotografie i filmy.

Na prvním stupni labyrintu stojí rozloučení se vším, co nás svírá a dělá nesvobodnými. Tím může být hmotný majetek. Kdo však to staré a přežité ze své duše tímto způsobem setřásl, ještě zdaleka není svobodný.

Druhý stupeň: Vydržet ticho
Po oproštění se od dosavadního se otevírá prostor ticha. Kdo by chtěl proniknout hlouběji, musí se učit je vydržet. Klíčí nový život. Ale než rostlina plně zapustí kořeny a v celé kráse vykvete, mohou uplynout léta. Trpělivost je nutná, především trpělivost se sebou. Rychle utečeme do nového vztahu, rychle se zase plní náš nový byt, záhy jsme zase zajatci starých vzorců, které jsme chtěli překonat.
Antonius změnil bydliště. Opustil centrum města s jeho spoustou lidí a nepokojnou zaměstnaností a odstěhoval se na předměstí. Ale hledal také hovor s lidmi, kteří se vydali na cestu za nepomíjivým. Od té doby, co se vzdal svého majetku, stal se bohatým tím podstatným. Cítil, jak rostou jeho duševní síly, když se zabýval duchovními cestami jiných lidí.
Místo ticha je určeno pro nové zkušenosti. Zde se mohl cvičit v nových cestách, aby našel, která jej povede dál. Někdy navštívil duchovního učitele, aby získal podněty pro vlastní putování. Přitom rozvinul cit pro to, co je autentické, neboť ne každý učitel žije z hloubky bytosti a ne každý zakusil vlastní duši, jak to často mnohomluvně hlásá. O desetiletí později, když Antonius sám prošel celý vnitřní prostor labyrintu svého srdce a stal se duchovním učitelem, formuloval základní pravidlo, ve kterém shrnul své rané zkušenosti v domě ticha:
Uč jen tomu,
co jsi sám zkusil!
Když pozoroval své duchovní učitele, všímal si zvláště určitých vlastností: laskavosti v kontaktu nebo lidskosti; jeden vyzařoval klid, druhý mírnost. U dalšího vnímal laskavé zacházení s lidmi, jiný byl vzorem pevnosti a spolehlivosti, ještě další byl nápadný svou touhou po vědění.
Antonius se cvičil v různých cestách, které jej měly vést k dokonalosti: cesta sezení v tichu, cesta modlitby, cesta tělesné práce. Cvičil se v půstu, v odříkání se měkkého lože a spánku na podlaze.

Třetí stupeň: Cesta je dlouhá
Dostavily se i dny splínu. Dny netrpělivosti, dny pochybností, dny, kdy měl Antonius pocit, že udělal chybné rozhodnutí. Théseus byl mladý muž. Neznal svět vlastního stínu. Antonius však viděl svůj stín v ohromném rozměru:
Myslí na své příbuzné.
Dělá si starosti o sestru. Bylo to správné, že ji opustil? Nebyla jeho cesta k dokonalosti vlastně úplným sobectvím? Kdo se chce najít, musí jít svou vlastní cestou. To je jisté. Ale stojí vlastní cesta za každou oběť? Kde je hranice mezi objevováním sebe a egoismem?
Myslí na svůj majetek.
Zanechal část sestře a část rozdal, aby se osvobodil. Ale nemohl s prostředky, které zdědil po rodičích, něco vykonat ve světě? Vytvořit něco dobrého, poskytnout pracovní příležitosti, podporovat sociální zařízení? Má silnou vůli a je ctižádostivý. Mohl něco ve světě dokázat. Komu pomohl tím, že se zřekl majetku?
Myslí na drobné radosti života.
Dobré jídlo, dobré víno, hovor s přáteli. Co získal, když se těchto požitků vzdal? Vědomé stravování jistě prospívá zdraví a podporuje rozvoj duševních sil. Ale proč se vzdát potěšení z jídla úplně? Komu slouží takové odříkání?
Myslí na plynutí času.
Život v jeho starém světě nabízel rozptýlení, ale také smysluplné využití času. Den byl naplněn konkrétními úlohami. Není to požehnání, nemít čas? Nemuset přemýšlet? Nečekat pořád? Jak dlouho ještě bude na cestě? Kdy konečně dosáhne středu labyrintu? Kde brát sílu, trpělivost a vytrvalost?
Myslí na krásu žen.
Je muž. Těla žen jsou měkká a teplá. Z hlubiny duše stoupají obrazy plné vášně. Dlouhá doba odříkání zostřila vnímavost jeho smyslů a nyní se mu zdá, jako by se krása tělesně zpřítomňovala. Cítí, jak se jeho mužnost hýbe, a vnímá to jako zahanbující a odvádějící jej od vnitřní cesty. Zároveň pocítí hlubokou touhu. Nemohl by projít labyrint společně se ženou?

Čtvrtý stupeň: Přijetí zápasu
Člověk, který se opováží do labyrintu srdce, nezůstane ušetřen třetího stupně. Cesta zpátky do starého života je celou dobu otevřena. Podněty k ústupu jsou četné a důvody nanejvýš rozdílné. Pochybnosti o vlastních silách, sociální zodpovědnost vůči okolí, pád do starých závislostí, nedostatek vytrvalosti, posměch přátel, nepochopení ze strany rodiny.
Nejúčinnější formy zpochybnění přicházejí ovšem ze strany rozumu. Duše se rozhodla jít do labyrintu. Když první nadšení pomine, jakmile euforii prvních kroků na nové cestě vystřídá střízlivost každodenního vypětí, pak vyvstávají důvody pro návrat, které nás v učiněném rozhodnutí znejisťují.
Hlas rozumu se ptá: Možná si to všechno jen namlouváš. Není tvá víra v dokonalost jen iluzí? Tvůj život sestává z bludiště, jistě, ale proč chceš vědět, jestli má i střed? I kdyby tvůj život měl střed, jak víš, že stojí za to jej hledat? Možná budeš zklamaný, až pohlédneš pravdě svého života do tváře. To tě zasáhne v centru tvé citlivosti, tam, kde ses opovažoval snít, kam jsi skládal všechny své naděje, touhu a očekávání.
Kdo nyní neprchne, ale zůstane na místě, kdo zápas přijme a věci vyjasní, vstupuje na čtvrtý stupeň. Začíná pro něj fáze vnitřního zápasu. U Antonia trvala dvacet let a byla spojena s novou změnou místa pobytu. Vydal se proti proudu Nilu do pouště. Na svahu hory Pispiru našel skalní hrob. Otevřel dveře, nedal se vyděsit tlumeným řevem krokodýlů, vstoupil a dveře za sebou zavřel. Nyní se ocitl v nejtemnější síni labyrintu. Zde chce vytrvat, až přemůže všechno, co jej zadržuje na nové cestě.
Později říkal, že kdo se vydá do odloučenosti a dosáhne klidu, má se držet stranou trojího zápasu: zápasu slyšení, mluvení a vidění.
Nyní se konečně otvírají oči duše, a uši srdce slyší hlasy ticha. Vnitřním okem vidí krokodýly. Staří zvířecí bohové a démoni Egypta k němu přistupují a snaží se vyděsit jeho duši. Psi štěkají, lvi řvou, vlci vyjí, hadi syčí, býk sklání hlavu k útoku. Martin Schongauer, Matthias Grünewald, Joachim Patinir, Salvador Dalí tyto zásadní scény setkání s hrozivým přenesli na své obrazy, Gustav Flaubert je přetvořil do básní.
Proč je ale cesta ke středu tak těžká? Proč trvá noční plavba břichem krokodýla tak dlouho? Proč mu při boji se strachem a pochybnostmi nikdo nepřijde na pomoc? Tady má okamžik vhledu. Střed labyrintu mu vyjde vstříc a osvětlí tmu jeho cesty. Vidí světelnou postavu, průvodce své duše. Jeho dech se zklidní.
Ptá se:
„Kde jsi byl?
Proč jsi nepřišel na začátku,
abys skončil mou trýzeň?“
Světelná postava odpoví:
„Antonie, byl jsem tady,
ale čekal jsem, abych viděl tvůj zápas.
Protože jsi ve sváru obstál,
a nepodlehl,
budu ti pomáhat.“
Jakmile to Antonius uslyší, ví, že vstoupil do středu labyrintu, je zasvěcen do hlubokých tajemství, bohatý vnitřní zkušeností.

Pátý stupeň: Sebepoznání
Odkud přicházejí ty postavy? Jsou to obrazy z hloubi vlastní duše, zviditelněný svět stínů, projekce nevědomí? Je to zkušenost reálné nadsvětské moci duchů, vůči kterým jsou lidské oči za všedního dne slepé? Na pátém stupni dochází k vyjasnění. Svítá světlo sebepoznání. Nyní Antonius poznává příčinu mnoha lidských úzkostí. Dá se najít v nejhlubší síni vlastní duše. Zde leží drak děsu.
„Uvažme a vždy dosvědčujme, že nepřátelé nám nic neučiní, protože Pán je s námi. Neboť když se nepřátelé objeví, chovají se k nám takovým, jaké nás potkají, a podle myšlenek, jaké se v nás nacházejí, utvářejí své klamné obrazy.
Jestliže nás zastihnou zbabělé a ve zmatku, pak spěchají podobni lupičům, kteří naleznou nestřežené místo; a co si o sobě myslíme, to oni ještě zvětší. Když nás vidí bázlivé a zbabělé, zvětší skleslost mysli svými zjeveními a hrozbami a trýzní tak ubohou duši.“
Tak shrnuje Antonius své sebepoznání. Pak otevírá dveře hrobové komory a vychází se zářící tváří na svobodu.

Šestý stupeň: Radost duše
Labyrint není dům, ve kterém bychom se mohli zařídit na celý život. Záření středu by mohlo být příliš intenzivní na to, abychom je vydrželi. Do labyrintu se Antonius zavřel proto, aby našel nepomíjivé. Když to zakusil, vydává se opět do další pouště. Tam se usazuje na hoře Kolcim. Nachází oázu pokoje a pěstuje plodiny ke své obživě.
Jestliže jsi nalezl střed,
vrať se zase do života,
obdělej půdu
a zapusť kořeny.
Cesta do středu labyrintu je obtížná. Nedá se projít na jednom víkendovém semináři. Ale dá se na něm začít. Můžeme se opovážit vstoupit a odložit děs z krokodýlů a jiných mocností stínu. Můžeme se dát povzbudit jinými poutníky do labyrintu.
Jak dlouho trvá cesta do středu? Rok? Sedm let? Desetiletí? Celý život? Antonius nalezl centrum uprostřed života. Je to náhoda, nebo vedení osudu? Můžeme z toho odvodit zákon pro poutníky labyrintem? Zviditelní se centrum rovněž uprostřed našeho života?
Antoniovi bylo 52 let, když nalezl nepomíjivý „nebeský poklad“. Osvobodil se. Od čeho? Od sebe a starosti o spásu své duše. Žije z nepomíjivého. V jeho duši vzplanul oheň, který nikdy nevyhasne, a plní jej světlem. Radost jeho duše vtiskuje jeho tváři pečeť veselí. Život v nepomíjivém je život radosti, která nikdy neustává. Život v nepomíjivém je život stále trvající modlitby. Život ze středu. Co je to? Pouť tajemstvím, ať jsme kdekoli a ať děláme cokoli.
Antonius říká:
„Dokud člověk chápe sebe
nebo to, co se modlí,
není to dokonalá modlitba.“
Z Antonia vyzařuje pravda a mnozí lidé stižení duševním nebo tělesným utrpením u něj hledají pomoc. Tak se stává terapeutem, duševním pastýřem, léčitelem a učitelem.

Sedmý stupeň: Vyrovnanost
Antonius věnuje hodně času lidem, kteří u něj hledají pomoc. Je jedno ucho. Dlouholetá samota zbystřila jeho smysly a jeho zářící zrak povzbuzuje lidi, aby bez okolků přistupovali k podstatnému. K tomu podstatnému, tedy k centru života, směřují i rady, které Antonius udílí. Znamenají skutečnou životní pomoc, protože jsou vydobyty na vlastním životě. Dává dál jen to, co sám zakusil.
Pochybovačům říká:
Nedívej se zpátky!
Zůstaň na cestě!
Denně se cvič!
Bázlivým říká:
Mysli pozitivně!
Nejsi sám!
Postav se na stranu světla!
Hledajícím Boha říká:
Nespouštěj světlo ze zřetele!
Čti Písmo svaté!
Ať sedíš kdekoli, neodcházej odtud zase rychle dál!
Přicházejí znejistělí lidé. Trpí žárlivostí druhých. Jiní se cítí stále pozorováni, věří, že každý jejich krok je kontrolován. Cítí se pronásledováni a mají pocit, že jim svět přeje jen zlé. Antonius jim ukazuje cestu osvobození. Říká: Přezkoumej, jestli to, co tě pronásleduje, skutečně přichází zvenčí, nebo z tvého nitra. Neboť lidé se k nám často chovají podle toho, jaké nás potkávají. Co si o sobě myslíme, to stupňují. Jsme-li úzkostní, pak stupňují náš strach. Je-li však naše duše plná pozitivních myšlenek a její zrak se obrací stále k dokonalosti, „nebeskému pokladu“, pak všechen útisk pomine.
Přijde ctižádostivý člověk. Navštívil už mnoho žen a mužů, aby se dozvěděl o správné cestě k dokonalosti. Antoniova pověst pronikla i k němu. Myslí si, že Antonius je ze stejného těsta jako on. Muž, který má odvahu k radikálním rozhodnutím, který se nedá ničím odvést od jednou nakročené cesty. I on chce být takový. U jednoho mistra cvičil umění lukostřelby. Nyní chce poznat Antoniovu cestu a vyhledá jej v poušti.
Protože Antonia zastihne, jak se vesele baví u dobrého jídla, zděsí se a vyčítá mu. Myslí si, že cesta do labyrintu je vážná, namáhavá a plná odříkání.
Antonius se laskavě usměje a ptá se:
Jdeš cestou lukostřelby?
Muž přisvědčí.
A teď jsi přišel do pouště, aby ses seznámil s tajemstvím mé cesty?
Muž zase souhlasně přikývne.
Nasaď šíp na tětivu svého luku napni ji!
Lukostřelec udělá, co mu Antonius řekl. Nasadí šíp a napne tětivu. Pak plný síly a soustředění drží luk napjatý. Antonius jej vybídne, aby cvičení zopakoval. Zase napne luk. Pak je vyzván ke cvičení potřetí.
Lukostřelec řekne:
Vidím, že o umění napnutí luku
nic nevíš.
Neboť když budu takto pokračovat, zlomí se.
Antonius odpověděl:
Tak je to i s hledáním dokonalého.
Kdybychom se chtěli nad míru přepínat,
asi bychom se dost rychle zlomili.
Není tedy vhodné
napětí tu a tam uvolnit?
Když to lučištník uslyšel, spatřil světlo na konci své cesty. Cesta začíná opuštěním dosavadního. Končí ve vyrovnanosti. Vyrovnanost znamená žít ze středu. Střed ale potřebuje zvláštní ochranu. I proto se Antonius zdržuje daleko od sídel lidí. V jeho africkém domově a v Asii není labyrint symbolem sebepoznání. Labyrinty zde mají odradit nezvané návštěvníky. Jejich úkol spočívá v ochraně skrytého středu. Nad vchodem mnoha asijských labyrintů se proto nepíše „Poznej sám sebe!“, ale „Vyhni se tomuto místu!“ nebo „Drž se dál!“.
Antonius byl Egypťan, obyvatel černého kontinentu. Z Kréty se labyrint šířil kolem země dvěma směry. Západní cesta vedla přes řecký kulturní prostor do Skandinávie, na britské ostrovy, do Irska a na pobřeží Severního ledového oceánu. Východní cesta vedla přes Afghánistán, Pákistán, Indii a Nepál do Ameriky.

------------------

Labyrint Grálu: Cesta soucítění

„Kdo je grál?
To se neříká,¨
ale ty jsi k tomu vyvolený,
ta zvěst tě nemine“
(Richard Wagner)

Na podzim v roce 1970 zvala Antroposofická společnost Münster na přednáškový večer. Bylo mi patnáct let a byl jsem přesvědčen, že mě škola už nic důležitého naučit nemůže. Pod lavicí jsem četl Bakunina, Kropotkina, A. S. Neilla, Johna Holta a Paula Goodmana. Co se odehrávalo vpředu u tabule, to ke mně nedoléhalo. Ve škole pracovali kantoři. Ale já jsem toužil po opravdovém učiteli.

Jaké představy jsem si s takovým učitelem spojoval? Člověk, který celou duší prožívá bytí, někdo, kdo udělal zkušenost s jinou skutečností. Ariadné, která zná cestu a dokáže otevřít brány vnímání. Znalá průvodkyně labyrintem života, která nezapomněla žasnout. Někdo, kdo vlastní klíče k mystickému království, o kterém mluvil Jim Morrison ve své básni Americká modlitba (1970).
„víš, že existujeme?
zapomněl jsi klíče
ke království
přesto ses narodil
a žiješ?
přiznej se nám
že věříš
v noc slastí
dej nám důvěru
k noci
věřili jsme
za starých dobrých časů
a dosud býváme otevření
na úzkých stezkách“

Život, důvěra, víra, přijímání! Úzká cesta byla cestou ke středu. Zdálo se, že Jim Morrison cestu znal. Vnímal volání ze středu a následoval je. Mnohé své zkušenosti formuloval v paradoxech. Například zde:
„snažíme se o něco,
co nás už našlo.“

Tehdy jsem tomu nerozuměl. Dnes vím proč. Neboť poznání se dostaví teprve tehdy, když jsme prošli cestou ke středu. Pak poznáváme, že jsme poznáni a že naše snažení a náš zápas byly už reakcí na sílu, která k nám proudila ze středu. Kdo se vydá na cestu, ten už zaslechl volání středu. Proto je cesta cíl.

Přirozeně jsem tyto souvislosti tenkrát nerozeznával. Ale v každém z nás je od raného mládí tušení duchovního kompasu, který ukazuje, kterým směrem musíme hledat. Souvislosti se otevírají teprve na životní cestě. Často teprve o desetiletí později.

Poletoval jsem tedy ve svém hledání duchovní potravy jako včela od jednoho květu ke druhému: Svědkové Jehovovi a rozenkruciáni, anarchistická pedagogika a judo, stín mladých dívčích květů a hudba Leonarda Cohena, Janis Joplin a Doors, modrá květina německých skautů a nyní éterické květové esence antroposofie. Od Rudolfa Steinera jsem nečetl nic. Místo konání, Schillerovo gymnázium na Hindenburgově náměstí, studenta mého založení přirozeně odpuzovalo. To se vztahovalo i na posluchače, neboť v hudebním sále školy sedělo převážně starší publikum. I ti nejmladší se snažili být pokud možno tak staří, jak jsem já dnes. Už jsem byl na odchodu, když předstoupil řečník, postavil se vedle křídla a začal spatra mluvit.
Ve vnějším zjevu toho asi sedmdesátiletého muže nebylo nic, co by mě mohlo oslovit. Všechno se zdálo šedivé: bledá tvář, prořídlé vlasy, oblek a vázanka. Díval jsem se tedy na jeho jemné ruce, které se občas setkaly špičkami prstů. Pak jsem zavřel oči. Neboť po několika větách se přede mnou otevřel keltský prostor prastarých megalitů, ohromných menhirů, pověstí o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Kantoři ve škole vysvětlovali všechno možné a vodili nás před hory vědění. Tento nenápadný učitel vytvořil svými slovy duchovní labyrint a vedl jím své posluchače. Jeho téma znělo: „Parsifalova cesta labyrintem ke grálu.“

Ve škole se vždycky věci jen „probíraly“. Ale o něčem mluvit umí jen ten, kdo nasbíral vlastní zkušenosti. Kdo něco „probírá“, stojí vně labyrintu. Mluvit o něčem umí jen ten, kdo se opováží cesty do labyrintu a nasbírá své vlastní zkušenosti.Toho večera mluvil starý učitel o hledání grálu. Vyprávěl dvě hodiny. Unesl mě z hudebního sálu školy do jiného času. Stejně jako stavebníci kladli kámen na kámen, až se nad nimi jednotlivé části sklenuly v gotický prostor katedrály, tak i tento učitel vytvářel svět ze svých slov. I tento muž byl architekt. Vytvořil duchovní prostor, vnitřní svět. Byla to magie? Snad, stejně jako v raném dětství pohádky bratří Grimmů vytvářely prožitkový prostor, který doznívá ještě dnes. Vypravěč byl na konci stejně nenápadný jako na začátku své přednášky. Uklonil se, zodpověděl několik otázek a ztratil se.

Proč si na toto setkání vzpomínám o třicet let později? Snažím se ukázat Ariadninu nit, která mě vedla mnohými oklikami k labyrintu v Glastonbury. Ve stopách krále Artuše jsme strávili léto 1993 v Cornwallu, putovali jsme po dlouhých stezkách podél pobřeží, navštívili hrad Tintagel, viděli jsme oba labyrinty vyryté do svislé skalní stěny v Rockey Valley někdy v mladší době bronzové (1800–1400 př. n. l.) a na zpáteční cestě jsme jeli přes Glastonbury. Tady v Somersetu leží hroby krále Artuše a jeho ženy Guenevery.

Vzpomínám si na legendu o sv. grálu, podle které byl grál kalich, který použil Ježíš a jeho učedníci při poslední večeři. Josef z Arimatie, Ježíšův následovník, do něj zachytil krev umučeného Ježíše. Po Kristově smrti nastalo neslýchané pronásledování křesťanů a Josef Arimatejský se snažil drahocenný kalich grálu zachránit. Odnesl jej daleko z Palestiny do oblasti Glastonbury, kde jej potopil do studny. Ta se pak zvala Studní kalicha (Chalice Well). Červenohnědá barva její vody se odvozuje z Kristovy krve, kterou Josef Arimatejský do kalicha zachytil.

Přesto jsem neměl představu o pestrém shonu, který nás čekal. Město čítající 8000 obyvatel se rádo označuje za magické srdce britských ostrovů. Ezoterická knihkupectví a terapeutická centra se zde řadí jedno vedle druhého. Zdroj v podobě grálu nevyschl: dnes živí reiki a poutnické cesty, astrální magii a meditaci nad čakrami, tantru i tarot.

V roce 1991 byla v Glastonbury založena alternativní University of Avalon. Greenpeace zde 25. června 1999 odstartovali projekt Genetix namířený proti geneticky manipulovaným potravinám. Při změně tisíciletí v noci na 1. ledna 2000 putovalo 700 lidí s pochodněmi labyrintem v Glastonbury Tor, aby pozdravili nové tisíciletí. V labyrintu v Glastonbury se prý zhušťují ezoterické tradice lidstva a uvolňují se jím nové síly pro léčení lidí i přírody. Na okraji labyrintu se nachází Studna kalicha. Cesta ke středu vede sedmi chodbami na kopec (tor), který se zvedá asi 180 metrů nad rovinu Avalonu a je dobře viditelný ze silnice A 361 ve směru na Shepton Mallet.

Anglie je známá jako země trávníkových labyrintů. Anglický badatel William Henry Mathews, který se zabývá labyrinty, ve své knize Bludiště a labyrinty (Mazes and Labyrinths, 1922) vypočítává 32 trávníkových labyrintů. Vznikly vyrytím drah v trávníku. Pomocí této techniky vyrytí a vršení zeminy se na zemi kreslily figury už v předkřesťanském období. Aby tak vzniklé symbolické vzory byly lépe viditelné, byly přednostně vytvářeny na svazích kopců. Můžeme je vidět ještě dnes, např. Bílého koně v Uffingtonu v Berkshire.

Cesta na kopec u Glastonbury, pokrytý hustým anglickým trávníkem, vede labyrintem se sedmi stupni chodby. Střed leží na vrcholu. Kdo jej dosáhne, získá nejen výhled na krajinu Somersetu, ale především vhled do širé krajiny vlastní duše. Angličtí badatelé v oblasti labyrintů Geoffrey Russell a Geoffrey Ashe se domnívají, že kopcový labyrint v Glastonbury byl založen v mladší době kamenné jako tříchodbový. Měl kdysi sloužit k uctívání předkřesťanských božstev. V kopci žil podle legendy Gwyn ap Nudd, podsvětní bůh, a v ranní rose na něm tančily víly. Počátky keltského využití labyrintu leží v temnotě věků. Díky grálu a rozšíření na sedmichodbový labyrint se Glastonbury stalo poutnickou stezkou ke grálu.

Slovo „grál“ je příbuzné s latinským slovem „gradale“. To označuje stupňovitou cestu k zasvěcení do mysterií. Cesta ke grálu je především spojena s životní cestou Parsifalovou. Vyprávění o hledání grálu začínají ve starých waleských pověstech, znovu se látky chápou středověcí básníci a dodnes ještě platnou podobu získají u Wolframa von Eschenbach. Teprve díky jemu se putování za grálem stává iniciační cestou pro celé lidstvo. Grál spojuje lidi všech ras a národů. Je cestou k pravému lidství. Poutní cesta v Glastonbury vede po široce založených liniích na kopec grálu. Kdo po něm stoupá pozorně, je na cestě dobré čtyři hodiny. Dost času na to, aby člověk mohl pozorovat vlastní život v zrcadle Parsifalova hledání grálu.

První stupeň: Blázen
Parsifal vyrůstá jako poloviční sirotek. Jeho matka se snaží držet jej stranou života. Hraje si na osud a chce zadržet čas. Se svým služebnictvem se odstěhuje do hlubokého lesa v Soltane. Zde vytvoří umělý svět a zavede zákaz mluvit o Parsifalově otci a světě vně lesa. Proč ale chce Parsifalovi vší mocí zabránit, aby se dozvěděl něco o svém otci? Její jméno Herzeloida (Herzensleid, bolestné srdce) důvod naznačuje. Gamuret, Parsifalův otec, byl rytíř. V boji s nepřáteli Baruka z Bagdádu, kterému zbraněmi sloužil už dříve, padne za oběť lsti svých protivníků a přijde o život. Herzeloida je tehdy v pokročilém stupni těhotenství a pronásledují ji zlé sny: vidí draka, který leží na jejích prsou a chce jí vyrvat srdce z těla. Příštího rána přijde zpráva o smrti jejího manžela, která ji naprosto vyvede z rovnováhy – bolest v duši a trýzeň srdce ji přivedou ke zhroucení. O něco později porodí syna, draka ze svého snu.
Vztah matky a dítěte je neobyčejně neurotický, neboť Herzeloida miluje v dítěti zemřelého muže. Veškerou svou touhu po zemřelém projikuje na chlapce. Podle středověkého zvyku by měla Parsifala kojit kojná, protože paní samy nekojily. Herzeloida ale kojí dítě s erotickým odevzdáním, protože věří, že drží v náručí Gamureta. Při převinování věnuje zvláštní pozornost péči o mužský úd.
Jak dlouho lze držet dítě stranou od života? Nejen matka, i dítě je trvale traumatizováno. V děloze prožilo společně s matkou její bezmoc. Tato zkušenost s utrpením bude určovat jeho životní cestu. Všechno umělé je nakonec nepřátelské k životu. Proto se umělé světy jednou zhroutí. Neboť nikdo nemůže zadržet velké otázky po smyslu života, které se dostavují v průběhu vývoje.
Parsifalova duše je černá a bílá jako opeření straky. Chlapce se zmocní lovecká vášeň. Sestřeluje z větví ptáky a vzápětí je pln soucítění se zvířecím bratrem. Zkušenost utrpení a soucítění vyplňuje jeho duši touhou, která prolomí každé hranice. Stane se podnětem k jeho hledání.
Jednoho dne potká Parsifal náhodou tři rytíře v zářících zbrojích. Od nich se dozví o králi Artušovi. Nyní má jeho neurčitá touha své jméno. Hledá obraz otce. Proti vůli matky se vydá na cestu. Matka mu dá na cestu čtyři rady:
Vyhýbej se tmavým brodům!
Pozdrav každého!
Následuj rady moudrých mužů!
Ucházej se o urozené ženy!
Zatímco její syn se vydá na cestu, matka se zhroutí do náruče smrti. Synovo vykročení do světa zanechává mnoho otevřených otázek: Je Parsifal vinen smrtí své matky? Měl zůstat doma? Dítě následuje volání svého vnitřního hlasu. Matka nemá právo držet své dítě stranou života. Ale nejsou její obavy ze ztráty pochopitelné? Nemělo dítě proto cítit se svou matkou? Jde každý v labyrintu života svou vlastní cestou? Nemůžeme jím procházet společně? Vykročení dítěte nastavuje zrcadlo i nám.
V zrcadle:
Po čem jsi toužil/a v dětství?
Co jsi hledal/a?
Umíš tomu nevykoupenému,
co se na tebe tisklo,
dnes dát jméno?
Kdo tě zranil?
Koho jsi zranil/a?

Druhý stupeň: Žádost
Parsifal vyrazí do dobrodružství života, do opovážlivosti zvané svoboda. Chce se stát rytířem. Co znamená být rytíř, to přesně neví. Ale slovo „rytíř“ se mu spojuje s něčím božským, s čistým jasným zjevem. Parsifal nevědomě hledá zdroj světla. Děti rády naslouchají příběhům o rytířích, kteří se vydali na dobrodružné výpravy, potkávali se s čaroději a krásnými ženami a pak se sami stávali vládci. Dříve chtěly být takové jako Gawan nebo Lancelot, dnes jsou jejich vzory rytíři Jedi z Hvězdných válek a čarodějnický učeň Harry Potter.
Parsifal zčerstva uhání z lesa Soltane. Na volné pláni spatří stan. Vejde dovnitř a stane před ložem. Na něm spí Ješuta, žena knížete Orila z Lalanderu. Okamžitě v Parsifalovi vzbudí žádost. Parsifal myslí na matčinu radu. Ženám má mladý muž prokazovat úctu a má líbat jejich rudé rty, uvažuje. Pomyslel si a udělal. Navíc vezme ženě prsten a nemá tušení, jaké škody svou naivitou způsobí a jaké pobouření vyvolá v Orilovi.
O něco později potká rytíře Ithera. Ten je oděn červenou zbrojí. Znovu se probudí žádost. Parsifala nesužují pochybnosti: Ta krásná zbroj by mi seděla, myslí si. Neumí své žádosti krotit. Vrhne kančí oštěp a zasáhne červeného rytíře do oka. Ten se smrtelně zraněný svalí z koně. Parsifal si navleče Itherovu zbroj. Nebrzdí jej žádný soucit. Vrh oštěpem byl proti pravidlům rytířského boje, představoval partyzánskou taktiku, a byl tedy nesmírně nefér. Rytíři slouží krásným ženám, nosí krásnou zbroj, myslí si Parsifal a domnívá se, že už je rytíř, protože má zbroj.
Cesta labyrintem v Glastonbury se vine na každém stupni kolem celého kopce. Poutník má pocit, že nepostupuje dál. Cesta sice zvolna stoupá, ale čím výše člověk dojde, tím je to nepříjemnější. Labyrint má svou vlastní náladu. A ta je vážná, umí mluvit o temných stránkách, o utrpení, vině, smutku a rozluce, o nekonečné touze a hledání, které nechce nalézt konce. Tak se povede i Parsifalovi.
Jméno „Glastonbury Tor“ znamená „Glastonburyský kopec“. Přesto pro každého, kdo je obeznámen s Parsifalovým hledáním grálu, vyvstávají další významy: labyrint je branou ke grálu. Parsifal je označován jako bláznivý mladík a později jako čistý blázen. V tarotu je Parsifal zobrazen na první kartě z 22 velkých arkán. Karta se jmenuje „Blázen“ a nese číslo nula. K nejrozšířenějším tarotovým kartám patří obrazy, které vytvořila Pamela Coleman Smithová podle pokynů Edwarda Waita (1857–1941). Waite byl členem legendárního hermetického Řádu zlatého úsvitu, ke kterému patřil i William Butler Yeats.

První karta ukazuje Parsifala vykročeného na cestu. Kráčí zčerstva vpřed s rozpřaženými pažemi, jako by chtěl obejmout celý svět. Oblečený v pestrý šaškovský šat stojí na horské výšině. Za ním se zvedají sněhem pokryté vrcholky hor, nad ním září bílé slunce, u nohou mu vesele poskakuje bílý pejsek. Pod bláznovským šatem prosvítá na pažích a u krku bílý spodní oděv. V levé ruce drží bílou růži, v pravé poutnickou hůl, na jejímž hrotu se nachází svázaná cestovní taška. Ve vlasech má vetknuté červené pero.
Bílá není jen barvou nevinnosti, symbolizuje také svět možností. Neboť v bílé jsou neodděleně sjednoceny všechny barvy spektra. Parsifal se vydal na cestu. Pohled má namířený do výše a nevidí, že stojí před propastí. Otázka, zda v životě ztroskotá, nebo zdolá nejvzdálenější výšiny sněhem pokrytých hor, zůstává otevřena.
Blázen ukazuje božské dítě v nás. V pohádkách se neohroženě vydává do světa za štěstím, před žádným nebezpečím necouvne a s nezdolnou naivitou zvládá každou zkoušku, dokud nedosáhne svého cíle. Blázen zastupuje duši, která se oděla tělem. Může být obojím: prvotní důvěrou, veselím, otevřeností vůči světu, spontaneitou, ale také dětinskou pošetilostí, uváznutím v hračičkách, lehkomyslností, hloupostí. V tarotu ukazuje Blázen na dobu vykročení. Dostaví se nové zkušenosti. Jak na ně ale máme reagovat? Ne tak, že budeme jen následovat dobré rady druhých nebo se podřídíme společenským normám. Této chyby se dopouští Parsifal a na tomto postupu ztroskotá.
Blázen ukazuje na situace, které nejsou plánovatelné. Zde se vyžaduje schopnost vcítit se, soucítit, naslouchat intuici, „příčné myšlení“. Labyrint má svou vlastní logiku. Přímá cesta, shoda s tradiční morálkou a logické rozhodnutí zdaleka vždy nevedou k cíli. Ctnost se může stát nectností, držet se příkazů může být chybou. Cesta ke grálu je iniciací do řeči srdce a zacházení s kompasem, který je skrytý v hloubi duše.
Blázen Parsifal stojí u propasti. Rodiče se snaží své děti držet od propastí dál. Ale jak se má dítě naučit sebevědomě a jistě chodit, když se nesmí opovážit procházky na kraji propasti? Dítě potřebuje chráněný prostor, ve kterém může své síly bezpečně rozvíjet. Musí se však také učit odvážit vstoupit do života. I zde Parsifalova cesta zrcadlí náš život.
V zrcadle:
Jakou žádost jsi následoval/a?
Kde tě žádost zaslepila?
Kdo platil cenu
za tvé sebeuskutečnění?
Kdo zůstal na cestě?
Třetí stupeň: Zůstaň na stopě!

Život je utrpení, pravil Buddha. Příčinou utrpení je podle jeho učení žádost, neboť ta činí člověka vůči utrpení slepým. Jak se může duše z koloběhu žádostí osvobodit a stát se „vidoucí“? Buddhova odpověď zní: Musí jít cestou probuzení. Kdo je probuzený, toho duše je vyplněna milující dobrotou, soucítěním a láskou k bližním. Grál z Glastonbury je symbolem této cesty.
Cestou ke grálu musí jít každý člověk sám. Žádný mistr z něj nezbytnost této zkušenosti nemůže sejmout. Ale zkušenost bez rozhovoru s mistrem je jako nevyzvednutý poklad. Parsifalova učitelka se jmenuje Siguna. On je novic, ona je mistrovou noviců. Otevírá svým adeptům oči duše a ukazuje jim cestu soucítění. Siguna zná následky žádosti z vlastní zkušenosti. Truchlí pro svého milence, mrtvého rytíře Gianatulandera. Jeho osud ukazuje, jak nebezpečné může hledání být. Siguna se cítí vinna jeho smrtí. Neboť ona jej vyzvala, aby chytil psa, který nesl podivuhodný obojek s vyšitým nápisem. První slova mohla přečíst, když zvíře běželo kolem. Zněla:
„Gardeviaz – zůstaň na stopě!“
Pes je starý symbol průvodce duše. Jako nesobecký průvodce na cestě je vždy připravený vyrazit. Má trpělivost, umí čekat, nepočítá hodiny a neptá se, co mu cesta přinese. Přizpůsobuje se potřebám a náladám člověka, kterého provází. Umí se vcítit, myslí stejným směrem, jedná ve prospěch svého pána. V tarotu stojí po boku blázna Parsifala, v židovské legendě provází mládence Tobijáše.
Siguna přečetla začátek nápisu: „Zůstaň na stopě!“ Toto povzbuzení potřebuje každý, kdo jde labyrintem. Neboť po určité době se dostaví netrpělivost. Okliky začnou být poutníkovi nesnesitelné. Sejde z cesty a vydá se ke středu přímo. Ale jak se mu podaří zůstat na stopě? Odpověď se dala přečíst na obojku. Sestávala z vysvětlení výzvy „Gardeviaz“, praktického návodu pro poutníky labyrintem ve formě katalogu ctností. Šlo o dvanáct ctností:
Kázeň,
cudnost,
laskavost,
věrnost,
umírněnost,
starostlivost,
stud,
skromnost,
vytrvalost,
pokoru,
trpělivost a
soucit.

Ctnosti jsou ukazatele na cestě. Ale který ukazatel má duše následovat? Kdy je to vytrvalost, kdy je třeba trpělivosti? Kdy je třeba kázně a kdy soucitu? Bez vnitřního kompasu vedou ukazatele v podobě ctností do bludiště morálky. Ne každý platí vždy a na každém místě. Jak ale duše najde to, co vyžaduje okamžik? Tolik hlasů. Ale který je ten správný? Tolik rad. Ale kterou následovat?
Siguna zná cestu. Až do setkání se svou učitelkou neznal Parsifal ani své jméno. Žil naprosto v nevědomí. Když se jej někdo zeptal, jak se jmenuje, uvedl jména, jakými jej oslovovala matka: „milý syn, krásný syn, dobrý syn“. Díky Siguně procitne k vědomí. To je smysl pojmenování.
Parsifal, jak mu vysvětlí Siguna, znamená „projít středem“. Co znamená toto záhadné jméno? Má světlou i temnou stránku. Když Parsifal nyní pohlédne na svůj dosavadní život, objeví stopu zkázy a utrpení, kterou zanechávají jeho žádosti. Vedla životy lidí, se kterými se setkal. Na této stopě jistě nemůže zůstat. Cesta do budoucnosti ukazuje na soucítění. To vede „středem“ bludiště morálky a radí v pravou chvíli to správné.
Od rytíře Gurnamanze se Parsifalovi dostane druhého poučení. To obsahuje kánon rytířských ctností:
Smělé jednání,
bdělost,
slitování s trpícími nouzí,
věrnost,
čest,
víru,
cudnost,
diskrétnost
a
lásku.

Láska dojde brzy naplnění. Parsifal osvobodí královnu Conduir-Amour od jejího dotěrného nápadníka a ožení se s ní. Může se teď v klidu usadit a užívat si nabytého jmění? Jistě že ne. Ještě zdaleka nedosáhl středu. Vydá se tedy znovu na cestu. A znovu nám nastavuje zrcadlo.
Zrcadlo:
Měl/a jsi učitele?
Co tě učil?
Kde vedla tvá cesta „středem“?

http://obchod.portal.cz/produkt/labyrint-cesta-k-vlastnimu-stredu/ 

----------------------


Někteří odborníci naopak tvrdí, že bludiště a labyrint jsou pojmy rozdílné. Podle Uwe Wolffa, autora publikace nazvané Labyrint, mají labyrinty na rozdíl od bludišť poměrně jednoduchý plán. Vchod a cestu, která složitými oklikami a vinutími vede vždy ke středu. Přístup k němu není přímý, cesta spíš vede od středu dál, oklikami, cíl se ztrácí z očí. Labyrint je školou pomalosti, trpělivosti a soustředění. Bývá pokládán za symbol duše či hledání. Bludiště už samou podstatou je jiné. Zrodilo se k pobavení, má mnoho cest a křižovatek a panuje tu princip náhody. V některých bludištích musí mít návštěvník velké štěstí, aby se do centra vůbec dostal. Může zabloudit a úplně se ztratit ve spleti vedlejších a slepých uliček Labyrint patří stejně jako kruh, kříž nebo spirála k prastarým znakům lidské kultury. Je to symbol, s nímž se lze setkat na celém světě; jeho původ však zůstává v podstatě dodnes neobjasněn. To, co dnes běžně považujeme jako labyrint, tedy změť křižujicích se chodeb a slepých uliček, vzniklo teprve před několika staletími. Původní symbol labyrintu však existuje už několik tisíciletí. Je pozoruhodné, že se objevuje na různých místech světa, vzdálených velmi daleko od sebe. Nikdo zcela přesně neví, kde vznikl. Střídavě mu byly připisovány hebrejské, egyptské nebo latinské kořeny. Původ tohoto slova však není objasněn ani dnes. Tajemstvím je zahalen jako původ také jeho tvar. Nejstarší zobrazení labyrintu pochází ze 3. tisiciletí př. Kr., jako tomu je např. u vchodu do skalního hrobu zvaného Tomba del labirinto v místě Luzzani na Sardinii. V Evropě je labyrint úzce spjat s Krétou a mýtem o Minotaurovi. K tomuto bludišti se pojí mnoho bájí, ten podle všeho vůbec neexistoval. Za Minotaurovo obydlí byl pravděpodobně omylem považován královský palác v Knossu, který svým nesčíslným množstvím komnat a propletených chodeb labyrint připomínal. V Asii je za tvůrce labyrintu považován kouzelník Droma, jak se vypravuje v indickém epose Mahábhárata. Křesťanská tradice připisuje jeho původ králi Šalamounovi, který je ztělesněním rozumu a moudrosti. Labyrintické vzorce byly nalezeny i v Peru a v Coloradu (USA). I Vikingové měli symbol labyrintu. Starověký labyrint je většinou tvořen uzavřeným prostorem s jedním vchodem, které ústí do spleti čar, meandrovitě se vinoucích až k nějakému ústřednímu bodu. Spletitá linie je přitom symbolem života, zatímco střed smrt a znovuzrození. Tímto starobylým symbol si posloužila i křesťanská církev. V mnoha středověkých katedrálách tak nacházíme labyrinty na stěnách a sloupech nebo jako dlaždicové vzory na podlaze – někdy tvoří osmiúhelník, jako například v Remeši, většinou jsou však přísné soustředěné, jako je tomu v katedrále v Chartres. Stejně jako většina řeckých labyrintů i bludiště v katedrálách měla pouze jediný vchod na znamení naděje, že pravému křesťanovi nehrozí věčné prokletí, ale dostane se mu vykoupení. Vlastní labyrint pak představuje cestu zkoušek.

http://www.labyrintova.cz/ostatni-informace/12/mytologie.html
01.02.2012 01:27:44
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one