Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

James MacKillop: Keltské bájesloví

James MacKillop: Keltské bájesloví - obrázek

James MacKillop: Keltské bájesloví - obrázek

Průvodce keltskou mythologií

Nakladatelství Lidové noviny, 2009, překlad Václav Pelíšek
Lidé, které dnes označujeme Kelty, až do novověku tento název vůbec nepoužívali a neměli ani jiný výraz pro souhrnné označení svého jazykového společenství. Slovem Keltoi (skrytý) původně Řekové označovali národ starých Gallů, vzdálených předků dnešního francouzského národa, kteří žili severně od dnešní Marseille. Antičtí komentátoři tímto slovem postupně začali nazývat národy, které hovořily jazyky, jež byly evidentně příbuzné, od Galatů v Malé Asii až po Galicijce na Iberském poloostrově. V zápiscích Julia Caesara se z řečtiny odvozený latinský termín Celtae vztahoval pouze na národy tehdejší střední Gallie, tzn. dnešní centrální Francie. Avšak jiné Římané tímto termínem zase označovali celou řadu národů na evropském kontinentě, které dnes označujeme za Kelty. Kupodivu ani řecké Keltoi ani latinské Celtae neoznačovalo národy žijící na britských ostrovech, a ani z jediného slova ve staré irštině a velštině nevyplývá, že by si mluvčí těchto dvou jazykových větví uvědomovali, že by mezi nimi mohla být nějaká souvislost. Když příslušníci těchto keltských národů hovořili o sobě, používali často jména obsahující foném gal-.

Původ keltských jazyků je vskutku ztracený v mlhách dávné historie. Sice se objevili fantastické spekulace, které údajně našly kořeny dokonce až ve Střední Asii a severní Číně, ale keltština je nepochybně jednou větví indoevropské jazykové rodiny, do níž patří slovanské, germánské a románské jazyky. Hledání je o to obtížnější, že Keltové postrádali vědomí společné etnické identity nebo jiné sjednocující fyzické znaky.

----------------------

V posvátné úctě před vodními silami Keltové minimálně od střední doby bronzové začali svou vděčnost vodě projevovat ve formě darů - šperků, zbraní, kotlů, brnění, mincí, zvířecích a dokonce i lidských obětí. Jeden z největších pokladů keltského umění, drahokamy zdobený štít z Battersea, byl vhozen do řeky Temže nedlouho před příchodem Římanů v 1. století n.l. Ačkoli lze votivní předměty najít ve všech typech vod, nejvíce se jich nachází ve studních, snad proto, že představují předpokládané spojení se zásvětím. Názor, že studně mají magickou moc, přetrval až do doby křesťanství, kdy se údajně na určitá posvátná místa ukládaly useknuté hlavy světců. Tuto praxi máme mnohokrát doloženou nejenomv Irsku, především ve spojení se sv. Brigitou, ale i ve Walesu. Za patrona posvátných studní byl pokládán i sv. Melor z Cornwallu a Bretaně. Vodní božstva, ať už jsou asociována se studněmi, jezery, katarakty nebo řekami, bývají ženy.

http://www.britishmuseum.org/explore/highlights/highlight_objects/pe_prb/t/the_battersea_shield.aspx

http://atlara.wordpress.com/2012/10/23/svastika-v-keltske-kulture/

---------------

Podle Lucana a dalších (nikoliv však Caesara) byli tři hlavní bohové Gallie Teutates, Taranis a Esus. Teutates je možná jen "bůh našeho kmene" (teuta). Lucanus poznamenává, že dostával lidské oběti. Podle pozdějších komentátorů se popravovalo především utopením, nejčastěji začátkem listopadu o svátku Samain. Ještě krutější byl bůh Taranis, protože při jeho bohoslužbě musely být oběti upalovány zaživa v dřevěných nádobách. V bernských komentářích z 9. století je Taranis nazýván "pán války". Esus mohl být eponymním bohem kmene Essuviů, který žil na území dnešní Normandie. V krvelačnosti se vyrovnal oběma předchozím bohům. Lidské oběti byly zavěšovány na stromy a podrobeny rituálnímu mučení a kněží věštili podle směru, kterým tekla krev z jejich ran. Někdy byl Esus považován za dřevorubce.

-----------------------

Podle slova breithem, které znamená soudce před normanskou invazí, se irské zákony nazývají brehonské. Nejstarší z nich pocházejí již z 6. století. Brehonské zákony umožňovaly manželství na devatero způsobů, přičemž hlavní z nich byl svazek, do něhož oba partneři vstoupili se stejnými finančními prostředky. Majetek, který si do manželství žena přinesla, jí zůstal. Žena se mohla rozvést z důvodu násilí, nevěry, impotence nebo homosexuality. Sexuální násilí se trestalo. Manžel si ovšem mohl vzít konkubínu. První tři noci, kdy byla konkubína v domácnosti, byla první manželka zproštěna viny za jakýkoliv násilný čin kromě vraždy. Na druhou stranu mohla konkubína beztrestně způsobit první manželce jakoukoliv újmu, ale pouze nehty, například ji poškrábat, vytrhat vlasy a způsobit další drobná zranění. Za fyzické týrání manželem mohla dostat žena odškodné, ale podle velšského práva připadl po rozvodu majetek manželovi. Řešení péče o děti po rozvodu bylo podle velšského práva komplikované: po sedmi letech manželství si manžel ponechal nejstarší a nejmladší dítě, zatímco ženě byly přiznány prostřední děti. Právům, která ženám podle brehonských zákonů náležela, odzvonilo s koncem keltské církve v Irsku v letech 1169/1170 a jejím těsnějším připojením k Římu. Rozšíření římského práva do okrajových území Britských ostrovů obývaných Kelty znamenalo zánik práv žen na vlastní majetek, na odškodnění za násilí způsobené manželem a na rozvod.

---------------------

Jedna tajemná země zanechala na mapě světa trvalou stopu. Hy Brasil je dnes známá pouze s hibernoanglickým pravopisem, ale její původ je irský, snad Í (ostrov) a bres (krása, velikost, moc). Hy Brasil jako pozemský ráj byl útočištěm Tuatha Dé Dannan poté, když byli poraženi Mílésiany. Toto jméno bylo uváděno na celé řadě středověkých map. Když jej učinil tématem své teze L'Isola Brazil kartograf Angelius Dalorto (Janov, 1325), později tento italský pravopis se -z- ovlivnil pojmenování jihoamerického státu Brazílie, ale na mapách byl ostrov Brasil dále umísťován západně od Irska až dlouho do 17. století. Představa Hy Brasilu jako ostrova bez práce, starostí nebo cynického smíchu přetrvala v ústní tradici až do 20. století.

---------------------

James MacKillop - Americký profesor irských studií, literární kritik a publicista. Vystudoval anglistiku na newyorské Syracuské univerzitě a posléze v rámci postgraduálního studia působil na katedře keltských jazyků na Harvardově universitě (v massachusettské Cambridgi). Byl dlouholetým profesorem angličtiny na Onondagaské vyšší škole (1967-1999) a rovněž na Newyorské státní universitě. V roce 1994 byl hostujícím profesorem na universitě v Rennes (Francie). Předsedal Americké konferenci pro irská studia.
07.12.2012 00:03:18
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one