Stanislav Vašina: Čtenářský deníček

Holger Kalweit: Keltská kniha mrtvých

Holger Kalweit: Keltská kniha mrtvých - obrázek

Holger Kalweit: Keltská kniha mrtvých - obrázek

Mytický odkaz zasvěcenců prastarého národa odhaluje svazek mezi zásvětím a pozemským životem

Eminent, 2003, přeložil Miloslav Korbelík
Pojednání o keltské esoterice, spiritualitě a mytologii se zaměřuje na fenomény související se smrtí, umíráním a zásvětím. Kniha seznamuje s problematikou smrti a umírání v keltské kultuře, kde život a smrt, zásvětí jsou úzce spjaty, o čemž svědčí mnohé keltské rituály a zvyky, ale také víra v různé nadpřirozené bytosti (bohy, elfy, víly) či legendy o bájných hrdinech. Keltská kniha mrtvých obsahuje také obecné výklady o umírání a zmínky o zkušenostech současných lidí, kteří zažili vlastní smrt a vrátili se zpět na tento svět. Hlavní důraz je však kladen především na pojetí smrti podle tradic irských Keltů, jak se dochovalo ve starých mytických příbězích (legendách, eposech).

------------------------------------------------


"Y Gwir yn erbyn byd."
Pravda proti světu.
/Druidská zásada/

-------------------------------------------

Podsvětní světlo je ve skutečnosti mnohem jasnější než slunce na obloze, protože všechny bytosti v podsvětí nejsou ničím jiným než světlem. Každá duše je světelným ostrovem.

V říši mrtvých vše umírá, tedy umírá neustále a neustále se znovu rodí. Život a smrt se od sebe neliší, to je vysoká nauka Keltů.


---------------------------------------------

Říše mrtvých je nadreálná, jemnovlnná, nehmotná a nečasoprostorová úroveň bytí, vytvářená z pralátky. Ta proniká vším jako vzduch - krajina smrti tedy existuje tudíž vedle nás a v nás.

Smrt tedy neexistuje, to jen naše já přežívá jako plazmatický duch, jako duše, jako vědomí. A naopak řečeno - život je přetrvávající smrt, protože naše vědomí je trvale zapuštěno v plazmatické úrovni bytí, v říši mrtvých.
Klíčem k porozumění životu se může stát jen přesná znalost říše mrtvých, avšak protože ta je obecně neznáma nebo popírána, nedostává se nám ani poznání života. Staré kultury včetně té keltské věděly, co se děje při umírání, jak my, jakožto duše, pomalu opouštíme tělo a vracíme se do náruče plazmy a jejích zákonů. Proto se keltské příběhy neodehrávají v pozemském světě, nýbrž v zásvětí, a tak je tomu i v případě všech mytologií, neboť krajina smrti je nemateriální pole, vyvěrající z čistého života, proto staré kultury zdůrazňovaly jednotu země zrození a země smrti.

---------------------------------------------

Pramatka je říše mrtvých, ale i světová říše hmoty. Pramatka – a to ji činí ještě nepochopitelnější – má dvě těla, zahrnuje dvě úrovně bytí. Pramatka se neustále proměňuje, jednou je pralátkou, z níž se potom stává hmota, jednou je hmotou, z níž se potom uvolňuje její pralátka – a nastává smrt. Z této pralátky vytváří pramatka těla tím, že ji odívá hmotným šatem. 
Život a smrt je hrou na proměny. Keltové se považovali za děti této pramatky. Jejich životním přáním bylo poslouchat ji a obětovat se jí. Sebeoběť nebyla u Keltů ničím výjimečným. Lidé chtěli projevit opravdovou vděčnost pramatce a usmrtili se. Dneska lidé páchají sebevraždy a nevědí, že se vracejí k prameni života. 
Kdo chce porozumět smrti, ten se obětuje životu. Kdo chce správně zemřít, rozpadne se do tisíce přírodních forem. Lidské zákony, které by nebyly přírodními zákony, prostě neexistují. Pramatka pohlcuje všechno bez výběru, opájí se sama sebou, umírá a navrací se do zásvětí, kde je všechno zkrátka úplně jinak. 

---------------

Keltské náboženství bylo vysoce abstraktní. Keltové své bohy neobdařili lidskou podobou. Když dobyli Delfy, bylo jim k smíchu, že si Řekové své bohy polidštili. Božství chápali jako koloběh a věčný návrat. Odmítali zachycovat božství písmem, v podobě soch nebo obrazů. Slovo již poukazovalo na písmo a fixaci.

------------------------------------------

Při pohřbech žehem přikládali Keltové do ohně dopisy zemřelým. Dokonce se vystavovaly a uznávaly dlužní úpisy splatné v příštím životě. Znovuzrozený mrtvý musel své dluhy zaplatit v příštím životě.

---------------------------------------

Kniha invazí "Lebor Gabála Érenn" je dílo křesťanských mnichů, které se zabývá prahistorií Irska. Popisuje sled šesti osídleneckých vln, které po sobě přišly na ostrov. První přivedla bohyně Banba, druhé Partholón, třetí Nemed, jako čtvrtí přišli Fir Bolgové, jako pátí Tuath Dé Dananové a jako poslední Milesiané, synové Míla, což byli Keltové. Až do sedmnáctého století bylo toto dílo považováno za opravdové dějiny Irska.

---------------------------------------------

V souladu s keltskými příběhy dospíváme k závěru, že my lidé jsme všivé pokolení. Bohové nám vybrali tento úděl. Chtějí-li však takové blázny, tak k čemu? Jako otroky na práci? Jak může tak vznešený duch stvořit takové mrzké červy, za jaké nás bohové očividně považují, jaké světlo to vrhá na tyto stvořitele? Jak z toho mohou mít radost? I kdybych nakrásně chtěl mít otroka, neměl by vypadat k světu, aby mě neodpuzoval? A i kdyby se bohové nestarali o naše nedostatečné vybavení a jenom by chtěli, abychom pro ně vykonávali podřadné práce, k čemu by potřebovali takové primitivní věci, které bychom pro ně vyrobili? Proč vůbec něco potřebují? Jde-li o bytosti z říše mrtvých, k čemu potřebují naši materiální pomoc? Nebo snad potřebují duševní potravu, naše duše? K čemu je všechno to zabíjení ve válkách, které sami vyvolali?

Mrtvoly zůstávají nedotčeny, stejně tak i naše příbytky a z našich peněz se nenajedí. Nebo mají bohové prostě radost z tvoření, milují hru živých bytostí na život a na smrt? Vodí rádi lidi tak, jako my venčíme psy? Radují se z rození dětí? Ale to všechno jsou jen otázky v rámci hypotézy o elfech. Jinak to vypadá, když elfy nebudeme považovat za samostatné zásvětní bytosti, nýbrž za božské přírodní zákony. Potom Keltové načrtávají smysl bytí, zkouší břitkost svého ducha na základních otázkách života, smrti, lásky a nenávisti, osudu a sebeurčení, svobody a osudu, to znamená na věčných protikladech, na nichž naše bytí troskotá nebo naopak roste. Nakonec je ale jedno, zda na elfy věříme či nikoliv, zákony zůstávají pořád stejné, ať už to jsou nejhrubší hmotné zákony nebo zákony zprostředkované elfy: Člověk je podřízen obrovským silám Bytí a s tím se musí vyrovnat.

http://druidova.mysteria.cz/KELTSKE_TRADICE/Kniha_mrtvych.htm

------------

Keltský svátek Lugnasad je jedním ze čtyř nejdůležitějších mezníků keltského roku. Tradice oslav, jejíž součástí byly i koňské dostihy, velký trh a náboženské obřady, vydržely až do 18. století.

Tento svátek se slavil kolem 1. srpna a byl prý založen bohem Lugem (Lughem), bohem světla a smrti, aby uctil svoji zemřelou chůvu Tailtu. K uctění Lugovy chůvy, která se vyčerpala k smrti při obdělávání půdy v Irsku, pořádali Keltové hry v dnešním Teltownu. Tailta představuje zemi. Proto symbol sňatku světla a země. Život vzešel ze země, ale ne z ní samotné. Do země muselo být vloženo světlo, duše, země ji přijala a porodila. Lug ale symbolizuje nejen pozemské světlo, ale také světlo zásvětí.

Keltové věřili, že nejdřív akt plození proběhne v zásvětí a teprve potom v našem světě.

Jistě sami cítíte tu podivnost, že si Lugh vzal vlastní chůvu. Ale světlo a země bylo pro Kelty natolik odlišné, že nepovažovali toto spojení za pravé manželství. Tailta je tedy označována chůvou světla.

Oslavuje se zázrak setby, klíčení a zrání, život sám. Symbolická pro tento svátek je pšenice, ječmen, oves, ovoce a chleba.

Mluvíme o předchůdci dožínek. Země se připravuje na zimu, stejně jako lidé jsou nuceni si vzpomenout, že léto není věčné. Je to vyvrcholení teplého období roku. Po svátku Beltine na 1. května, kdy se scházejí milenci, se 1. srpna konají svatby na zkoušku. V květnu je vše v rozpuku, v srpnu je třeba začít pamatovat nejen na život, ale i na smrt, zimu. Koloběh stále pokračuje.

V tento svátek se, jak už jsem zmínila, na zkoušku uzavírala manželství. Pokud spolu partneři nebyli spokojení, byl sňatek na jaře zrušen. Dostálo se však jisté věci: manželé se v zimě navzájem zahřívali a tudíž nemrzli.

Jako zajímavost stojí za to říct, že římský císař Augustus se nechával v Lugdunu (zde se konaly velkolepé oslavy Lughasadu) oslavovat jako sluneční božstvo. Byly mu také přinášeny obětiny jako Lugovi.

Veronika Anor Partiková

http://casopis.mensa.cz/veda/keltsky_svatek_lugnasad.html
05.01.2015 16:55:22
stanislav vasina
TOPlist
stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one